4 C 236/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 500 000 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 500 000 Kč od 1. 6. 2022 do 30. 11. 2023, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 39 414,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhá zaplacení částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 6. 2022 do zaplacení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 12. 4. 2022 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla částku 500 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit do 31. 5. 2022. Dne 21. 9. 2023 žalovaný svůj dluh uznal co do důvodu i výše. Svoji povinnost však žalovaný nesplnil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil tato skutková zjištění. Účastníci mezi sebou uzavřeli smlouvu o zápůjčce dne 12. 4. 2022, v níž se žalobkyně zavázala žalovanému zapůjčit částku 500 000 Kč převedením na účet žalovaného a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit žalobkyni 31. 5. 2022. Pro případ prodlení si strany dohodly úrok z prodlení ve výši 15 % ročně. Žalovaný je ve smlouvě označena rodným číslem a bydlištěm nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o podnikatele (smlouva o zápůjčce ze dne 12. 4. 2022). Žalobkyně částku 500 000 Kč převedla žalovanému na účet definovaný ve smlouvě o zápůjčce dne 12. 4. 2022 (výpis účtu žalobkyně ze dne 12. 4. 2022). Žalovaný svůj dluh uznal co do důvodu i výše dne 21. 9. 2023 a zavázal se ho zaplatit do 30. 11. 2023 (uznání dluhu). Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2024 k vrácení dlužné částky (předžalobní upomínka ze dne 2. 2. 2024). Žalobkyně netvrdila nic o úvěruschopnosti žalovaného a i o jejím zjišťování.

4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby jí užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

5. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Podle ustanovení § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli a podle § 3 odst. 1 písm. d) poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

11. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. o. z., v souvislosti se kterou byla žalovanému poskytnuta částka 500 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku do 31. 5. 2022. Žalovaný svoji povinnost nesplnil ani přes výzvu žalobkyně. Žalovaný svůj dluh uznal dle § 2053 o. z. a strany se nově dohodly na vrácení do 30. 11. 2023.

12. Jelikož žalovaný v uvedeném smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco žalobkyně jako podnikající právnická osoba, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru podle § 2 a 3 tohoto zákona. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

13. Žalobkyně k tomu, zda zkoumala úvěruschopnost žalovaného netvrdila nic; k jednání soudu se nedostavila, čímž nevyužila svého práva na poučení podle § 118a o.s.ř. Nic na tom nemění ani uznání dluhu ze strany žalovaného, neboť i v okamžiku tohoto uznání a uzavření dohody o způsobu splácení měla žalobkyně taktéž zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Avšak jak již bylo uvedeno shora, bylo prokázáno, že žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 500 000 Kč, a je tak od počátku povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu. Žalovaný na tuto částku ničeho neuhradil, soud tedy vyhověl žalobu co do zaplacení částky 500 000 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ve výši 15 % ročně požadované žalobkyní, avšak až od 1. 12. 2023. v zákonné výši. Žalovaný byl totiž vyzván k vrácení dlužné částky v rámci dohody o uznání dluhu a nové splatnosti, v níž byla stanovena lhůta do 30. 11. 2023 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Výše úroku z prodlení v té době činila 15 %.

14. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Soud postupoval dle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024 č. j. 27 Co 71/2023-153, které vysvětluje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a z jehož odůvodnění, byť v jiné věci, platí závěry i pro tuto věc: Doba plnění stanovená v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je nepochybně dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody stran. Při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy věřitele. Žalovaný netvrdil, že by v reakci na tuto výzvu sdělil žalobkyni, že stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem; takovou námitku nevznesl ani v průběhu řízení. Poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení je nutno interpretovat komplexně (ve vzájemné souvislosti). Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení (v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v době před zahájením řízení) spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (rozuměj bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění, nesdělil a žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem. Spor tak nastolen nebyl. Z důvodu absence tvrzení a důkazů ze strany žalovaného nelze než uzavřít, že po marném uplynutí dohodnuté lhůty se dostal do prodlení a je povinen platit žalobkyni i úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.).

15. V části příslušenství do 30. 11. 2023 soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 20 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 500 000 Kč sestávající z částky 10 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 10 300 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 10 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 31 800 Kč ve výši 6 678 Kč. Celkem náklady činí částku 58 478 Kč. Žalobkyně však náleží pouze poměrná část, protože byla v části kapitalizovaného úroku z prodlení neúspěšná. Část kapitalizovaného úroku za období od 1. 6. 2022 do 30. 11. 2023 činí částku 112 602,73 Kč, což představuje neúspěch žalobkyně, oproti částce 689 963,01 Kč, kterou žalobkyně původně požadovala včetně kapitalizovaného příslušenství do dne vyhlášení rozhodnutí. Její úspěch činí 83,7 % a neúspěch činí 16,3 %, má tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu mezi jejím úspěchem a neúspěchem, tj. 67,4 %, což je 39 414,20 Kč.