4 C 254/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno a.s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno M. sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 : Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 63 867,71 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 39 089 Kč a částku 6 654,03 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 797,70 Kč s úrokem v částce 7 804,12 Kč, s úrokem z prodlení v částce 1 717,82 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 49 096,52 Kč od 27. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 886,70 Kč od 27. 6. 2023 do zaplacení a částky 5 326,98 Kč s úrokem v částce 1 745,76 Kč, s úrokem z prodlení v částce 389,44 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 393,32 Kč od 27. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 981,01 Kč od 27. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.4 C 254/2023 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 51 886,70 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 2. 2022 s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet žalobkyni měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky ve výši 2,76 % z dlužné částky měsíčně. Žalobkyně poskytla žalované úvěr celkem ve výši 51 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 23. 3. 2023, Anonymizováno, a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 49 096,52 Kč, poplatků za pojištění ve výši 190,18 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut ve výši 2 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 804,12 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 49 096,52 Kč od 27. 6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 886,70 Kč od 7. 4. 2023 do zaplacení, který žalobkyně za dobu od 7. 4. 2023 do 26. 6. 2023 kapitalizovala částkou 1 717,82 Kč.

2. Žalobkyně se žalobou dále domáhala po žalované zaplacení částky 11 981,01 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 15. 11. 2021 s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet žalobkyni měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky ve výši 4 % z dlužné částky měsíčně. Žalobkyně poskytla žalované úvěr celkem ve výši 18 925,03 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 23. 3. 2023 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 9 393,32 Kč, poplatků za pojištění ve výši 74,69 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut ve výši 1 913 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 745,76 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 393,32 Kč od 27. 6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 981,01 Kč od 7. 4. 2023 do zaplacení, který žalobkyně za dobu od 7. 4. 2023 do 26. 6. 2023 kapitalizovala částkou 389,44 Kč.

3. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalované byla před uzavřením úvěrových smluv prověřována zjišťováním tzv. kreditního skóre klienta prostřednictvím automatizovaného systému vytvořeného odbornými zaměstnanci, kterým je na základě vložených proměnných zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky úvěru. Zohledněno bylo rovněž rodinné postavení žalované a další skutečnosti. Za účelem eliminace případných dalších pochybností ohledně bonity žadatele o úvěr byla provedena rovněž kontrola v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR.

4. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř."), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 2. 2022 soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč a roční úrokovou sazbou ve výši 23,88 %. Bezúčelový revolvingový úvěr se žalovaná zavázal splatit měsíčními splátkami ve výši 2,76 % z dlužné částky spolu s měsíční úhradou za pojištění schopnosti splácet ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru. Dále byla sjednána smluvní pokuta 500 Kč pro případ prodlení se zaplacením splátky delšího než kalendářní měsíc a jednorázová smluvní pokuta ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného pro případ zesplatnění úvěru. Dle čl. 7.1 úvěrových podmínek (úvěrové podmínky platné od 1. 8. 2021), které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení žalované se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce., spisová značka6. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 15. 11. 2021 soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a roční úrokovou sazbou ve výši 26,28 % a dále účelově určený úvěr ve výši 2 290 Kč na nákup zboží s roční úrokovou sazbou ve výši 22,10 %. Bezúčelový revolvingový úvěr se žalovaná zavázal splatit měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky spolu s měsíční úhradou za pojištění schopnosti splácet ve výši 5,9 % z minimální splátky úvěru. Účelově určený revolvingový úvěr se žalovaná zavázal splatit 12měsíčními splátkami ve výši 215 Kč. Dále byla sjednána smluvní pokuta 500 Kč pro případ prodlení se zaplacením splátky delšího než kalendářní měsíc a jednorázová smluvní pokuta ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného pro případ zesplatnění úvěru. Dle čl. 7.1 úvěrových podmínek (úvěrové podmínky platné od 1. 8. 2021), které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení žalované se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce.

7. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaná čerpala na úvěr č. , hodnota, za dobu od 10. 2. 2022 do 25. 7. 2022 celkem částku 51 500 Kč. Dále jsou dle výpisu evidovány úhrady na úvěr v celkové výši 12 411 Kč.

8. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaná čerpala na úvěr č. , hodnota, za dobu od 29. 11. 2021 do 29. 9. 2022 celkem částku 18 925,03 Kč. Dále jsou dle výpisu evidovány úhrady na úvěr v celkové výši 12 271 Kč.

9. Z karet klienta a vyjádření žalobkyně soud zjistil, že žalovaná zde uvedla, že je rozvedená, žije ve nájmu a má 2 děti. Příjem žalované ze zaměstnání u společnosti , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, představuje 24 000 Kč měsíčně a příjem ostatních členů domácnosti 2 500 Kč/4 000 Kč, splátky jiným společnostem 3536 Kč/1400 Kč a měsíční výdaje domácnosti pak celkem 14 000 Kč.

10. Z výpisu z účtu žalované za dobu od 1. 12. 2021 do 31. 12. 2021 je zřejmý počáteční záporný zůstatek ve výši 5 064 Kč, konečná kladný zůstatek 33 625,49 Kč, suma výdajů 93 844 Kč (z toho platba 2 500 Kč ze dne 6. 12. 2021 označená , Anonymizováno, výživné, platba 11 000 Kč ze dne 6. 12. 2021 označená nájemné) a suma příjmů 132 534 Kč (z toho platba 120 000 Kč ze dne 3. 12. 2021 označená , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a platba 9 004 Kč ze dne 10. 12. 2021 označená , Anonymizováno, , adresa, - PByd 11/21, PnD r09 11/21, PnD r17 11/21 )

11. Z úvěrových zpráv registru soud zjistil, že pro osobu žalované byl uveden jeden existující nesplátkový spotřebitelský kontokorentní úvěr se sjednaným úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč a tři existující splátkové úvěry s celkovou zbývající nesplacenou částkou ve výši 522 949 Kč a celkovou měsíční splátkou ve výši 2 361 Kč. U sjednaného úvěru na stavební spoření je uvedeno datum poslední delikvence dne 31. 8. 2021.

12. Výzvami ze dne 23. 3. 2023 a 23. 3. 2023 byla žalovaná žalobkyní informována o zesplatnění úvěrů a vyzvána k úhradě dlužných částek ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. Výzvy byly žalované zaslány dle podacích archů dne 24. 3. 2023. Předžalobní výzva ze dne 13. 4. 2023 byla žalované odeslána dle podacího archu dne 14. 4. 2023.

13. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost 4 C 254/2023spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

18. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

19. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 15. 11. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovanou sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované celkem částku 18 925,03 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky. Žalovaná měla uhradit pouze částku 12 271 Kč.

20. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dále dne 8. 2. 2022 sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované celkem částku 51 500 Kč, kterou se žalovaná zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 2,76 % z dlužné částky. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud uhradila na pohledávku žalobkyně pouze částku 12 411 Kč.

21. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně soudu nepředložila žádné doklady žalované, na základě kterých byla posouzena úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy ze dne 15. 11. 2021 a je tedy zřejmé, že žalobkyně při posouzení vycházela pouze 4 C 254/2023z ničím nepodloženého prohlášení klienta o výši jeho měsíčního příjmu, lustrace v registrech a výpočtu měsíčních výdajů klienta, založeného na statistických datech. Rovněž před sjednáním úvěrové smlouvy ze dne 8. 2. 2022 žalobkyně řádně schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru neposoudila. I v tomto případě vycházela žalobkyně z prohlášení žalované o výši měsíčního příjmu a statistického výpočtu měsíčních výdajů žalované. Z předloženého výpisu z běžného účtu žalované za dobu do 31. 12. 2021 soud zjistil, že žalovaná byla příjemkyní příspěvku na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, ve znění ke dni 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), přičemž současně dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře platí, že nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu vlastníka, nebo nájemce bytu a společně posuzovaných osob a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a současně součin rozhodného příjmu a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. Skutečnost, že žalovaná je příjemkyní příspěvku státní sociální podpory, měla být pro žalobkyni výstrahou svědčící o nepříznivé finanční situaci žalované a měla žalobkyni vést k opravdu důslednému posouzení majetkových poměrů žalované a ověření především nutných měsíčních výdajů žalované z listin předložených žalovanou a rovněž pravidelných měsíčních příjmů žalované.

22. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 4 C 254/202323 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

24. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

26. Předmětné smlouvy je proto nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo3675/2021). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

27. S ohledem na zjištěnou neplatnost smluv o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalované poskytnuta a kterou vrátila ve výši 39 089 Kč a 6 654,03 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení, smluvní pokuty a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalované rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaná dostane do prodlení. Neboť žalovaná byl po celou dobu řízení nečinná a nebylo tak možné zjistit její aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil žalované soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, když poměr úspěchu byl u obou účastníků řízení téměř shodný.