4 C 263/2018

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 36 946 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 996 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 27 996 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 8. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 072,55 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 18 950 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 8. 2018 do zaplacení částku ve výši 12 122,55 Kč, úrok ve výši 75,95 % ročně z částky 29 894,65 Kč od 22. 9. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 115 430 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 946 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 22. 5. 2017, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč. Tento úvěr se žalovaný zavázal splácet při sjednaném efektivním úroku ve výši 108,84 % ročně. Žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 9. 2017 v souladu se smluvními podmínkami. Žalobkyně se tak domáhá částky jistiny 35 548 Kč, smluvních pokut, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a úroků k nesplacené jistině přirostlé do dne zesplatnění (tj. nové jistiny) a úroků z prodlení. Žalobkyně se tak domáhá částky 36 946 Kč (jistina 35 548 Kč, smluvní pokuty 998 Kč, náhrada nákladů 400 Kč), smluvní pokuty 12 122,55 Kč (0,1 % denně od 22. 9. 2017 do 28. 8. 2018) a dále částky úroku 75,95 % ročně z částky 29 894,65 Kč od prodlení 22. 9. 2017 do zaplacení. Dále se žalobkyně domáhala úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 36 946 Kč od 28. 8. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci uzavřeli dne 22. 5. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] v níž se žalovaný zavázal splatit poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč při sjednaném úroku ve výši 108,84 % ročně. Žalovaný se zavázal částku splatit 48 měsíčními splátkami ve výši 2 004 Kč, celkem se zavázal uhradit 96 192 Kč. Dle bodu 2.2 smlouvy, úrok běží od poskytnutí do vrácení jistiny úvěru. Na úrocích po zesplatnění úvěru byla žalobkyně oprávněna požadovat maximálně 120 % celkové částky, kterou měl žalovaný zaplatit. Dle bodu 6.1 smlouvy, v případě prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká povinnost zaplatit smluvní pokutu 499 Kč, a to za každou splátku v prodlení. Dle bodu 6.2 má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného. Výše nákladů činí u každé splátky v délce prodlení 15 dnů celkem 200 Kč. Dle bodu 6.3 v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o délce 65 dnů, automaticky došlo k zesplatnění úvěru, okamžitě splatnou se stává jistina úvěru, úroky přirostlé ke dni zesplatnění, smluvní pokuty a náhrady nákladů. Dle bodu 6.4 smlouvy, ke dni zesplatnění se nesplacená jistina a dosud nezaplacené úroky stávají součástí nové jistiny úvěru. Dle bodu 6.5 v případě nezaplacení nové jistiny úvěru ke dni zesplatnění úvěru vzniká povinnost hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení. Žalovaný vystupoval v rámci slabší strany jako spotřebitel, když ze smlouvy nevyplývá, že by byl podnikatelem. Úvěr žalobkyně vyplatila dne 30. 10. 2017 (doklad o vyplacení úvěru).

4. Oznámení o schválení úvěru bylo doručeno žalovanému 29. 5. 2017 (oznámení a dodejka), součástí byl splátkový kalendář. Žalovaný se seznámil s důležitými informacemi o úvěru a byly mu poskytnuty předsmluvní informace (prohlášení klientů ze dne 22. 5. 2017 a předsmluvní formulář). Žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splatit a vycházela z toho, že žalovaný měl pracovní poměr na dobu určitou do 30. 4. 2019 (dodatek k pracovní smlouvě ze dne 25. 4. 2017), jeho měsíční příjmy byly 15 000 Kč, výdaje 7 787 Kč (z toho 2 377 Kč splátky [právnická osoba], výplatní pásky a výpisy z účtů, příkaz k povolení inkasa). Volné zdroje jsou 6 213 Kč (hodnocení klienta). Z výpisu z nebankovního registru klientských informací je zjištěno, že klient je v registru příliš nový nebo má zpracované žádosti. V registru SOLUS neměl žalovaný záznam (výpis).

5. Žalovaný na úvěr splatil pouze částku 2 004 Kč dne 21. 6. 2017, následně již nic nezaplatil (karta klienta). Žalovanému byla zaslána výzva ze dne 18. 9. 2017 a dne 17. 8. 2017 k zaplacení dluhu, s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru, dále oznámení o zesplatnění a předžalobní výzva (výzvy, poštovní podací arch).

6. Podle úrokových sazeb korunových úvěrů ze sestavy České národní banky činila obvyklá úroková míra v období květen 2017 pro domácnosti na spotřebu celkem 9,38 % a 11,48% (soudu známo z úřední činnosti).

7. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že strany mezi sebou uzavřely smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně žalovanému jako spotřebiteli poskytla finanční hotovost ve výši 30 000 Kč, žalovaný však splatil pouze jednu splátku, zbytek dluhu neuhradil. Proto došlo k zesplatnění úvěru.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k takovému jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 1793 odst. 1 občanského zákoníku, zaváže-li se strana k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Podle § 1813 občanského zákoníku, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Podle § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

9. Podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření úvěrové smlouvy, § 2 odst. 1 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 122 odst. 1 věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odst. 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 22. 5. 2017 platně uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal pravidelně splácet měsíční splátky ve výši 2 004 Kč ke každému 17. dni v měsíci. Žalobkyně si své povinnosti splnila, když žalovanému vyplatila částku 30 000 Kč dne 25. 5. 2017. Žalovaný však své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru neplnil, protože řádně a včas nehradil předepsané splátky, uhradil pouze jednu splátku. Žalobkyni proto vzniklo právo úvěr zesplatnit ke dni 20. 9. 2017. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud má za to, že žalobkyně dostatečně v tomto daném případě úvěruschopnost posoudila a vyhověla tak požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Pokud jde o sjednaný úrok ve výši 108,84 % ročně (a stejně tak úrok ve výši 75,95 % ročně, který požaduje žalobkyně v žalobním petitu), je nezbytné jej hodnotit z hlediska jeho přiměřenosti a toho, zda jeho výše není v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy je míněn„ souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a majíce povahu norem základních“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001). Jak Nejvyšší soud dále uvedl v rozsudku ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012:„ Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění).“. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, uvádí, že„ nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“. Na jiném místě tohoto rozsudku Nejvyšší soud dodává, že„ za nepřiměřenou výši úroků, která odporuje dobrým mravům, je zpravidla považována taková výše, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“. Nejvyšší soud konkrétně považoval za rozpornou s dobrými mravy výši úroků, která přesahovala horní hranici úrokových sazeb uplatňovaných bankami téměř čtyřnásobně. Ačkoli se citovaný rozsudek týká smlouvy o půjčce, jeho závěry lze nepochybně vztáhnout i na sjednaný úrok ve smlouvě o úvěru. Z měnové statistiky České národní banky týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami v jednotlivých letech soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb v měsíci květen 2017, kdy byla s žalovaným smlouva o úvěru uzavřena, činila 9,38 % a 11,48%.

12. Podle názoru zdejšího soudu je legitimní, aby žalobkyně uplatňovala u úvěru vyšší úrokovou míru, než jaká je běžně uplatňována bankami. Na rozdíl od bankovních ústavů totiž čelí vyšší míře rizikovosti, neboť poskytuje úvěry za méně přísných podmínek a klientům, u nichž mohou být určité pochybnosti o tom, zda jej budou splácet, a kteří by u banky s žádostí o úvěr patrně neuspěli. Je rovněž potřeba respektovat zásadu smluvní volnosti stran za situace, kdy žalovaná byla přímo v textu smlouvy seznámena s výší částky, kterou bude povinna žalobkyni zaplatit. Jakkoli je tedy ze strany žalobkyně zcela oprávněné, aby tuto zvýšenou míru rizikovosti jí poskytovaných půjček kompenzovala vyššími úroky, míru úrokové sazby ve výši 108,84 % ročně (a rovněž i 75,95 % ročně, když na neplatnost sjednané úrokové sazby žalobou požadovaná úroková sazba v nižší částce nemá vliv) již akceptovat nelze, neboť výrazně přesahuje horní hranici úrokových sazeb sjednávaných bankami, a proto optikou výše citované judikatury odporuje dobrým mravům. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se v daném případě jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v němž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu, a to navzdory dikci věty poslední § 1813 občanského zákoníku, jemuž ustanovení § 580 odst. 1 téhož zákona nejen systematicky předchází, ale jemuž je toto obecné ustanovení jakožto ustanovení speciálnímu aplikačně nadřazeno. V části, v níž tedy žalobkyně požadovala po žalovaném úroky v nominální výši 75,95 % ročně soud žalobu zamítl, a to jak v kapitalizované výši, tak ve výši běžící ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ode dne 22. 9. 2017 do zaplacení, neboť úrok sjednaný ve výši 108,84 % ročně je v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem a byl tedy sjednán neplatně.

13. Na věc je nutno také aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který je účinný od 1. 12. 2016. Žalovaný v rámci smluvního vztahu vystupoval jako spotřebitel, jedná se tedy o spotřebitelský úvěr. Podle § 122 odst. 1 tohoto zákona může věřitel pro případ prodlení spotřebitele se plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejíž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle § 124 téhož zákona, stane-li se spotřebitelský úvěr v důsledku prodlení spotřebitele splatným, týká se tato splatnost pouze nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, nikoliv i budoucích nákladů spotřebitelského úvěru. Věřitel spotřebitele před tím, než se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, vyzve k uhrazení dlužné splátky a poskytne mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů. Podle komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru, první vydání, 2017, a.s. 602 až 603 C.H.BECK, a to k § 124 upravujícího změnu splatnosti spotřebitelského úvěru v důsledku prodlení se uvádí:„ zákon výslovně stanoví, že se zesplatnění týká pouze dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, nikoliv i budoucích nákladů spotřebitelského úvěru. Chrání tedy spotřebitele před tím, aby po něm v důsledku zesplatnění byly požadovány budoucí platby úroků. U finančního leasingu již dříve nepřípustnost zesplatnění celé výše budoucích leasingových splátek konstatovala judikatura (NS Cpjn 204/2007)“.

14. Dle názoru soudu je tato úprava kogentní a nelze se od ní odchýlit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požaduje žalobou i budoucí náklady tj. úroky smluvní za dobu následující po zesplatnění úvěru až do zaplacení, je tento její požadavek v rozporu s kogentním ustanovením zákona, když zákon nedovoluje jiné platby než ty, které jsou uvedeny v § 122 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Soud neshledal ani důvod pro moderaci neplatně ujednané výše úrokové sazby do výše obvyklé, a to ze dvou důvodů. Zaprvé ustanovení § 1802 občanského zákoníku tento postup předvídá pouze pro případ, kdy výše úroků nebyla sjednána v (adhezní) úvěrové smlouvě vůbec, zadruhé se k takovému postupu vyjádřil v minulosti odmítavě Soudní dvůr Evropské unie. Ten například v rozsudku ze dne 14. 6. 2012 ve věci C -618/10 (Banco Espanol de Crédito SA vs. Joaquín Calderón Camino) konstatoval, že článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách je třeba vykládat tak, že brání takové úpravě členského státu, jež by vnitrostátnímu soudu umožnila, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Soudní dvůr Evropské unie odůvodnil toto rozhodnutí o předběžné otázce tím, že pokud by mohl vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, tj. změnit zneužívající klauzuli, byli by prodávající či poskytovatelé nadále podněcováni uvedené klauzule využívat a jejich zájmy by byly tímto způsobem zajištěny.

16. S ohledem na skutečnost, že sjednaný úrok byl od počátku neplatný, neboť se zjevně příčil dobrým mravům a také zjevně narušil veřejný pořádek, a vzhledem k tomu že žalovaný v průběhu zaplatil celkem částku 2 004 Kč, zbývá žalovanému uhradit 27 996 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Soud má za to, že žalovaným uhrazenou částku bylo třeba započítat na splátky jistiny. S ohledem na § 2993 o. z. platí, že pokud je smlouva (zčásti) neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal. V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že by žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 52/2002 ze dne 30. 6. 2004, nebo sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ze dne 15. 9. 2009; soud má přitom za to, že dané závěry lze aplikovat i za stávající právní úpravy).

17. Ke sjednaným smluvním pokutám soud uvádí, že tyto sami o sobě nejsou nepřiměřené, nicméně v kombinaci s dalšími ujednanými smluvními pokutami či sankcemi, ať už skrytými za poplatky (smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku v prodlení, kdy celkem žalobkyně požaduje 998 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny za každý den prodlení až do zaplacení, kdy celkem žalobkyně požaduje 12 122,55 Kč a paušálně stanovené náklady za vymáhání každé splátky ve výši celkem 400 Kč bez ohledu na to, zda-li skutečně k vymáhání došlo), jsou nepřiměřeně vysoké, zakládají nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele, neboť žalobkyně není žádným způsobem ohrožena sankcemi při porušení jejích povinností, a jako takové jsou v rozporu s dobrými mravy.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Žalobkyni z původně požadované částky 107 857,68 Kč včetně úroku kapitalizovaném ke dni rozhodnutí soudu a úroku z prodlení v kapitalizované výši ke dni rozhodnutí soudu, bylo přiznáno pouze 31 299,33 Kč (jistina a kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí 3 303,33 Kč. Ze spisu se však nepodává, že by žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, žalovaný žádné nežádal.