4 C 264/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 59 294,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 181,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 39 181,99 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 112,48 Kč, úroku z prodlení ve výši 4 750,67 Kč, úroku ve výši 9 034,67 Kč, úroku ve výši 29,04 % ročně z částky 50 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 900 Kč od 30. 1. 2024 do 4. 3. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 718,01 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 39 181,99 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 59 294,47 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 18. 7. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému bezúčelový úvěr až do výše 50 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit minimální měsíční platby, a to do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. O dlužných částkách byl informován měsíčně. Úrok byl sjednán ve smlouvě, poplatky a náklady ve smluvních podmínkách. Pro nesplnění podmínek byl úvěr zesplatněn ke dni 19. 6. 2023. Žalovaný uhradil celkem částku 16 369 Kč a zůstal tak dlužen na jistině částku 50 000 Kč, na dlužném poplatku 900 Kč, na úrocích z jistiny do zesplatnění 8 394,47 Kč, na kapitalizovaných úrocích od 20. 6. 2023 do 29. 1. 2024 částku 9 034,67 Kč a na kapitalizovaných záda úkony v úrocích z prodlení od 20. 6. 2023 do 29. 1. 2024 částku ve výši 4 750,67 Kč. Žalobkyně dále požaduje úroky ve výši 29,04 % ročně z částky 50 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 900 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy ze dne 29. 1. 2024 z původní věřitelky na žalobkyni. Při posouzení úvěruschopnosti vyšla předchůdkyně žalobkyně z informací z databází a externích registru a z výpisu z bankovního účtu žalovaného, kdy získala údaje o finanční situaci žalovaného za období sedmi měsíců, přičemž příchozí úhrady činily 918 854,02 Kč a odchozí úhrady činily 898 658,35 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdajích činil 20 195,67 Kč žalovaný tak byl schopen úvěr splácet. Samotná smlouva byla uzavřená na základě online žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 17. 7. 2022, kdy žalovanému byl zaslán PIN k přihlášení do účtu , Anonymizováno, , předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila doložené doklady a žádost akceptovala dne 18. 7. 2022, což oznámila žalovanému SMS zprávou a v účtu , Anonymizováno, .

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 18. 7. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit až do 50 000 Kč. Uzavření smlouvy bylo prokázáno detailem z účtu žalovaného, z něhož je zřejmé, že nový zákazník požádal 17. 7. 2022 o půjčku s limitem 50 000 Kč, dne 18. 7. 2022 mu bylo oznámeno, že částka 50 000 Kč putuje na jeho bankovní účet, a to poté, co byl požádán o novou fotografii z občanského průkazu a byly ověřeny ostatní doložené dokumenty (Task Detail -emaily, online žádost o poskytnutí úvěru ze dne 17. 7. 2020, osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 7. 2022, fotografie žalovaného a jeho občanského průkazu). Žalovaný čerpal dne 18. 7. 2022 částku 50 000 Kč, a dne 18. 9. 2022 částku 919,54 Kč, dne 19. 10. 2022 částku 898,04 Kč, dne 20. 11. 2022 částku 949,34 Kč, dne 21. 12. 2022 částku 891,14 Kč, dne 25. 1. 2023 částku 770,45 Kč a dne 31. 8. 2022 částku 1 122,44 Kč (potvrzení o provedení transakcí z uvedených dnů). Celkem tak žalovaný měl vyčerpat 55 550,99 Kč.

4. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 6 514,97 Kč dne 15. 5. 2023 (přípis ze dne 15. 5. 2023) a úhradě celkového dluhu ve výši 78 741,63 Kč do 15. 5. 2024 byl vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2024 (předžalobní výzva ze dne 30. 4. 2024 a podací lístek z téhož dne).

5. Žalovaný uhradil pouze částku 16 369 Kč (denní historie půjčky , Anonymizováno, ).

6. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 29. 1. 2024, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 20. 2. 2024 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek, přípisu ze dne 29. 1. 2024 a podacího lístku ze dne 20. 2. 2024).

7. Žalobkyně doložila „Kontomatik Report“ ohledně finančních údajů týkajících se žalovaného zahrnující jeho příjmy a výdaje a další relevantní informace, a to za dobu od ledna 2022 do července 2022, a to k prokázání tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z těchto listin má soud za prokázáno, že žalovaného příjmy byly vyšší než výdaje s rozdílem ve výši cca 20 000 Kč, ale taktéž má za prokázáno, že největší část jeho příjmů činily příchozí částky ze sázek a stejně tak odchozí částky byly převážně na sázky. Tyto platby jsou označeny jako „gambling“, , Anonymizováno, , , právnická osoba, , , Anonymizováno, apod. Z výpisu z online portálu žalovaného bylo zjištěno, že v kolonce měsíční příjem je uvedena částka 36 000 EUR a měsíční výdaje ve výši 7600 EUR jako náklady na živobytí a 3 310 EUR na jiné půjčky a celkové měsíční závazky ve výši 4 453 EUR.

8. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěry byl poskytovány v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Pokud jde o příjem žalovaného, soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že postačuje pouze kladný rozdíl mezi příjmy a výdaji na účtu žalovaného. Z toho totiž není vůbec zřejmé, co je konkrétní pravidelný příjem žalovaného zaručující možnost splácení poskytnutého úvěru. Navíc je u žalovaného zřejmé, že jeho příjmy byly z největší části tvořeny příjmy ze sázek, stejně tak jako převážnou část příjmů vydával na sázky. Zdroj příjmů ze sázek je nutno považovat za zcela nejistý. Jeho příjem z pracovního poměru či jiný předchůdkyně zkoumán konkrétně nebyl, byť by se mohlo jednat o položky uvedené ve výpisu z účtu jako příjem od , Anonymizováno, ve výši cca 25 000 Kč měsíčně, za měsíc duben však ve výši 54 035 Kč a za leden 2022 ve výši 60 895 Kč. Mohlo by se však jednat i o zápůjčky či podobně. Co se týče výdajové stránky, zde z výpisu z účtu lze vyčíst výši nájmu 15 285 Kč, jiné drobné výdaje na živobytí a zejména výdaje na sázky. To však nekoresponduje s údaji v žádosti o půjčku, resp. s údaji v portále zákazníka, kde je pod měsíčním příjmem uvedena částka 36 000 EUR a u měsíčních výdajů 7 600 EUR (údaj je uveden v obecné kolonce EUR/MĚSÍC), 3 310 EUR a 4 453 EUR. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.

16. Ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost absolutní a povinnost vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele.

19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, kterou čerpal ve výši 55 550,99 Kč, po odečtení toho, co vrátil, tj. 16 369 Kč, tedy vrátit částku 39 181,99 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k vymáhání.

20. Co se úroku z prodlení týče, je třeba uvést, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 20. 2. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 23. 2. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 4. 3. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 5. 3. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v ve výši 15 % ročně, ale ke dni prodlení 5. 3. 2024 činil pouze 14,75 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 14,75 %.

21. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalobkyně totiž požadovala celkovou částku 98 209 Kč (včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí), ale přiznáno jí bylo pouze 6 001 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a 39 181,99 Kč. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.