4 C 287/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 155 076,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 146 980 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 146 980 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 300 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 300 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení, úrok ve výši 25 % ročně z částky 300 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení, částku 6 651,80 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 858,67 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 16 637,32 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 148 631,80 Kč od 10. 8. 2023 do 1. 5. 2024, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 651,80 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 141 980 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 17,7 % ročně z částky 146 831,80 Kč od 10. 8. 2023 do zaplacení, částku 1 145 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 494,13 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 8. 2023 do 1. 5. 2024, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 145 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 2. 5. 2024 zaplacení, úrok ve výši 25 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 8. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 13 008,93 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 155 076,80 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, .) s žalovanou uzavřela dne 19. 10. 2022 rámcovou smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb ke zřízení běžného účtu č. , č. účtu, (dále jen smlouva). Na účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek ve výši 300 Kč, který byla žalovaná povinna vrátit spolu s úrokem ve výši 25 % ročně a s úrokem z prodlení v zákonné výši. V důsledku porušení povinností žalované žalobkyně odstoupila od smlouvy s účinností ke dni 8. 9. 2023. Pohledávka za žalovanou byla postoupena dle smlouvy ze dne 31. 1. 2024 s účinností ke dni 5. 2. 2024 na žalobkyni. Dále předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 19. 10. 2002 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě, které banka poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit takto poskytnutou jistinu spolu se smluvním úrokem ve výši 17,7 % ročně, a to v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 4 010 Kč s tím, že první splátka byla splatná dne 19. 11. 2022. V důsledku nesplácení ze strany žalované došlo k zesplatnění ke dni 9. 8. 2023. Pohledávka byla postoupena žalobkyni s účinností ke dni 5. 2. 2024. Žalovaná uhradila pouze 8 020 Kč. Zažalovaná částka tak v sobě zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 146 831,80 Kč a dlužnou část poplatků ve výši 1 800 Kč. Kromě toho žalobkyně nárokuje i kapitalizovaný úrok ve výši 16 637,32 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 858,67 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 148 631,80 Kč od 10. 8. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 17,70 % ročně z částky 146 831,80 Kč od 10. 8. 2023 do zaplacení. Dále banka a žalovaná uzavřely smlouvu o kontokorentu dne 19. 10. 2022 č. , hodnota, , a na základě které banka poskytla žalované kontokorentní úvěr do sjednaného limitu 5 000 Kč, ale žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas a nezajistila na běžném účtu sjednaný kreditní obrat; zůstala dlužna ke dni zesplatnění 9. 8. 2023 částku 5 794,13 Kč. Byl sjednán úrok pro nepovolený debet ve výši 25 %. Banka uplatnila své právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně tak požaduje jistinu ve výši 5 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 145 Kč za období od 10. 8. 2023 do 25. 3. 2024 a smluvní úrok z jistiny úvěru ve výši 494,13 Kč, dále smluvní úrok ve výši 25 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 8. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 8. 2023 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích (zaznamenaných do jeho zákaznické karty), z ekonomického modelu a z výsledků lustrací provedených v příslušných registrech (BRKI, NRKI, SOLUS) a z interních zdrojů právní předchůdkyně žalobkyně s tím, že plně postačovalo, měla-li tyto dokumenty k dispozici v době uzavření smlouvy.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění: dne 19. 10. 2022 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , právnická osoba, . uzavřena „Rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb“, na kterou navazovala smlouva o půjčce č. , hodnota, z téhož dne, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč s tím, že žalovaná tuto částku spolu s úrokem ve výši 17,7 % ročně splatí ve 60 měsíčních splátkách po 4 010 Kč; celkem tak měla právní předchůdkyni žalobkyně vrátit 227 059,61 Kč (zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o půjčce, rámcové smlouvy). Z výpisu z úvěru vyplývá, že žalované byla vyplacena částka 150 000 Kč jakožto počáteční zůstatek dne 19. 10. 2022, který žalovaná nesplácela řádně a již dne 30. 11. 2022 činila jistina po splatnosti částku 1 572,50 Kč. Žalovaná zůstala dlužna částku 146 831,80 Kč na jistině, 1 800 Kč na poplatcích, 16 637,32 Kč na úroku po splatnosti na částku 858,67 Kč na úroku za prodlení po splatnosti; celkem tak zůstala dlužna částku 166 127,79 Kč (sjetina za období od 19. 10. 2022 do 5. 2. 2024).

4. Podle tvrzení žalobkyně, podpořeného výpisy z účtů, uhradila žalovaná na splátkách úvěru celkem 8 020 Kč.

5. Dopisem ze dne 9. 8. 2023, oznámila právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31. 1. 2024 byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni; tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 16. 2. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek, potvrzení o úplatě, přípisy o oznámení postoupení, oznámení zesplatnění úvěru, přípis o odstoupení od smlouvy). K úhradě dluhu byla žalovaná vyzvána konečně předžalobní upomínkou ze dne 16. 4. 2024, podanou k poštovní přepravě téhož dne, v níž byla stanovena dodatečná lhůta k úhradě dluhu do 1. 5. 2024 (předžalobní výzva spolu s podacím lístkem).

6. Dále se předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dohodly na uzavření smlouvy o kontokorentu, na základě, kterého byla žalovaná oprávněna čerpat částku do limitu 5 000 Kč a zavázala se zaplatit kromě čerpané jistiny i úrok v dohodnuté výši 19,9 % ročně (návrh na uzavření smlouvy o kontokorentu ze dne 19. 10. 2022, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu ze dne 19. 10. 2022). Žalovaná kontokorent čerpala, nesplácela a zůstala dlužna částku 5 794,13 Kč (výpis z účtu za období od 28. 2. 2023 do 5. 2. 2024 a transakční historie).

7. Předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z údajů žalované, kdy žalovaná měla deklarovat příjmy ve výši 90 000 Kč a výdaje ve výši 30 000 Kč, z toho výdaje na bydlení ve výši 10 000 Kč, výdaje na živobytí ve výši 15 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 5 000 Kč (protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, manuální vstup konsolidovaného Black listu, identifikace žádosti žadatele a schváleného produktu). Ani k výzvě soudu nedoložila další důkazy prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, nedoložila, jakým způsobem ověřovala tvrzený příjem ve výši 90 000 Kč, když není ani zřejmé, za jaké období tak vysoký příjem žalovaná dosahovala, totéž se týká i výdajů, které taktéž neověřila a pouze vycházela z tvrzené částky 45 000 Kč.

8. K tvrzenému nepovolenému debetnímu zůstatku ve výši 300 Kč na účtu žalované dle rámcové smlouvy o poskytování bankovních platebních služeb ke zřízení běžného účtu č. , Anonymizováno, ze dne 19. 10. 2022 žalobkyně nenabídla žádné důkazy, ani přes poučení soudu dle § 118a o.s.ř.; proto soud tuto skutečnost nemá za prokázánu, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít jednak k uzavření smlouvy o účtu dle § 2662 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění ke dni uzavření smluv 19. 10. 2022 (dále jen o. z.) a k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni 19. 10. 2022, tj. do 31. 12. 2023) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích, z (blíže nepopsaného) ekonomického modelu a z lustrací provedených v příslušných registrech. Jako součást žaloby však doložila pouze formulář k žádosti o spotřebitelský úvěr obsahující údaje o žalované, „Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta“ a „Manuální výstup Konsolidovaného blacklistu“, avšak bez toho, aby k nim připojila též listiny, které by potvrdily pravdivost toho, co se ve formuláři uvádí (zejména které by osvědčily příjem žalované v nadprůměrné výši 90 000 Kč měsíčně či jí tvrzené výdaje). Prosté spoléhání se na (čestné) prohlášení dlužníků bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech však nestačí, a takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Soudu tak nezbývá než uzavřít, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 31. 12. 2023) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost absolutní a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, když § 87 odst. 1 stanoví: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Předmětnou smlouvu o půjčce i smlouvu o kontokorentu tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 150 000 Kč a 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

21. Žalovaná na svůj dluh podle tvrzení žalobkyně uhradila 8 020 Kč. Soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 146 980 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na předžalobní výzvu ze dne 16. 4. 2024 podanou k poštovní přepravě téhož dne (ve vztahu k oznámení o zesplatnění úvěru a k vyrozumění o postoupení pohledávky nebyl předložen doklad o odeslání). Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena dodatečná lhůta do 1. 5. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 5. 2024, v prodlení, a od tohoto data vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Výše úroku z prodlení pak byla stanovena dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši ke dni prodlení, tj. k 2. 5. 2024 ve výši 14,75 % ročně.

22. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení zbývajících částek, včetně částky 300 Kč jako nepovoleného debetního zůstatku, který žalobkyně neprokázala, soud naopak žalobu zamítl.

23. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná ze 65 % (z původně zažalovaných 254 117,71 Kč, včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí, které činilo celkem 81 050,79 Kč, jí soud vyhověl co do 146 980 Kč a úroku z prodlení v kapitalizované výši ke dni vyhlášení rozhodnutí 19 066,12 Kč, celkem 166 046,12 Kč a neúspěšná co do 35 %, soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu, tj. 30 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 204 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 155 076,80 Kč sestávající z částky 7 340 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 13. 5. 2024, z částky 7 340 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 13. 5. 2024, z částky 7 340 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 13. 5. 2024 a z částky 7 340 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 3. 2025 včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 30 710 Kč ve výši 6 449,10 Kč. Soud neuznal jako úkon právní služby další vyjádření žalobkyně, neboť v nich žalobkyně pouze žádala o prodloužení lhůty k podání vyjádření, vyjadřovala nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání nebo doplňovala na výzvu soudu žalobní tvrzení, která měla být perfektní hned napoprvé. Náklady tak činí částku 43 363,10 Kč, z toho 30 % činí 13 008,93 Kč.