4 C 30/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 : Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 777,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 818 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 959,32 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 409,94 Kč, úrokem v částce 2 308,15 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 628,27 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 28,02 % ročně z částky 9 628,27 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 777,32 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyní žalobkyně“), se žalovaným dne 10. 2. 2021 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 477 Kč, představujícím součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky, poplatku za zpracování, poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení, a pojištění, to vše v 52 týdenních splátkách po 394 Kč s tím, že poslední splátka je splatná dne 9. 2. 2022. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy byla nejdříve s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací sdělených žalovaným, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, za současného ověření oproti žalovaným předloženým dokladům. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřeny doklady uvedenými v části „Ověřené dokumenty“. Žalovaný však nedostál své povinnosti ze smlouvy, když žalobkyni uhradil pouze 1 182 Kč, přičemž poslední splátku uhradil dne 8. 3. 2021. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 9 628,27 Kč, poplatek ve výši 8 149,05 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 308,15 Kč (tj. úrok ve výši 28,02 % ročně z částky 9 628,27 Kč od 10. 2. 2022 do 14. 12. 2022), úrok z prodlení ve výši 1 409,94 Kč (tj. zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 627,27 Kč od 16. 3. 2021 do 14. 12. 2022), a dále úrok ve výši 22,08 % ročně z částky 9 628,27 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 628,27 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 postoupena žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, ze dne 10. 2. 2021 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 5 101 Kč, poplatkem za zpracování ve výši 1 500 Kč, poplatkem za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 316 Kč, a poplatkem za doplňkové pojištění ve výši 1 560 Kč, to vše v 52 týdenních splátkách po 394 Kč. Dle smlouvy činila výše zápůjční úrokové sazby 88,0 % ročně a částka 10 000 Kč byla žalovanému vyplacena v hotovosti ke dni podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle čl. 6. 6 smluvních podmínek má právní předchůdkyně žalobce právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny.

4. Dále bylo soudem z karty zákazníka ze dne 9. 2. 2021 zjištěno, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je zaměstnán jako dělník u zaměstnavatele , jméno FO, , přičemž jeho čistý příjem ze zaměstnání činí 18 900 Kč. Dle sdělení žalovaného činí další čisté příjmy domácnosti 17 300 Kč. Žalovaný dále uvedl, že odhadované měsíční výdaje činí 2 000 Kč. Na kartě zákazníka je dále uvedeno, že k těmto údajům žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření úvěruschopnosti, a to pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu.

5. Z výdajového pokladního dokladu ze dne 15. 1. 2021 (bez uvedeného čísla) soud, zjistil, že uvedeného dne žalovaný přijal částku 18 920 Kč. Z uvedeného dokladu bylo dále zjištěno, že doklad není číslován, obsahuje pouze 2 razítka zaměstnavatele , jméno FO, , bez podpisu odpovědné osoby, neobsahuje uvedení důvodu vyplacení částky.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 se podává, že na základě této smlouvy byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 16. 12. 2022. Z podacího lístku vyplývá, že oznámení bylo odesláno dne 13. 1. 2023. V oznámení byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 25 747,54 Kč bez příslušenství do deseti dnů. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 1. 6. 2023, odeslanou téhož dne.

7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

13. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

14. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému v hotovosti vyplaceny peněžní prostředky ve sjednané výši, a žalovaný se zavázal vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách spolu s poplatkem za zpracování, poplatkem za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, poplatkem za doplňkové pojištění a příslušenstvím. Žalovaný dle smlouvy nesplácel. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.

15. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. Dle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalovaného informace ohledně finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také údajně od žalovaného nechala předložit pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu. Žalobkyně však nesplnila svou povinnost prokázat, že její právní předchůdkyně skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, když přes výzvu soudu nedoložila žádný z uvedených dokladů, nýbrž pouze výdajový pokladní doklad na částku 18 920 Kč. Bez ověřených a úplných údajů o příjmech a výdajích však není možné komplexním způsobem provést řádnou analýzu finančního rozpočtu žalovaného, tím spíše ani zhodnotit jeho celkové poměry a s tím spojenou schopnost úvěr splácet. Za této situace, kdy žalobkyně dokumenty, kterými prověřovala možnou úvěruschopnost žalované, nedoložila, respektive, kdy doložila pouze uvedený výdajový pokladní doklad, nebylo možné zjistit, zda doklady o příjmech a výdajích vůbec a jakým způsobem prověřovala. A to tím spíše za situace, kdy, jak už soud uváděl výše, předložený výdajový pokladní vzbuzuje jisté pochybnosti, zejména s ohledem na absenci účelu platby (není zřejmé, zda vyplacená částka má být mzdou žalovaného, nebo byla poskytnuta z jiného důvodu), podpisu odpovědné osoby (je opatřen pouze razítkem zaměstnavatele), čísla, pod kterým byl vystaven či je veden v účetní evidenci, i použité slovní vyjádření vyplácené částky. Taktéž nebyla prověřena pravdivost tvrzení o dalším příjmu domácnosti a zejména tvrzené výdaje 2 000 Kč měsíčně, když tato částka vzbuzuje sama o sobě okamžité pochybnosti o její pravdivosti.

17. Lze tak konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála povinnosti obezřetnosti a odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný žádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru pouze za současného doložení výdajového pokladního dokladu obsahujícího zjevné rozpory, jak soud uváděl výše. Právní předchůdkyně žalobkyně si za této situace měla od žalovaného vyžádat další doklady, a to nejen k objasnění těchto zjevných rozporů, ale také za účelem komplexního posouzení majetkových a jiných poměrů žalovaného, to však neučinila, naopak přistoupila k uzavření smlouvy s osobou, u které jí z doložených dokladů, nemohlo být zřejmé, zda a jaký má tato osoba příjem, zda jej bude mít zajištěn i do budoucna, a jaké jsou její měsíční náklady. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Lze tedy konstatovat, že postup právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, ale, za situace, kdy se blíže nezabývala zjevnými rozpory v kartě zákazníka a předloženými doklady, spíše za úplnou rezignaci na splnění této povinnosti.

18. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Avšak jak již bylo uvedeno shora, bylo provedeným dokazováním prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu. Žalovaný již na jistinu uhradil částku 1 182 Kč, k úhradě tak zbývá 8 818 Kč, co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která ve smyslu ustanovení § 87 dost. zákona o ochraně spotřebitele není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Uvedené ustanovení dle systematického výkladu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

19. Soud tedy žalobě vyhověl pouze co do částky 8 818 Kč představující rozdíl mezi žalovanému poskytnutou jistinou a žalovaným uhrazenou částkou. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Soud podotýká, že nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Doba splatnosti je stanovena právě tímto rozsudkem a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení.

20. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, když soud zohlednil i výši úroku a úroku z prodlení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.