4 C 300/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 34 085 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 100 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 18 100 Kč ve výši 8,25 % ročně od 15. 10. 2021 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 7 291 Kč s úrokem z prodlení z částky 25 391 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 14. 10. 2021, s úrokem z prodlení z částky 7 291 Kč ve výši 10 % ročně od 15. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 18 100 Kč ve výši 1,75 % ročně od 15. 10. 2021 do zaplacení, částky ve výši 8 694,40 Kč a úroku ve výši 95,95 % ročně z částky 19 959,14 Kč od 26. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 94 464 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 085 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 17. 2. 2020, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč (po prověření úvěrové historie žalovaného a jeho schopnosti úvěr splácet). Tento úvěr se žalovaný zavázal splácet při sjednaném nominálním úroku ve výši 95,95 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 869 Kč, a to vždy k 18. dni v měsíci počínaje měsícem březen 2020. Žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 22. 6. 2020, jak umožňuje bod 6.3 smlouvy. Před zesplatněním pak žalobkyni vzniklo v důsledku prodlení žalovaného právo na úhradu smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se dlužník ocitne v prodlení delším než 30 dnů, a na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů (bod 6.2 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy je dlužník dále vedle jistiny povinen žalobkyni uhradit také úroky k nesplacené jistině přirostlé do dne zesplatnění (tj. vrátit žalobkyni novou jistinu) a též jí zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z této nové jistiny. V bodě 6.5 smlouvy si účastníci dále sjednali, že žalovaný má povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (tj. od 1. 11. 2020 až do úplného zaplacení). Na tomto smluvním podkladě proto v sobě žalovaná částka zahrnuje kromě nové jistiny ve výši 24 704,88 Kč také smluvní pokutu, jejíž výši žalobkyně kapitalizovala k datu vyhotovení žaloby na 8 694,40 Kč. Kromě toho žalobkyně po žalovaném požaduje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny od 24. 6. 2020 do zaplacení. Dále žalobkyně žádá úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 687 Kč, a to dle přílohy 1 smlouvy, neboť žalovaný při podpisu smlouvy podepsal přihlášku do skupinového pojištění, za což měl měsíčně hradit 229 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci uzavřeli dne 17. 2. 2020 smlouvu o úvěru, v níž se žalovaný zavázal splatit jistinu ve výši 20 000 Kč při sjednaném úroku ve výši 95,95 % ročně (viz část A) smlouvy). O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 21. 2. 2020, včetně splátkového kalendáře z téhož dne. Žalovanému byly rovněž poskytnuty předsmluvní informace pro klienty. Z bodu 6.1 smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, a v bodu 6.2 smlouvy je zakotveno pro žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka se splácením jednotlivé splátky delším než 15 dnů; jejich výše u každé splátky činí 200 Kč. Z čl. 2 smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (viz bod 6.3 smlouvy, podle níž k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Z„ Předsmluvního formuláře“ z téhož dne soud nad rámec výše uvedeného zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 151,7 %.

4. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z„ Hodnocení klienta“ ze dne 17. 2. 2020. Jako výdaje žalovaného zde byly uvedeny náklady na vlastní bydlení v celkové výši 2 700 Kč a životní minimum pro žalovaného ve výši 3 410 Kč měsíčně, jiné výdaje uvedeny nebyly. Na straně příjmů se uvádí částka 13 900 Kč měsíčně. Současně měla žalobkyně k dispozici také pracovní smlouvu žalovaného ze dne 1. 8. 2019, z níž je patrno, že žalovaný byl v dané době zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou, potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 17. 2. 2020 a výplatní lístky za 11, 12/2019, z nichž plyne výše jeho měsíční mzdy 13 913 Kč.

5. Konečně žalobkyně doložila výpis z nebankovních registrů ze dne 17. 2. 2020, dle kterého byl žalovanému přiřazen kód příznaku 14 (klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti) a výpis z registru SOLUS z téhož dne, v němž byly uvedeny závazky žalovaného – telekomunikační poplatky, služba elektronických komunikací.

6. Částka 20 000 Kč byla podle dokladu o vyplacení úvěru zúčtována dne 20. 2. 2020. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok a z karty klienta je zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni do podání žaloby na svůj dluh celkovou částku 1 900 Kč.

7. Dle přílohy 1 smlouvy o úvěru žalovaný sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr za částku 229 Kč měsíčně.

8. Poté, co se žalovaný dostal do prodlení se splácením splátky dne 18. 4. 2020, vyzvala žalobkyně žalovaného dopisy ze dne 18. 6. 2020 a 17. 6. 2020 k zaplacení, a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalovanému oznámila v dopise ze dne 22. 6. 2020. Předžalobní výzvou ze dne 29. 9. 2021, podanou k poštovní přepravě téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celkového dluhu ve výši 25 391 Kč s příslušenstvím, jakož i k úhradě smluvní pokuty.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 586 odst. 1 občanského zákoníku, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

13. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

16. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena dne 17. 2. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal pravidelně splácet měsíční splátky ve výši 1 869 Kč. Žalovaný však své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru neplnil, protože řádně a včas nehradil předepsané splátky. Žalobkyni proto vzniklo právo úvěr zesplatnit, a tohoto práva využila dne 22. 6. 2020.

17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzovaní úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného, ale vyžádala si výplatní pásky a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů žalovaného. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Žalobkyně se v tomto ohledu spokojila s tvrzením žalovaného o výši jeho nákladů na bydlení v částce 2 700 Kč měsíčně, aniž by však tyto výdaje byly soudu jakkoli doloženy. Náklady na bydlení přitom představují jednu ze zásadních a stěžejních položek výdajů každé domácnosti, jejímž ověřením se žalobkyně nezabývala. Příjmy žalovaného ze zaměstnání přitom byly nízké, podezřele nízká byla částka, kterou žalovaný označil jako své měsíční výdaje na bydlení, s přihlédnutím k tomu, že ve formuláři„ Hodnocení klienta“ byla jako druh bydlení zaškrtnuta položka s názvem„ vlastní“. Žalobkyně tedy takto tvrzené výdaje nepodrobila žádnému zkoumání, resp. ověření, jiné výdaje vůbec nezkoumala a s ohledem na uvedené skutečnosti pak soud dospěl k závěru, že nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující, tyto charakteristiky nemůže splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

21. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, stejně tak je neplatná na ni navazující smlouva o pojištění, a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný přitom před podáním žaloby uhradil částku ve výši 1 900 Kč, a mu zbývá žalobkyni vrátit jen 18 100 Kč. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018), což žalobkyně prokazatelně učinila předžalobní výzvou se lhůto pro zaplacení do 15 dnů od odeslání, přičemž odesláno bylo dne 29. 9. 2021 Lhůta pro zaplacení skončila 14. 10. 2021, ode dne následujícího je žalovaný v prodlení a žalobkyni tak přísluší úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v tehdejší výši 8,25 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala původně na žalované zaplacení částky 67 290,64 Kč včetně úroků a úroku z prodlení, přičemž by jí soudem bylo přiznáno pouze 18 100 Kč + úrok z prodlení 392,74 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vydání rozsudku), celkem 18 492,74 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci byla převážně neúspěšná a převážně úspěšný byl žalovaný. Jelikož ale žalovaný náhradu nákladů řízení nežádal, vyslovil soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

23. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.