4 C 322/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 7 926,21 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 926,21 Kč s úrokem z prodlení v částce 621,22 Kč, s úrokem v částce 573,81 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 926,21 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 22,99 % ročně z částky 7 365,11 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 7 926,21 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne 23. 2. 2017 úvěrovou smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, na jejímž základě žalované poskytla revolvingový úvěr s úvěrovým limitem ve výši 10 000 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr čerpala a zavázala se k jeho řádnému splácení. Tuto svoji povinnost si však neplnila a právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr ke dni 31. 10. 2020 zesplatnila. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 7 365,11 Kč, poplatků ve výši 561,10 Kč, úroku z úvěru 573,81 Kč, úroku z prodlení 621,22 Kč, úroku ve výši 22,99 % ročně z částky 7 365,11 Kč za dobu do 1. 11. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 926,21 Kč za dobu do 25. 11. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 23. 2. 2017 a dispozice ke smlouvě z téhož dne (dále jen„ smlouva“) soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úroky a poplatky Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně účinné od 1. 11. 1999, základní produktové podmínky revolvingového úvěru účinné od 1. 1. 2012 a sazebník poplatků platný od 1. 12. 2016. Strany si dále sjednaly, že úroková sazba činí 22,99 % ročně v době uzavření smlouvy a dále dle aktuálního uveřejněného úrokového lístku právní předchůdkyně žalobkyně. V článku 4 odst. 6 a odst. 7 písm. a a f smlouvy bylo stanoveno, že v případě, že se žalovaná ocitne v prodlení s plněním jakékoliv pohledávky, má právní předchůdkyně žalobkyně právo prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný a pro případ prodlení s plněním také požadovat úrok z prodlení z dlužné částky. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že žalovaná je povinna hradit právní předchůdkyni žalobkyně poplatky za poskytované služby, jejichž konkrétní výše je stanovena v sazebníku. Dle sazebníku činí poplatek za vedení karty 49 Kč (bod 1.1.1) a poplatek za přečerpání úvěrového rámce 300 Kč (bod 1.4.1).

4. Dle platební historie ke dni 31. 10. 2020 čerpala žalovaná na úvěr právní předchůdkyně žalobkyně v době od 23. 2. 2017 do 28. 10. 2021 celkem částku 15 582,17 Kč a k tomuto datu uhradila celkem na úvěr celkem částku 24 268,55 Kč Poslední platba žalované je evidována dne 15. 7. 2020. Dopisem ze dne 1. 11. 2022 byl úvěr zesplatněn a žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 8 500,02 Kč ve lhůtě do 16. 11. 2020.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2021 a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2021, odeslaného dle podacího archu žalované dne 9. 12. 2021, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. Předžalobní výzva ze dne 14. 4. 2022 byla žalované odeslána dle podacího archu dne 19. 4. 2022.

6. Předžalobní upomínka ze dne 14. 4. 2022 byla žalované zaslána dne 19. 4. 2022.

7. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici žádost o smlouvu, v níž žalovaná prohlásila, že bydlí v pronajatém bytě, je svobodná, má pracovní poměr na dobu určitou od 14. 10. 2015 do 30. 4. 2018 a že její průměrný čistý měsíční příjem činí 12 424 Kč, nevyživuje žádnou osobu a nezbytné měsíční výdaje činí 0 Kč (žádost o smlouvu ze dne 23. 2. 2017). Žalovaná měla povinnost platit i jiné splátky v době sjednání smlouvy, a to interní splátky u předchůdkyně žalobkyně [jméno] [příjmení] Bank ve výši 1 834,63 Kč a externí splátky 2 048 Kč, stanovila podíl na nákladech na bydlení ve výši 41,41 % (přípis [jméno] [příjmení] Bank ze dne 5. 12. 2022).

8. Dle ustanovení § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle ustanovení § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Dle ustanovení § 2002 odst. 1 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

11. Dle ustanovení § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud musel zabývat tím, zda předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalované, tak dle údajů uvedených v žádosti o úvěr měla být informace o příjmu žalované ověřena prostřednictvím výpisu z účtu, který žalobkyně nepředložila. Žalobkyně dále nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalované, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalované, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, především registr exekucí a zda se žalovaná v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalované, především pak výdaje na bydlení, respektive tyto nezkoumala, jen stanovila podíl na nákladech na bydlení ve výši 41,41 %. Kromě nedoložení shora uvedeného má soud za to, že úvěruschopnost byla posouzena nesprávně, když bylo zřejmé, že žalovaná s příjmem 12 424 Kč, platící nezjištěnou výši nájemného za pronajatý byt, má dále výdaje spočívající v měsíčních splátkách předchozích dluhů ve výši dosahující skoro 4 000 Kč. Částka, která jí tak měla po zohlednění těchto splátek zůstat činila cca 8 000 Kč. Výdaje žalované však nebyly zjišťovány a je zřejmé, že jenom obvyklé nájemné činí zhruba částku dosahující zůstatku příjmu žalované. Je však nasnadě, že žalovaná musela mít také výdaje na stravu, ošacení apod. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaná nebyla schopna úvěr splácet vůbec, byť měla splácet jen 200 Kč měsíčně. Je totiž nutno zohlednit i částku, kterou se žalovaná zavázala splácet, tj. úrok a poplatky.

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

22. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu. Žalovaná čerpala 15 582,17 Kč a současně vrátila celkem částku 24 268,55 Kč. Je tak zřejmé, že k bezdůvodnému obohacení žalované na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nedošlo a žaloba tak byla v plném rozsahu zamítnuta.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že na náhradu nákladů řízení by měla právo úspěšná žalovaná, té však žádné nevznikly.