4 C 345/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 61 754 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 724 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 15 724 Kč ve výši 8,25 % ročně od 2. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 25 027 Kč s úrokem z prodlení z částky 40 751 Kč ve výši 10 % ročně od 24. 4. 2020 do 1. 12. 2021, s úrokem z prodlení z částky 25 027 Kč ve výši 10 % ročně od 2. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 15 724 Kč ve výši 1,75 % ročně od 2. 12. 2021 do zaplacení, částky ve výši 21 003 Kč, úroku ve výši 43,28 % ročně z částky 34 798,60 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 97 286 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 61 754 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 13. 12. 2018, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 45 000 Kč (po prověření úvěrové historie žalovaného a jeho schopnosti úvěr splácet). Tento úvěr se žalovaný zavázal splácet při sjednaném nominálním úroku ve výši 52,99 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 2 252 Kč, a to vždy k 17. dni v měsíci počínaje měsícem leden 2019. Žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 22. 4. 2020. Před zesplatněním pak žalobkyni vzniklo v důsledku prodlení žalovaného právo na úhradu smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se dlužník ocitne v prodlení delším než 30 dnů, a na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů (bod 6.2 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy je dlužník dále vedle jistiny povinen žalobkyni uhradit také úroky k nesplacené jistině přirostlé do dne zesplatnění (tj. vrátit žalobkyni novou jistinu) a též jí zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z této nové jistiny. V bodě 6.5 smlouvy si účastníci dále sjednali, že žalovaný má povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (tj. od 24. 4. 2020 až do úplného zaplacení). Na tomto smluvním podkladě proto v sobě žalovaná částka zahrnuje kromě nové jistiny ve výši 38 454,91 Kč také smluvní pokutu, jejíž výši žalobkyně kapitalizovala k datu vyhotovení žaloby na 21 003 Kč. Kromě toho žalobkyně po žalovaném požaduje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 43,28 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny od 24. 4. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci uzavřeli dne 13. 12. 2018 smlouvu o úvěru, v níž se žalovaný zavázal splatit poskytnutou jistinu ve výši 45 000 Kč při sjednaném úroku ve výši 52,99 % ročně (viz část A) smlouvy). O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 13. 12. 2018, včetně splátkového kalendáře z téhož dne. Žalovanému byly rovněž poskytnuty předsmluvní informace pro klienty. Z bodu 6.1 smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, a v bodu 6.2 smlouvy je zakotveno pro žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka se splácením jednotlivé splátky delším než 15 dnů; jejich výše u každé splátky činí 200 Kč. Z čl. 2 smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (viz bod 6.3 smlouvy, podle níž k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Z„ Předsmluvního formuláře“ z téhož dne soud nad rámec výše uvedeného zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 52,99 % a celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 81 072 Kč.

4. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu a výpis z účtu žalovaného za období od srpna 2018 do listopadu 2018. Z tohoto výpisu je prokázán tehdejší pravidelný příjem žalovaného ve výši cca 27 500 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje, z výpisu z účtu nejsou zřejmé žádné pravidelné výdaje např. na bydlení, energie apod. kromě pravidelného výdaje na internet ve výši 355 Kč měsíčně. Z výpisů jsou však zřejmé výdaje na splácení půjček, a to splátky /přímé inkaso/ spotřebitelského úvěru [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] ve výši cca 4 700 Kč měsíčně. Dále bylo zjištěno, že 24. 8. 2018 poskytla žalobkyně žalovanému platbu 50 000 Kč, kterou následně splácel po 4 024 Kč měsíčně, neboť tak učinil dne 14. 9. 2018 i dne 16. 10. 2018 a 15. 11. 2018. Dále mu [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] poskytla dne 8. 10. 2018 částku 12 750 Kč, dne 18. 10. 2018 částku 4 500 Kč měsíčně a dne 27. 11. 2018 částku 2 680 Kč. Také [právnická osoba] [anonymizováno] mu poskytla dne 29. 11. 2018 částku 30 000 Kč. Zbývající výdaje žalovaného z naprosté většiny činí platby [webová adresa], když za měsíc srpen 2018 zaplatil postupně v malých částkách celkem 19 450 Kč, v měsíci září 2018 celkem tak zaplatil 28 090 Kč, v říjnu 23 912 Kč a v listopadu 6 512 Kč, to vždy po platbách cca 300 až 500 Kč. Tato společnost mu také část peněz připsala, a to 17. 8. 2018 částku 170 Kč, 28. 8. 2018 částku 6 000 Kč, 30. 8. 2018 200 Kč, 5. 9. 2018 částku 2 000 Kč, 6. 9. 2018 částku 4 000 Kč, 8. 9. 2018 částku 500 Kč, 17. 9. 2018 částku 5 000 Kč, 19. 9. 2018 částku 495 Kč, 11. 10. 2018 částku 500 Kč, 17. 10. 2018 částku 2 000 Kč, 18. 10. 2018 částku 4 000 Kč, 19. 10. 2018 částku 2 000 Kč, 23. 10. 2018 částku 290 Kč.

5. Konečně žalobkyně doložila výpis z nebankovních registrů ze dne 13. 12. 2018, dle kterého byl žalovanému přiřazen kód skóre 249 (menší riziko) a výpis z registru [příjmení] ze dne 15. 12. 2018, v němž nebyly uvedeny žádné závazky žalovaného. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek soud neučinil žádná zjištění, která by ovlivnila výsledné rozhodnutí věci.

6. Částka 45 000 Kč byla podle dokladu o vyplacení úvěru zúčtována dne 13. 12. 2020. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok a z karty klienta je zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni do podání žaloby na svůj dluh celkovou částku 29 276 Kč.

7. Poté, co se žalovaný dostal do prodlení se splácením splátky dne 17. 2. 2020, vyzvala žalobkyně žalovaného dopisy ze dne 19. 3. 2020, 17. 4. 2020 k zaplacení, když i předtím se žalovaný dostával do prodlení, a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalovanému oznámila v dopise ze dne 22. 4. 2020. Předžalobní výzvou ze dne 16. 11. 2021, podanou k poštovní přepravě téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celkového dluhu ve výši 40 751 Kč s příslušenstvím, jakož i k úhradě smluvní pokuty do 15 dnů od odeslání.

8. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že strany mezi sebou uzavřely smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 45 000 Kč a žalovaný měl tuto částku spolu s úrokem splácet, splatil však pouze 29 276 Kč, zbývající částku neuhradil. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z veřejných databází a dále z výpisu z účtu žalovaného, z něhož je zřejmé, že příjem žalovaného činil cca 27 500 Kč měsíčně, prokázané výdaje však spočívaly převážně v sázkách, kdy žalovaný tak prosázel převážnou většinu svého příjmu. Deficit pak kompenzoval dalšími úvěry od jiných poskytovatelů a také dalším úvěrem od žalobkyně. Výdaje na bydlení a jiné podstatné a pravidelné náklady žalovaného žalobkyně nezkoumala a nedoložila k nim ničeho.

9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016) – dále jen z. s. ú. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

14. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzovaní úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného, ale vyžádala si výpis z účtu prokazujících příjem žalovaného. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány ani doloženy. Náklady na bydlení přitom představují jednu ze zásadních a stěžejních položek výdajů každé domácnosti, jejímž ověřením se žalobkyně nezabývala. Naopak žalobkyně opomenula přihlédnout k tomu, že žalovaný si pravidelně opatřoval peněžní prostředky úvěrováním a půjčováním od jiných společností, větší část svého příjmu prosázel, a jen malá část takto prosázených prostředků se mu vrátila. S ohledem na uvedené skutečnosti pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného a pokud by tak žalobkyně řádně učinila, musely by jí vzniknout pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit.

15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující, tyto charakteristiky nemůže splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

18. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 45 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný přitom před podáním žaloby uhradil částku ve výši 29 276 Kč, a mu zbývá žalobkyni vrátit jen 15 724 Kč. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018), což žalobkyně prokazatelně učinila předžalobní výzvou se lhůto pro zaplacení do 15 dnů od odeslání, přičemž odesláno bylo dne 16. 11. 2021 Lhůta pro zaplacení skončila 1. 12. 2021, ode dne následujícího je žalovaný v prodlení a žalobkyni tak přísluší úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v tehdejší výši 8,25 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala původně na žalované zaplacení částky 61 754 Kč včetně úroků a úroku z prodlení, přičemž by jí soudem bylo přiznáno pouze 15 724 Kč + úrok z prodlení 319 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vydání rozsudku), celkem 16 043 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci převážně neúspěšná a převážně úspěšný byl žalovaný. Jelikož ale žalovaný náhradu nákladů řízení nežádal a ze spisu se nepodává, že by mu nějaké vznikly, vyslovil soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

20. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.