4 C 56/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 11 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 570 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 570 Kč od 15. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9 830 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 383,83 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 682,61 Kč, úrokem ve výši 22,62 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 296,74 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 570 Kč od 2. 6. 2023 do 14. 10. 2023, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 11 400 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyní žalobkyně“), se žalovanou dne 15. 6. 2020 uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 4 000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 300 Kč s tím, že poslední splátka je splatná dne 9. 8. 2021. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované byla s odbornou péčí posouzena na základě zhodnocení informací sdělených žalovanou před uzavřením smlouvy, kdy žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a jejich následným ověřením oproti dokladům vyžádaným od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr a ověřeny doklady uvedenými v části „Doložení příjmu žadatele“. Žalovaná nedostála své povinnosti ze smlouvy, když uhradila pouze 8 430 Kč, přičemž poslední splátku uhradila dne 20. 12. 2021. Žalovaná tak zůstala žalobkyni dlužna jistinu ve výši 8 866,74 Kč, úhradu za hotovostní inkaso ve výši 2 533,26 Kč, úrok ve výši 3 682,61 Kč za období od 10. 8. 2021 do 1. 6. 2023 z dlužné jistiny a zákonný úrok z prodlení ve výši 1 383,83 Kč (za dobu od 10. 8. 2021 do 1. 6. 2023). S ohledem na prodlení žalované žalobkyně dále požadovala úrok z úvěru ve výši 22,62 % ročně z dlužné jistiny 8 866,74 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení. Pohledávka za žalovanou byla následně smlouvou o postoupení pohledávek postoupena žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 15. 6. 2020 sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, a žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 2 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 4 000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 300 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Úroková sazba byla sjednána ve výši 32,15 % p. a. Částka 10 000 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti ke dni podpisu smlouvy. Ve smlouvě dále bylo pro případ prodlení zákazníka se zaplacením příslušné splátky oprávnění žalobkyně žádat mimo jiné úhradu celé dosud nesplacené jistiny (smlouva o úvěru). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisy právní předchůdkyně i žalobkyně ze dne 23. 6. 2023, sdělení žalobkyně bylo odesláno téhož dne (smlouva o postoupení pohledávek, Seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). Žalovaná byla předžalobní výzvou ze dne 29. 9. 2023 odeslanou 2. 10. 2023 vyzvána k úhradě dlužné částky do 14. 10. 2023 (předžalobní výzva, podací lístek).

4. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je svobodná, od května 2019 zaměstnána na hlavní pracovní poměr s čistým měsíčním příjmem ve výši 11 337 Kč, žije v nájemním bydlení se 2 nezaopatřenými dětmi, pobírá státní sociální podporu ve výši 1 820 Kč a další příjmy činí 2 500 Kč měsíčně. Výdaje žalované činily 3 950 Kč na bydlení, 6 320 Kč osobní výdaje a splátky úvěrů ve výši 700 Kč. Žalovaná v žádosti dále uvedla, že je proti ní vedena 1 exekuce. K žádosti měly být připojeny nájemní smlouva, doklad SIPO, pracovní smlouva, bankovní výpis, rozhodnutí o přiznání výživného a složenky (žádost o úvěr). Žalobkyně z uvedených dokladů předložila kopii první strany pracovní smlouvy bez podpisu žalované či zaměstnavatele s uvedením, že „zaměstnanec nastoupí do práce dne 9. 5. 2019“, dále poslední stranu smlouvy obsahující podpis žalované a , tituly před jménem, , jméno FO, , z textu lze usuzovat, že se jedná o část nájemní smlouvy. Součástí dokladů přiložených k žádosti o úvěr byly také obtížně čitelné scany výpisů z účtu za období duben a květen 2020, z nichž je seznatelný příjem ze zaměstnání a ošetřovné a dále platby ve výši 8 500 Kč s označením „nájem“. Dle poštovních poukázek bylo k rukám žalované v měsících březen, duben a květen 2020 zasláno výživné ve výši 1 500 Kč/měsíc. Žalovaná žalobkyni předložila také první stranu rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ve věci , spisová značka, , z něhož plyne, že žalované byla do péče svěřena nezletilá dcera (viz. doklady ke kartě zákazníka).

5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Soud dále ve věci aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a to ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tj. ke dni 15. 6. 2020. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

12. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., na základě které byly žalované v hotovosti vyplaceny peněžní prostředky ve sjednané výši a žalovaná se zavázala vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách spolu s poplatkem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, poplatkem za administrativní činnost a poplatkem za umožnění splátek v hotovosti v místě bydliště. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.

13. Jelikož žalovaná v předmětném vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalované. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

14. Dle tvrzení žalobkyně její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalované informace ohledně finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také od žalované k žádosti o úvěr nechala předložit nájemní smlouvu, doklad SIPO, pracovní smlouvu, bankovní výpis, rozhodnutí o přiznání výživného a složenky. Z uvedených listin předložených žalobkyní však nelze učinit závěr, že by právní žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně uváděla, že ze žalovanou doložených dokladů a ze sdělení žalované bylo ověřeno, že žalovaná byla v době žádosti o úvěr zaměstnána s čistým měsíčním příjmem ve výši 11 337 Kč, její příjmy dále tvořila státní sociální podpora ve výši 1 820 Kč a další příjmy ve výši 2 500 Kč. Z předložených dokladů vyplývá, že žalovaná sice skutečně pobírala určitou částku jako příjem ze zaměstnání, vzhledem k obtížné čitelnosti předložených výpisů z účtu a zejména nedoložení celého znění pracovní smlouvy však má soud za to, že právní předchůdkyně nemohla ověřit skutečnou výši příjmu žalované ze zaměstnání. Současně pak soud podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně do příjmů žalované zjevně zahrnula i výživné na nezletilé děti vyplácené k rukám žalované. Takový přístup je však neakceptovatelný, neboť výživné není příjmem rodiče, ale slouží pro zabezpečení a úhradu osobních potřeb oprávněné osoby, tedy nezletilého dítěte. Dále pak žalobkyně uváděla, že byly zohledněny výdaje žalované na bydlení ve výši 3 950 Kč, které žalovaná uvedla ve své žádosti a jejichž výše byla ověřena z předložené nájemní smlouvy. Jak soud však již uváděl, k žádosti byla doložena pouze poslední strana smlouvy, z níž nelze zjistit, a tedy ani ověřit, výši nájemného, nadto je z výpisů z účtu zřejmé, že žalovaná hradila nájemné ve výši 8 500 Kč (výpis z účtu za období 1. 5. 2020 – 31. 5. 2020). Finanční situace žalované, a to jak po stránce příjmové a stránce výdajové, tvrzená v žádosti o úvěr tedy byla v evidentním rozporu s předloženými doklady, právní předchůdkyně žalobkyně přesto nezachovala potřebnou dávku opatrnosti, když nežádala od žalované další doklady k objasnění těchto rozporů či prokázání celkových poměrů žalované, ale rovnou přistoupila k uzavření smlouvy. Skutečnost, že žalovaná je zatížená exekucí pak zřejmě nebyla zohledněna vůbec. Ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytoval úvěr poskytne pouze za situace, kdy nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu přitom musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. To právní předchůdkyně žalobkyně neučinil a lze tedy konstatovat, že její postup nenaplňuje požadavky řádného a dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované, ale vykazuje spíše znaky úplné rezignace na splnění této povinnosti.

15. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalované nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Provedeným dokazováním však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaná je tak povinna vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť jí byla poskytnuta bez právního důvodu. Dle sdělení žalobkyně uhradila žalovaná částku 8 430 Kč, soud ji tedy výrokem I. tohoto rozsudku zavázal k úhradě zbývající dosud nesplacené části jistiny ve výši 1 570 Kč. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k absenci zákonné úpravy doby plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala, že žalované byla zaslána předžalobní výzva ze dne 29. 9. 2023, kde byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu do 14. 10. 2023. Nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky bezdůvodného obohacení tak žalobkyni vzniká až ode dne následujícího po marném uplynutí této lhůty, tj. od 15. 10. 2023 a od tohoto data byl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení žalobkyni ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. také přiznán, a to ve výši 8,05 % požadované žalobkyní.

16. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť je zřejmé, že co do zaplacení částky 9 830 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 383,83 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 682,61 Kč, úrokem ve výši 22,62 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 7 296 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 570 Kč od 2. 6. 2023 do 14. 10. 2023, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

17. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měla mít právo žalovaná, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná. Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.