4 C 57/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované 2. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva

I. Žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/3 k bytové jednotce [číslo] vymezené v budově [obec], [adresa] bytový dům, který je součástí pozemku parc. č. st. [číslo], budova a pozemek zapsaný na [list vlastnictví], k bytové jednotce náleží spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] na společných částech budovy a spoluvlastnický podíl [číslo] na pozemku parc. č. st. [číslo], vše zapsáno pro [katastrální uzemí], na [list vlastnictví], [územní celek], zapsáno u [stát. instituce], [stát. instituce], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náklady řízení ve výši 62 697,36 Kč, k rukám právní zástupkyně žalovaných a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svojí žalobu domáhala určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné třetiny k bytové jednotce [číslo] vymezené v budově [obec], [adresa] bytový dům, který je součástí pozemku parc. č. st. [číslo], budova a pozemek zapsaný na [list vlastnictví], k bytové jednotce náleží spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] na společných částech budovy a spoluvlastnický podíl [číslo] na pozemku parc. č. st. [číslo], vše zapsáno pro katastrální území Hodonín, na [list vlastnictví], [územní celek], zapsáno u [stát. instituce], [stát. instituce]. Žalobu odůvodnila tím, že paní [jméno] [příjmení] (dále jen zůstavitelka) byla babičkou žalobkyně a vlastníci předmětné nemovité věci (dále jen bytová jednotka). Zůstavitelka měla zmocnit dne 28. 3. 2019 svého syna [jméno] [příjmení], aby ji v plném rozsahu a bez omezení zastupoval a činil všechny právní úkony v záležitosti prodeje předmětné bytové jednotky. Následně dne 29. 4. 2019 došlo k uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce mezi zůstavitelkou jako prodávající zastoupenou [jméno] [příjmení] a žalovanými jako kupujícími za kupní cenu ve výši 1 590 000 Kč. Po smrti zůstavitelky dne 13. 2. 2021 se dědici stali jednak pozůstalý syn [jméno] [příjmení], žalobkyně a pozůstalý vnuk [jméno] [příjmení]. V dědickém řízení došlo ke schválení dohody o rozdělení pozůstalosti. Poté se žalobkyně dozvěděla o uzavření předmětné kupní smlouvy. Má za to, že zůstavitelka v době zmocnění a následného uzavření kupní smlouvy trpěla duševní poruchou dlouhodobé povahy. Právní jednání spočívající ve zmocnění syna [jméno] [příjmení] je neplatné a neplatná je i kupní smlouva o převodu vlastnictví k bytové jednotce. Neplatnost je absolutní, neboť se právní jednání příčí dobrým mravům. Kupní cena ve výši 1 590 000 Kč neodpovídá tržní realitě. Pro případ, že by se jednalo o neplatnost relativní, uplatnila námitku relativní neplatnosti zmocnění [jméno] [příjmení] a kupní smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotce. Žalobkyně má za to, že dědici jsou po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti oprávněni domáhat se svých nároků samostatnou žalobou, přičemž tato může znít na určení vlastnického/spoluvlastnického práva dědice podle dědických podílů či poměru nabytých hodnot při rozdělení pozůstalosti v dědickém řízení. Vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu k bytové jednotce o velikosti id. 1/3 tak náleží žalobkyni.

2. Žalovaní nárok žalobkyně neuznali. Uvedli, že uzavřeli kupní smlouvou k bytové jednotce, když [jméno] [příjmení] zastupoval dle plné moci [jméno] [příjmení], kupní cena však nebyla nepřiměřená a odpovídala tržní realitě, když byt byl soudním znalcem oceněn na částku 1 177 225 Kč a [právnická osoba] jej pojistila na hodnotu 1 200 000 Kč. Žalovaní řádně zaplatili kupní cenu. Plnou moc pro [jméno] [příjmení] sepsal notář za přítomnosti dvou svědků, je řádná a srozumitelná a vyjadřuje vůli paní [jméno] [příjmení]. Z žalobkyní doložené zdravotní dokumentace [jméno] [příjmení] nevyplývá, že by kupní smlouva byla neplatná. Žalobkyně se o zůstavitelku nezajímala a nestarala se o ni. Námitka relativní neplatnosti ve výzvě před zahájením řízení neobsahuje uplatnění námitky neplatnosti zmocnění pro [jméno] [příjmení]; žalovaní uplatňují námitku promlčení žalobkyní vznesených nároků. Dále uplatnili námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a nedostatku pasivní legitimace žalovaných.

3. Soud se nejprve zabýval námitkou nedostatku aktivní a pasivní legitimace a existencí naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva. Zatím účelem provedl dokazování, z nichž učinil následující skutková zjištění. Z listiny označené jako kupní smlouva o převodu vlastnictví k bytové jednotce bylo zjištěno, že mezi paní [jméno] [příjmení] zastoupené [jméno] [příjmení] na základě plné moci ze dne 28. 3. 2019 udělené formou notářského zápisu sepsaného Mgr. [jméno] [příjmení], notářem, [anonymizováno] [číslo], [spisová značka] jako prodávající a žalovanými jako kupujícími byla dne 29. 4. 2019 uzavřena kupní smlouva, na základě které se žalovaní stali vlastníky předmětné bytové jednotky za dohodnutou kupní cenu ve výši 1 590 000 Kč (kupní smlouva ze dne 29. 4. 2019). Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], [anonymizováno] [číslo] bylo rozhodnuto v řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení] zemřelé 13. 2. 2021 bez zanechání závěti, jehož účastníky byli syn [jméno] [příjmení], vnučka [celé jméno žalobkyně], tj. žalobkyně a vnuk [jméno] [příjmení] tak, že byla určena obvyklá cena pozůstalosti ve výši 44 096 Kč a byla schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti uzavřená mezi dědici a potvrzeno nabytí pozůstalosti pozůstalému synovi [jméno] [příjmení] (usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací]). Přípisem ze dne 23. 8. 2021 žalobkyně uplatnila vůči žalovaným námitku neplatnosti kupní smlouvy.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně jako jedna ze tří dědiců se domáhala určení svého spoluvlastnického podílu k předmětné bytové jednotce. Účastníky tohoto řízení nejsou zbylí dědicové, a to [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ale pouze nabyvatelé vlastnického práva dle kupní smlouvy. V dědickém řízení po zůstavitelce [jméno] [příjmení] nebyl zjištěn sporný majetek, kterým by byla bytová jednotka či finanční hotovost získaná z kupní ceny za prodej bytové jednotky.

5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku (dále jen o. z.) a ze zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Podle § 91 o.s.ř. (1) Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe. (2) Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně. Podle § 1116 o. z., vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba.

6. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Nerozlučné společenství vzniká zejména tam, kde se řízení účastní dědici (buď tak, že vstoupili do řízení na místo zůstavitele, nebo že předmětem řízení je neplatnost závěti apod.). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1820/99 ze dne 10. 11. 1999:„ Zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.)“. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001 sp. zn. 20 Cdo 192/99:„ Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do vypořádání pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí; v řízení, v němž o tato práva nebo povinnosti jde, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.)“. Podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2537/2003 ze 10. 2. 2004„ Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67). Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90 o. s. ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) (srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49)“.

7. V daném případě má soud za to, že pokud se žalobkyně domáhá určení svého spoluvlastnického podílu, jakožto jedna ze tří dědiců, jedná se ve smyslu § 1116 o. z. o nerozlučné společenství a řízení se musí účastnit všichni dědicové, kteří by se v případě určení, že kupní smlouva o převodu vlastnictví k bytové jednotce byla neplatná, stali spoluvlastníky předmětné bytové jednotky. Neúčastní-li se řízení všichni účastníci řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Proto soud žalobu zamítl.

8. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Taktomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ust. § 83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a o. s. ř.).

9. Na místě nebylo ani případné poučení žalobkyně o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, neboť to přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. a § 118a o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení“ (viz rozhodnutí publikované v časopise Právní rozhledy č. 5/93, str. 169, či nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, č. 18, s. 403).

10. Navíc žalobkyně nemá na určovací žalobě uvedeného znění naléhavý právní zájem. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

11. Žalobkyně odkazovala ohledně naléhavého právního zájmu na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019 č. j. 22 Co 84/2018-242. Zde se soud zabýval otázkou, zda je naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve znění, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastnicí nemovitostí zde specifikovaných a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť stávající judikaturu ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu u dědiců po zůstaviteli zemřelých za účinnosti o. z., tj. 1. 1. 2014, v případě žalob, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci, tak tato judikatura je s ohledem na novou úpravu řízení o pozůstalosti zakotvenou v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních nepoužitelná.

12. Podle § 172 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”) aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží. Podle § 189 odstavce 1 z. ř. s. nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou. Podle § 193 odstavce 1 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží.

13. Na základě shora uvedené právní úpravy z. ř. s. má soud za to, že je podstatné rozlišovat, zda se jedná o sporný majetek, k němuž se při projednání pozůstalosti nepřihlíží; pak je namístě postup dle § 189 z. ř. s. a účastníci se mohou svých práv domáhat žalobou, která může znít, jde-li o nemovitosti, které se zapisují do veřejného seznamu - katastru nemovitostí, na určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k této nemovité věci, které jako aktivum dědictví nebyla v řízení o pozůstalosti projednána, oproti situaci, kdy se jedná o majetek, který při projednání pozůstalosti nebyl projednán a není tedy zatím zřejmé, zda se jedná o sporný majetek. V takovém případě by byl namístě postup podle § 193 odst. 1 z. ř. s., kdy soud by měl o tento majetek doplnit v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam aktiv a pasiv pozůstalosti a dodatečně projednat dědictví v tomto rozsahu. V takovém případě má soud za to, že je nutno nadále vycházet z dosavadní judikatury ohledně naléhavého právního zájmu na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem určitého majetku např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 585/2012, ze dne 7. 5. 2013:„ Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.); z toho vyplývá, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Pak nemůže být plně závazný ani pro soud v dědickém řízení; ostatní dědicové by totiž mohli vlastnické právo zůstavitele zpochybňovat a nebylo by vůči nim možné vyjít z toho, že o něm bylo již rozhodnuto. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení.“ 14. V původním dědickém řízení byla schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti uzavřená mezi dědici a potvrzeno nabytí pozůstalosti pozůstalému synovi [jméno] [příjmení]. Žalobkyně uvádí, že formulace určovací žaloby podané po skončení dědického řízení musí odpovídat konkrétnímu právu dědice, ať už vlastnickému či spoluvlastnickému, respektujícímu konečné rozhodnutí ve věci pozůstalosti v podílech, v jakých byl již projednaný majetek nabyt, vyplývajících z provedeného vypořádání podle poměru nabytých hodnot při rozdělení pozůstalosti, popřípadě podle podílu, ve kterých bylo dědicům potvrzeno nabytí dědictví. Určení, že je žalobkyně vlastnicí 1/3 majetku neodpovídá rozhodnutí, které bylo již učiněno v původním dědickém řízení, když bylo nabytí pozůstalosti potvrzeno [jméno] [příjmení].

15. Ze shora uvedených důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl pro nedostatek v aktivní či pasivní legitimaci, když všichni dědicové se musí účastnit řízení buď na straně žalující či na straně žalované a pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení spoluvlastnictví.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalovaným, jenž byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 62 697,36 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 530 000 Kč, když předmět určení je penězi ocenitelný, (kupní cena činila 1 590 000 Kč, z toho 1/3 je 530 000 Kč) ve spojení s § 12 odst. 4, když se jedná o společné úkony při zastupování dvou osob, a proto advokátovi náleží za každou takto zastupovanou osobu odměna snížená o 20 %, v daném případě je to částka 8 336 Kč za 1 úkon právní služby. Odměna sestává z 2x částky 8 336 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z 2x částky 8 336 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 4. 2022, a z 2 x částky 8 336 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 11. 10. 2022, včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 51 816 Kč ve výši 10 881,36 Kč. Pokud žalovaní požadovali odměnu advokáta i zá písemné vyjádření k předžalobní výzvě protistrany ze dne 21. 9. 2021, za další poradu s klientem dne 15. 10. 2021, za písemné vyjádření žalovaných na doplněnou výzvu ze dne 18. 10. 2021 vzdá písemné stanovisko žalovaných ze dne 9. 12. 2021 za další poradu s klienty přesahující jednu hodinu dne 11. 2. 2022, odměnu za tyto úkony soud nepřiznal, neboť tyto zástupce žalovaných učinil před zahájením řízení a bylo by možné se jich domáhat např. z titulu náhrady škody jako hmotněprávního nároku, nikoliv však jako procesní rozhodnutí v nákladech řízení účastníků. Taktéž soud nepřiznal odměnu za další porady s klienty, když první porada s klienty dne 8. 4. 2022 je součástí úkonu přípravy a převzetí právního zastoupení a další porady s klienty dne 15. 8. 2022 a 27. 9. 2022 nebyly zástupkyni žalovaných nijak doloženy.