4 C 72/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 24 336 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení, to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 016 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 016 Kč od 6. 11. 2022 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 6. 11. 2022 do 13. 12. 2023, a částky 6 320 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 546,56 Kč, k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 18 016 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 6 320 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál , Anonymizováno, uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované dne 19. 8. 2020 poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 0,90 % denně z vypůjčené částky do 2. 9. 2020. Celková částka k úhradě žalovanou činila 18 016 Kč. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy ověřila úvěruschopnost žalované nahlédnutím do databáze SOLUS, dále vycházela z informací získaných ze žalovanou vyplněného dotazníku, z výstupů aplikace Kontomatik a žalovanou předložených dokladů. Mimo uvedené byla také zohledněna skutečnost, že žalovaná splnila předchozí závazek uzavřený se žalobkyní. Žalovaná však žalobkyni na předmětnou pohledávku nic neuhradila. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně dále požadovala úrok z prodlení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Mezi žalobkyní a žalovanou byla prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva č. , hodnota, o neúčelovém spotřebitelském úvěru, kterou se žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 16 000 Kč, a to na označený účet žalované , tel. číslo, a žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit společně s úrokem ve výši 0,9 % z vypůjčené částky denně; celková dlužná částka ke dni splatnosti činila 18 016 Kč, splatná byla jednorázově do 14 dnů od odeslání finančních prostředků žalobkyní. Dle smluvních ujednání se za datum uzavření smlouvy považuje datum odeslání finančních prostředků klientovi. Pro případ prodlení žalované s úhradou splátek si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny (smlouva o úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly i , právnická osoba, podmínky, v jejichž článku 4 byl popsán způsob uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku (, právnická osoba, podmínky). Dne 19. 8. 2020 byla na účet žalované zaslána částka 16 000 Kč s označením „Půjčka dle smlouvy , Anonymizováno, “ (výpis z účtu žalobkyně). Téhož dne byla žalované vystavena faktura č. , tel. číslo, na částku 18 016 Kč se splatností dne 2. 9. 2020 (faktura č. , tel. číslo, ). Dopisem ze dne 6. 12. 2023, odeslaným téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné jistiny ve výši 16 000 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 2 016 Kč, úrokem z prodlení a smluvní pokutou ve výši 6 320 Kč do 7 dnů od odeslání dopisu (předžalobní upomínka, potvrzení o odeslání písemnosti).

4. K prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně soudu předložila blíže neurčený printscreen dotazníku a bank statement data z blíže neurčeného zdroje, oba v anglickém jazyce. Současně byly předloženy scan občanského průkazu žalované a výplatní pásky za měsíce duben až červenec 2020, z nichž vyplývá příjem žalované za uvedené měsíce.

5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Podle § 570 odst. 1 o. z., právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“9. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Soud dále ve věci aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a to ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tj. ke dni 19. 8. 2020. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

13. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, a žalovaná se zavázala tyto prostředky jednorázově vrátit do 2. 9. 2020 s úrokem ve výši 0,9 % denně z poskytnuté částky, tedy celkem částku 18 016 Kč. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud neuhradila na pohledávku žalobkyně ničeho.

14. Jelikož žalovaná v daném smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalované. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

15. Dle tvrzení žalobkyně tato při posuzování úvěruschopnosti vycházela z informací sdělených žalovanou prostřednictvím dotazníku, z předložených dokladů a lustrace žalované v registru SOLUS. Z uvedených listin předložených žalobkyní však nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Je zřejmé, že z uvedených dokladů mohla mít žalobkyně informace o tom, že žalovaná je zaměstnána a má pravidelný příjem ze zaměstnání, nikoliv však o celkových poměrech žalované, zejména pak co se týká jejích výdajů. Žalobkyně přitom neuvedla, že by jakýmkoliv způsobem tyto výdaje zkoumala či prověřovala, ani že by od žalované žádala jejich doložení. Z dokladů, tak jak byly předloženy (bank statement, printscreen dotazníku) přitom nejde ani dovozovat, jaké výdaje žalované žalobkyně zvažovala a jak je zohlednila. Nadto pouhé spoléhání se na případné údaje sdělené žalovanou, bez jejich ověření, přitom nelze považovat za dostatečné. Soud má za to, že je na místě od žalobkyně, jako podnikatele v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude aktivně zajímat nejen o existenci či výši příjmů klienta, ale zejména o výši jeho výdajů, tj. nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů každé osoby, kterou obecně nelze ani operativně snížit, a bude požadovat, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Bylo oprávněním a v zájmu žalobkyně po žalované žádat osvětlení jejích výdajů i doložení dokladů, které s nimi souvisí, a to zejména s náklady za bydlení a souvisejícími službami. Je to přitom poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Této povinnosti se pak nemůže zprostit pouhým přenesením zodpovědnosti na spotřebitele v podobě vyplněného dotazníku a spoléháním se na pravdivost těchto údajů. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.

16. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalované nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než smlouvu o spotřebitelském úvěru posoudit jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Avšak jak již bylo uvedeno shora, bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky, a žalovaná tak byla od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 16 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 o. z., a tato částka byla žalobkyni výrokem I. rozsudku přiznána.

17. S ohledem na prodlení žalované soud zároveň vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 o. z.., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., avšak pouze z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Jelikož doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání této výzvy. Odeslání výzvy dne 6. 12. 2023 žalobkyně prokázala potvrzením o odeslání. Vzhledem k tomu, že žalované byla pro úhradu určena lhůta sedmi dnů od odeslání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 13. 12. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 12. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení, od tohoto data byl tedy úrok z prodlení žalobkyni přiznán.

18. Zbylé nároky byly soudem zamítnuty, neboť na kapitalizovaný úrok ve výši 2 016 Kč s příslušenstvím ani na smluvní pokutu ve výši 6 320 Kč nevzniklo žalobkyni právo, když smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úrok z prodlení, soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 14. 12. 2023, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 6. 11. 2022 do 13 12. 2023 žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně, její nárok na náhradu nákladů řízení tak odpovídá míře jejího úspěchu ve věci. Žalobkyně požadovala celkem 18 016 Kč + 6 320 Kč + kapitalizovaný úrok ke dni vyhlášení rozhodnutí 3 932 Kč, celkem 28 268 Kč, ale byla úspěšná pouze ohledně částky 16 000 Kč a 1 282 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, což představuje 61 % sporu. Neúspěšná pak byla co do 39 % sporu. Žalobkyně má tedy nárok na náhradu nákladů v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalované, tedy celkem v rozsahu 22 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 298 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 336 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem a písemné podání nebo návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 252 Kč. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení činí 2 498 Kč a žalobkyně má nárok na 22 % z nich, tedy na 546,56 Kč (výrok III.). Za doplnění žaloby ze dne 15. 4. 2024, kterým žalobkyně doplňovala svá tvrzení a důkazy, soud žalobkyni odměnu a režijní paušál nepřiznal, neboť tato tvrzení měla být již součástí žaloby.