5 C 104/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 7 800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 500 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 300 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 800 Kč od 21. 12. 2016 do 8. 2. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 300 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 417 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta [anonymizováno] [jméno] [jméno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 800 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum], kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Před poskytnutím úvěru původní věřitelka provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, BRKI), přičemž jí nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel na bankovní účet finanční prostředky ve výši 6 500 Kč, které se zavázal splatit do 20. 12. 2016, a to společně s poplatkem za prodloužení termínu splatnosti ve výši 1 300 Kč. Žalovaný z dlužné částky neuhradil ničeho. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhala zaplacení celé dlužné částky ve výši 7 800 Kč včetně úroků z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 6 500 Kč, které se zavázal vrátit společně s poplatkem za automatické prodloužení splatnosti ve výši 1 300 Kč, celkem tedy 7 800 Kč do 20. 12. 2016 ve dvou splátkách po 3 900 Kč. Tato smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, a to tak že žalovaný se zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, následně obdržel SMS kód, který mu umožnil vstoupit do klientské zóny, následně klikl tlačítko“ Požádat”, čímž požádal o spotřebitelský úvěr. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně rovněž předložila fotokopii občanského průkazu žalovaného. Dle doloženého potvrzení o platbě původní věřitelka zaslala dne [datum] částku 6 500 Kč na účet uvedený žalovaným ve smlouvě, jako specifický symbol bylo uvedeno jeho rodné číslo. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na stávající žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2021, odeslanou téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 17 190,36 Kč do tří dnů.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

7. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému na jím určený bankovní účet peněžní prostředky ve výši 6 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s § 1879 o. z. postoupena na stávající žalobkyni, která je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

9. Smlouva byla sjednána za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561, § 562 odst. 1 o. z. a § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, podle kterého k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 téhož zákona. U žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kombinací kliknutí na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně a zadání unikátního SMS kódu v tomto rozhraní. Pro uzavření spotřebitelské smlouvy je tento jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).

10. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Soud pro úplnost konstatuje, že přestože byl spotřebitelský úvěr sjednán jako bezúročný, předmětnou smlouvu nelze považovat za smlouvu, kterou by bylo možno na základě § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru vyjmout z působnosti daného zákona, neboť žalovaný se již při sjednání smlouvy zavázal uhradit poplatek za automatické prodloužení termínu splatnosti, a proto tak zde nelze hovořit o tom, že by posuzovaná finanční služba byla poskytnuta zcela bezplatně.

11. Z tohoto důvodu bylo povinností původní věřitelky před poskytnutím úvěru s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Pokud tak neučiní, smlouva je absolutně neplatná. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a dále základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

12. Žalobkyně v rámci žaloby a jejího doplnění k výzvě soudu stručně vyložila, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalovaného, tedy, že byla provedena lustrace ve veřejně dostupných databázích. Nedoložila však výstupy věřitelky z těchto registrů a ani nespecifikovala, jaké skutečnosti z těchto databází zjistila a jaké závěry na jejich základě učinila. Z vyjádření žalobkyně vedle toho jakkoliv neplyne, že by původní věřitelka zjišťovala konkrétní výši příjmů a výdajů žalovaného, resp. jeho stávající dluhové zatížení. Žalobkyně nepodložila jedinou listinou, ze které by bylo možné ověřit si jednak, že úvěruschopnost žalovaného byla vůbec zkoumána a jednak že žalovaným uvedené údaje o jeho majetkových poměrech (byly-li vůbec vyžádány) jsou správné a celistvé. Nelze přisvědčit žalobkyni, že postačuje prohlášení žalovaného při sjednávání smlouvy, že je schopen úvěr splatit. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o jeho schopnosti úvěr splatit.

13. Z tohoto tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti prokázat, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného a na základě tohoto zkoumání dospěla k závěru, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet poskytnuté peněžní prostředky, včetně případně sjednaných úroků a poplatků. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro shora uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Předmětnou smlouvu ze dne [datum] je proto třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 6 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Požadavek na zaplacení poplatku za prodloužení termínu splatnosti je z téhož důvodu naopak nedůvodný.

14. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě i co do požadavku žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala zaplacení úroků z prodlení od 21. 12. 2016, tedy od prvního dne prodlení určeného absolutně neplatnou smlouvou, soud ovšem shledal tento nárok oprávněný až od 9. 2. 2021. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, v níž byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 3 dnů, a kterou žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 2. 2. 2021. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den, tj. dne 5. 2. 2021, pročež prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení nastalo dne 9. 2. 2021. Soud přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení v požadované výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jejich zákonná výše ke dni vzniku prodlení žalovaného.

15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném ke dni vyhlášení tohoto rozsudku zaplacení částky 11 008,31 Kč (jistina + kapitalizovaný úrok z prodlení), přičemž jí bylo soudem přiznáno 7 007,48 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 64 % a z 36 % neúspěšná a náleží jí tak náhrada 28 % svých nákladů řízení. Náklady řízení v posuzované věci představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna za zastupování účastníka advokátem ve výši 600 Kč podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, za tři úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu - žaloba, předžalobní výzva k plnění). Za každý provedený úkon pak náleží žalobkyni náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky, tj. celkem částka 300 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně 21% DPH z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč, z níž jí soud s ohledem na její procesní úspěch přiznal 28 %, tj. částku 417 Kč. Jelikož se v dané věci jedná o tzv. formulářovou žalobu podávanou žalobkyní opakovaně u tohoto soudu v obdobných věcech (viz např. věci vedené pod sp. zn. 4 C 276/2021, 22 C 169/2021 či 22 C 237/2021), soud ve věci aplikoval § 14b uvedené vyhlášky.