5 C 206/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 31 900 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 10 700 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 130,94 Kč, s úrokem ve výši 21 % ročně z částky 5 827,89 Kč od 23. 9. 2016 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 645,38 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z částky 5 827,89 Kč od 23. 9. 2016 do zaplacení, se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 167 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 11 167 Kč od 30. 10. 2016 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. V části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 10 033 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 181,37 Kč, s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 11 546,32 Kč od 23. 9. 2016 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 259,86 Kč a úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 11 546,32 Kč od 23. 9. 2016 do 29. 10. 2016 a z částky 379,32 Kč od 30. 10. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 31 900 Kč s příslušenstvím z titulu z titulu dvou smluv o půjčce, které s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých informací a dokladů, jejichž pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty. Na základě smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit poplatek ve výši 10 033 Kč, který představuje úrok ve výši 1 533 Kč, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 280 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 220 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 368 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku 833 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tudíž vzniklo právo na zaplacení jistiny 11 546,32 Kč a dlužného poplatku, který žalobkyně požadovala ve výši 9 653,68 Kč. Žalobkyně se dále po žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 6 181,37 Kč (úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 11 546,32 Kč od 18. 1. 2014 do 22. 9. 2016), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 259,86 Kč (úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 11 546,32 Kč od 18. 12. 2012 do 22. 9. 2016) a dále pak úroků ve výši 19,98 % ročně a úroků z prodlení ve výši 7,5 % ročně, a to vždy z částky 11 546,32 Kč od 23. 9. 2016 do zaplacení.

2. Na základě smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž poplatek ve výši 13 376 Kč, který představuje úrok ve výši 2 043 Kč, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 040 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 293 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 490 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 18 676 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tudíž vzniklo právo na zaplacení jistiny 5 827,89 Kč a dlužného poplatku ve výši 4 872,11 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 4 130,94 Kč (úrok ve výši 21 % ročně z částky 5 827,89 Kč od 9. 5. 2013 do 22. 9. 2016), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 645,38 Kč (úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 5 827,89 Kč od 18. 12. 2012 do 22. 9. 2016) a dále pak úroků ve výši 21 % ročně a úroků z prodlení ve výši 7,5 % ročně, a to vždy z částky 5 827,89 Kč od 23. 9. 2016 do zaplacení.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

4. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to v rozsahu týkajícím se veškerých nároků z titulu smlouvy [číslo]. S ohledem na shora uvedený procesní úkon žalobkyně soud řízení podle § 96 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil, jak vyplývá z I. výroku tohoto rozhodnutí.

5. Žalobkyně tak nadále po žalovaném požadovala zaplacení nároků ze smlouvy o půjčce [číslo] jak byly specifikovány v 1. odstavci odůvodnění tohoto rozsudku.

6. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout půjčku ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 10 033 Kč, který představuje úrok ve výši 1 533 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 19,98 % ročně), odměna za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 280 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 220 Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 368 Kč.

7. Ze zákaznické karty klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že bydlí v nájmu, má 1 vyživovací povinnost, má další půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně, má bankovní účet i kreditní kartu; půjčku u jiných poskytovatelů nemá. Jeho příjem ze zaměstnání na hlavní pracovní úvazek činí 27 000 Kč. Mezi měsíční výdaje žalovaného patřil nájem/inkaso v částce 3 500 Kč, spoření/pojištění 100 Kč, telefon 300 Kč, výdaje na domácnost 4 500 Kč, splátky půjček/výživné ve výši 2 500 Kč + 2 000 Kč a rovněž výdaje na jiné závazky v částce 1 000 Kč. Jako použitelný příjem uvedl 17 600 Kč. V zákaznické kartě je dále uvedeno, že žalovaný předložil občanský průkaz, pracovní smlouvu, výplatní pásky a nájemní smlouvu.

8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, společně s výzvou k úhradě dlužné částky 31 900 Kč do 10 dnů, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 14. 10. 2016. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 16. 2. 2018, odeslanou dne 19. 2. 2018.

9. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který s účinností od 1. 1. 2014 uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy.

10. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

12. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o půjčce, tak jak ji upravoval § 657 obč. zák., a je také nepochybné, že se mělo jednat o tzv. spotřebitelský úvěr, na nějž dopadal zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Tehdejší právní úprava účinná k datu uzavření smlouvy (na rozdíl od stávající právní úpravy) sice výslovně nezakotvovala absolutní neplatnost smlouvy, nicméně povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr je jedním ze stěžejních principů zodpovědného úvěrování. S tímto principem se ztotožnil též Ústavní soud, který ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 konstatoval následující:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Z odůvodnění lze dále vyčíst, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém dluh splatit, zároveň Ústavní soud uzavírá, že se ve vztahu k úvěrujícím nejedná o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek, což doplňuje touto úvahou:„ to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Z nálezu je patrné, že Ústavní soud nazírá na předlužování jednotlivců (domácností) nikoli jako na problém konkrétního individua, ale problém celospolečenský, neboť jak sám podotýká, prověřením spotřebitelovy schopnosti úvěr splatit, není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí společnost jako taková.

14. Z toho co bylo uvedeno výše, je tedy patrné, že zásada posouzení schopnosti dlužníka (spotřebitele) splatit úvěr je z hlediska celospolečenského natolik významná, že její nedodržení v procesu uzavírání smlouvy lze hodnotit jako právní jednání (dřívější terminologií právní úkon), které se příčí dobrým mravům a které je absolutně neplatné (srov. § 39 obč. zák.).

15. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdkyně si vždy před uzavřením každé jednotlivé smlouvy o půjčce vyžádala od spotřebitele informace o jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, které byly zaznamenány v zákaznické kartě, a tyto následně ověřila na základě spotřebitelem předložených dokladů uvedených v zákaznické kartě. Tuto skutečnost však ve vztahu k žalovanému žádným způsobem nepodložila, když soudu nepředložila doklady, jež měly být od žalovaného za účelem ověření uváděných údajů vyžádány. Nadto ani netvrdila, že by se její právní předchůdkyně jakkoli zajímala o výdaje žalovaného, ačkoli tyto jsou zcela nezbytné ke komplexnímu posouzení jeho majetkových poměrů. Soudu tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

16. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 457 obč. zák.:„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak ve sporu aktivně věcně legitimována.

17. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkovou částku 833 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu zbývající části jistiny ve výši 11 167 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky z titulu (absolutně neplatné) smlouvy do deseti dnů od doručení tohoto dopisu, které žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 14. 10. 2016. Jelikož nebylo prokázáno přesné datum doručení výzvy žalovanému, lze mít za to, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta nejpozději do 3 pracovních dnů od odeslání, tj. do 19. 10. 2016, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal dne 29. 10. 2016. Žalobkyně tak měla právo požadovat úroky z prodlení za dobu od 30. 10. 2016 do zaplacení, a to v požadované výši 7,5 % ročně. Ve zbytku, jen je vymezen ve III. výroku tohoto rozhodnutí, pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. V části, ve které byla žaloba vzata zpět, žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, neboť ani nebylo tvrzeno, že by se tak stalo pro chování žalovaného. Žalobkyně pak měla procesní úspěch co do zaplacení částky 11 167 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalovaného nároku byla opět procesně neúspěšná, když soud v tomto rozsahu žalobu zamítl. Lze tedy uzavřít, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.