5 C 25/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 49 740,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 639 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 639 Kč od 8. 1. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 46 101,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 45 000 Kč od 5. 1. 2020 do 7. 1. 2020, z částky 41 361 Kč od 8. 1. 2020 do 18. 6. 2021 a z částky 21 000 Kč od 19. 6. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 822 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované původně zaplacení celkové částky 107 973,92 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 4. 11. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované částku ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 25 562 Kč v 72 měsíčních splátkách po 772 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Výše úrokové sazby přitom činila 23 % ročně. Mezi stranami byly na výslovnou žádost žalované dále sjednány doplňkové služby, a to konkrétně inkasní služba a doplňková služba„ [anonymizováno]“ zahrnující možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání, přičemž výše měsíční splátky za výkon inkasní služby činila 123 Kč měsíčně a výše měsíční splátky za výkon doplňkové služby„ [anonymizováno]“ činila 403 Kč měsíčně. Celková výše měsíční splátky se tak navýšila na 1 298 Kč Smlouva byla sjednána elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených v dotazníku o posouzení bonity žalované podepsaném žalovanou, přičemž porovnávala příjmy a výdaje žalované a způsob plnění dosavadních dluhů. Od žalované si přitom vyžádala za tímto účelem kopii občanského průkazu, doklad o příjmech a výpis z bankovního účtu. Dále provedla také lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí a v databázi neplatných dokladů. Žalobkyně zmínila, že zákon nepředepisuje, jaké konkrétní informace a doklady lze považovat za nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené pro posouzení úvěruschopnosti a toto určuje poskytovatel úvěru na základě svého kvalifikovaného uvážení. Konečně žalobkyně podotkla, že na rozdíl od příjmů může být v některých případech těžké, ne-li nemožné, dokumentárně ověřit výdaje spotřebitele. K ověření lze potom využít různé scoringové modely, kdy s tímto názorem se ztotožňuje rovněž Česká národní banka. Žalovaná neuhradila žádnou splátku, kdy se dostala do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně pak po žalované požadovala zbývající část jistiny ve výši 30 000 Kč, zbývající část úroků ve výši 25 101,92 Kč, zbývající část poplatku za inkasní služby ve výši 8 856 Kč, zbývající část poplatku za službu [anonymizováno] – odklad ve výši 6 552 Kč, zbývající část poplatku za službu [anonymizováno] – nemoc ve výši 11 232 Kč, zbývající část poplatku za službu [anonymizováno] – práce ve výši 11 232 Kč a smluvní pokutu 15 000 Kč. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny a smluvní pokuty od 5. 1. 2020 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně ze zbývající části poplatku za inkasní službu a ze zbývající části poplatku za poplatku za službu„ [anonymizováno]“ od 5. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě namítla, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je absolutně neplatná z důvodu porušení povinnosti žalobkyně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Poukázala přitom mimo jiné na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18). Dále namítla, že jí nebyly poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, jak tvrdí žalobkyně, ale pouze částka 8 361 Kč, a zbytek jí byl poskytnut buď jako úhrada na předchozí smlouvu nebo jako další náklady žalobkyně. V průběhu řízení pak žalovaná dne 18. 6. 2021 zaplatila žalobkyni částku 20 361 Kč na úhradu jistiny v tomto sporu.

3. Na základě částečného zpětvzetí žaloby soud usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 5 C 25/2020-172, zastavil řízení o zaplacení částky 58 233 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 361 Kč od 19. 6. 2021 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 37 872 Kč od 5. 1. 2020 do zaplacení. Částečné zpětvzetí žaloby se týkalo jednak částky 20 361 Kč, kterou žalovaná žalobkyni zaplatila, a také částky 37 872 Kč se smluvním úrokem z prodlení 0,1 % denně z této částky od 5. 1. 2020 do zaplacení, představující platby za doplňkové služby.

4. Předmětem řízení tak zůstal neuhrazený zbytek jistiny ve výši 9 639 Kč, zbylá část úroků ve výši 25 101,92 Kč a smluvní pokuta ve výši 15 000 Kč. Ze smluvní pokuty a zbylé jistiny v celkové výši 24 639 Kč požadovala žalobkyně i zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % od 5. 1. 2020 do zaplacení a rovněž zákonný úrok z prodlení z částky 20 361 Kč od 5. 1. 2020 do data úhrady, tj. do 18. 6. 2021.

5. Soud ve věci provedl dokazování listinami, na jejichž základě zjistil následující skutkový stav: z výpisu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru na stránkách České národní banky je zřejmé, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru. ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou dne 4. 11. 2019 a na jejím na základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 30 000 Kč, přičemž bylo sjednáno, že na účet žalované bude vyplacena částka 8 361 Kč, částka 6 000 Kč bude započtena na náklady žalobkyně spojené s poskytnutím úvěru a částka 15 639 Kč bude započtena na úhradu předchozího závazku žalované vůči žalobkyni. Zároveň žalobkyně doložila další úvěrovou smlouvu uzavřenou se žalovanou dne 29. 10. 2019, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž po odečtení nákladů spojených s vyřízením úvěru jí bylo vyplaceno 12 000 Kč, k čemuž žalobkyně doložila potvrzení o vyplacení úvěru a potvrzení o provedení bezhotovostní platby, kdy právě na tento úvěr byla započtena část úvěru ve výši 15 639 Kč, čímž byl závazek z této smlouvy vyrovnán, což bylo žalované sděleno dopisem ze dne 4. 11. 2019. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách ve výši 1 298 Kč, představující splátky jistiny a úroku ve výši 23 % ročně (25 562 Kč) po 772 Kč a co do zbývající částky 123 Kč měsíčně a 403 Kč měsíčně se jednalo o splátky za doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu„ [anonymizováno]“, jež byly zřízeny na žádost žalované samostatnými smlouvami představujícími přílohy smlouvy o úvěru. Tato smlouva pak byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. K tomuto žalobkyně doložila e-mail, z něhož je zřejmé, že žalované byl na základě předchozí telefonické komunikace zaslán návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] s tím, že v případě souhlasu s textem smlouvy v klientském účtu zaškrtne políčko„ Seznámila jsem se s obsahem smluvních podmínek a bez výhrad s nimi souhlasím“ a podepíše smlouvu autorizačním SMS kodem. Dále byla povinna zaslat verifikační platbu, instrukce k provedení verifikační platby byly žalované zaslány na e-mailovou adresu. Takovýto postup při uzavírání smluv pak dle auditní zprávy Institutu aplikovaného práva odpovídá požadavku na dodržení písemné formy smlouvy povinné dle zákona o spotřebitelském úvěru. Dle doloženého detailu pohybu žalovaná zaslala na účet žalobkyně verifikační platbu ve výši 10 Kč, která byla zaúčtována dne 4. 11. 2019. Identita žalované přitom byla prověřena kopií občanského průkazu, který dle výpisu ze stránek Ministerstva vnitra České republiky nebyl evidován mezi neplatnými doklady. Žalobkyně dále doložila rovněž detaily pohybů - platby, z něhož je zřejmé, že na účet žalované byla dne 4. 11. 2019 zaslána částka 8 361 Kč, ke splacení původního úvěru pak byla převedena částka 15 639 Kč a zároveň bylo žalované zasláno potvrzení o vyplacení úvěru a také jí bylo oznámeno povolení inkasa.

6. Součástí smluvní dokumentace je pak„ Dotazník k posouzení bonity spotřebitele“, kam žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba] a její příjem ze zaměstnání činí 27 627 Kč měsíčně, což je podloženo výplatní páskou žalované za měsíc září 2019, kterou žalobkyně doložila. Jako své výdaje žalovaná uvedla náklady na bydlení ve výši 0 Kč měsíčně a dále zde byly uvedeny další náklady na spotřebitele ve výši 6 800 Kč (pravidelné výdaje, nejsou započteny náklady na bydlení, vodu, energie atd.).

7. U tvrzených výdajů není zřejmé, jakým způsobem měly být ze strany žalobkyně ověřovány. Z doloženého výpisu z účtu žalované za měsíc od 1. 9. 209 do 30. 9. 2019 je zřetelné, že celkový konečný zůstatek na účtu žalované byl 143,63 Kč. V souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti žalované žalobkyně provedla lustraci žalované v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku a v nebankovním registru, kdy pozitivní lustrace v nebankovním registru byly 3, kdy však žalovaná dostala C Rating- úvěrovatelný, což dokazují přiložené výpisy z těchto registrů. Dále provedla žalobkyně výpis z databáze dokladů, doklad žalované nebyl evidován jako odcizený či neplatný. Konečně žalobkyně doložila svou vnitřní metodiku k vyhodnocení úvěruschopnosti klienta, z níž je zřejmé mimo jiné zejména to, že mezi dokumenty, které klienti dokládají, patří výpis z účtu ne starší než dva měsíce a doklad o příjmech a dopis České národní banky, z něhož žalobkyně zjevně čerpala shora uvedené závěry o tom, že na rozdíl od příjmů může být v některých případech těžké, ne-li nemožné dokumentárně ověřit výdaje spotřebitele a že k jejich ověření lze potom využít různé scoringové modely dle metodických pokynů ČNB, ČSÚ a případně vyjít rovněž z částek životního minima po jejich eventuálním přiměřeném navýšení. Ze sdělení ČNB bylo zjištěno, že při hodnocení úvěruschopnosti lze výdaje paušalizovat za použití předpisů o životním minimu, popř. vyjít ze statistických modelů.

8. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dluhu upomínkou ze dne 20. 11. 2019, 5. 12. 2019. V rámci předžalobní upomínky ze dne 21. 12. 2019, jejíž odeslání žalobkyně podložila podacím archem ze dne 21. 2. 2019, bylo žalované oznámeno, že došlo k zesplatnění jistiny úvěru a žalovaná byla vyzvána k úhradě celkové dlužné částky ve lhůtě 14 dnů od data vystavení této upomínky.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku, k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

11. Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

12. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

18. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy ze dne 4. 11. 2019 uzavřené distančním způsobem za pomocí prostředků komunikace na dálku úvěr ve výši 30 000 Kč, který měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem a poplatky za doplňkové služby v pravidelných měsíčních splátkách. Přitom částka 6 000 Kč byla rovnou započtena na náklady spojené s vyřízením úvěru, částka 15 639 Kč byla použita na úhradu dřívějšího závazku žalované vůči žalobkyni a na účet žalované tak byla vyplacena pouze částka ve výši 8 361 Kč. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, který byl tvořen kombinací e-mailu obsahujícího souhlas s návrhem smlouvy, verifikační platby ve výši 10 Kč, autorizační SMS po ověření osoby žalované prostřednictvím kopie občanského průkazu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

19. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud dále zabýval tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalované, že je zaměstnána a že má příjmy ze zaměstnání v uváděné výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady, a to konkrétně výplatní pásku dosvědčující výši příjmu žalované ze zaměstnání. Co se však týče výdajů žalované, tak ohledně těchto nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny. S žalobkyní lze souhlasit v tom, že na rozdíl od příjmů může být v některých případech těžké, ne-li nemožné, dokumentárně ověřit výdaje spotřebitele a k ověření lze potom využít různé scoringové modely a případně vyjít rovněž z částek životního minima po jejich eventuálním přiměřeném navýšení, jak uvádí rovněž Česká národní banka v dopise, který žalobkyně doložila. Je pak zřejmé, že žalobkyně skutečně na straně výdajů počítala s částkou nákladů na spotřebitele 6 800 Kč, což je uvedeno i v doložené metodice, a proti tomuto postupu soud víceméně nemá námitek co do výdajů na ošacení, stravu, drogistické zboží, volnočasové a kulturní aktivity žalované apod., neboť jde o výdaje, které může spotřebitel v případě potřeby do určité míry redukovat tím, že bude nakupovat potraviny a oblečení či navštěvovat kulturní a sportovní akce v cenové relaci odpovídající jeho současným majetkovým poměrům právě i s ohledem na přijaté závazky. Toto však pochopitelně nelze aplikovat ve vztahu k nákladům na bydlení, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, a které nelze na rozdíl od shora popsaných výdajů bez obtíží okamžitě snížit. Ověřením těchto nákladů se však žalobkyně nezabývala, ani nepožadovala po žalované doložení dokladů prokazujících tyto náklady, jak vyplývá rovněž ze samotné interní metodiky žalobkyně, a to ani přesto, že náklady uváděné žalovanou ve výši 0 Kč měsíčně se jeví jako podezřele nízké a jen stěží lze věřit tomu, že odpovídají realitě. Ani přes poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) žalobkyně neuvedla ani neprokázala, zda bylo ze stany žalobkyně po žalované vyžadováno, aby doložila, kde v době sjednávání úvěrové smlouvy bydlela a jaký charakter její bydlení mělo, zvláště v situaci, kdy žalovaná současně uváděla, že není vlastníkem nemovitosti. Náklady spojené s bydlením lze pak oproti jiným výdajům ověřit poměrně snadno kupříkladu prostřednictvím nájemní smlouvy a dokladů SIPO a v případech, kdy spotřebitel uvádí, že bydlí u jiné osoby, nejčastěji u rodičů, lze po něm vyžadovat potvrzení takové osoby o této skutečnosti a o výši částky, kterou na domácnost měsíčně přispívá. Vzhledem k tomu, že žalovaná měla vůči žalobkyni závazek z předchozí smlouvy o úvěru, na který byla započtena část úvěru poskytnutého žalované v tomto případě, dala by se u žalobkyně očekávat zvýšená míra obezřetnosti při hodnocení majetkových poměrů žalované, jelikož její finanční situace zjevně nebyla nejlepší. Zcela jistě lze hodnotit pozitivně, pokud žalobkyně využívá vlastní sofistikované metodiky pro posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů přesahující pouhé odečtení příjmů od výdajů, nicméně výstupy takových procesů nemohou být relevantní za situace, kdy nejsou řádně prověřovány vstupní údaje ve formě nákladů. Rovněž žalobkyně nedoložila, jaké výstupy vyplynuly z výpisu z nebankovního registru, jaké úvěrové smlouvy měla žalovaná sjednané. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované.

20. Podle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

22. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou částku ve výši 8 361 Kč a částku ve výši 15 639 Kč, jež byla započtena na úhradu jejího předchozího závazku vůči žalobkyni, tedy celkově 24 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Z uvedené částky žalovaná dne 18. 6. 2021 zaplatila žalobkyni částku 20 361 Kč a zbývá jí tak k úhradě částka 3 639 Kč.

24. Pro úplnost třeba dodat, že soud z důvodu nadbytečnosti neprovedl důkazy - článek na webových stránkách organizace Člověk v tísni, který se týkal přiměřenosti sankcí ve spotřebitelských smlouvách, auditní zprávu Institutu aplikovaného práva, která se týkala oprávněnosti sjednaných doplňkových služeb, ani znalecký posudek znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 7. 5. 2018, neboť z nich nevyplynuly žádné skutečnosti relevantní pro posouzení věci, a to právě s ohledem na soudem přijatý závěr o neplatnosti smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

25. S odkazem na všechny shora uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně má vůči žalované nárok na zaplacení částky 3 639 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno. Jde-li o úrok z prodlení, vyšel soud z toho, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celkové dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 21. 12. 2019, která byla téhož dne předána k poštovní přepravě, v níž byla stanovena lhůta k plnění v délce 14 dnů od data vystavení této upomínky. Žalovaná byla povinna úhradu provést do 7. 1. 2020. Ode dne následujícího, tedy od dne 8. 1. 2020 byla proto žalovaná v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky. Ohledně zbývajících nároků žalobkyně pak soud žalobu zamítl, jak vyplývá z II. výroku tohoto rozhodnutí.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. V části, ve které bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 20 361 Kč, podala žalobkyně svou žalobu důvodně a tato byla vzata zpět pro chování žalované, která poskytla částečnou úhradu na žalovanou částku až po podání žaloby a je tak povinna podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nahradit žalobkyni její náklady řízení. V části, ve které bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 37 872 Kč, to byla naopak žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila zastavení řízení a tak povinna podle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. nahradit náklady řízení žalované. Žalobkyně byla dále úspěšná co do zaplacení částky 3 639 Kč, neboť v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, a neúspěšná co do zaplacení částky 46 101,92 Kč, kterou soud zamítl. Poměřováno k původně žalobou uplatněné částce 107 973,92 Kč tak byla žalobkyně úspěšná co do částky 24 000 Kč a neúspěšná co do částky 83 973,92 Kč. Je tak zřejmé, že ve sporu byla více úspěšná žalovaná a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího procesního úspěchu (78 %) a neúspěchu (22 %), což v tomto případě odpovídá 56 % jejích nákladů řízení.

27. Náklady řízení žalované představují náklady právního zastoupení, tj. odměna za zastupování účastníka advokátem ve výši 19 360 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ vyhláška“), za 3 úkony právní služby po 5 420 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu – vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu dne 30. 6. 2021), stanovené z tarifní hodnoty 107 973,92 Kč, a jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky (účast na jednání soudu dne 17. 9. 2021), stanovený z tarifní hodnoty 49 740,92 Kč. Za každý provedený úkon pak náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky, tj. celkem částka 1 200 Kč. Dále žalované náleží náhrada za promeškaný čas jejího zástupce strávený cestou k dvěma jednáním soudu ve výši 2 x 400 Kč podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky za 8 půlhodin po 100 Kč a náhrada jeho cestovních výdajů ve výši 2 x 311 Kč podle § 13 odst. 5 vyhlášky ve spojení s § 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. a vyhláškou č. 589/2020 Sb. za cestu k jednáním soudu dne 30. 6. 2021 a 17. 9. 2021 na trase [obec] – [obec] a zpět, tj. 54 km jízdy, osobním automobilem Škoda Rapid, [registrační značka], při spotřebě benzínu pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství 4,9 litrů na 100 km při vyhláškové ceně pohonných hmot 27,80 Kč za 1 litr a sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km jízdy. Náklady řízení tvoří podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4 485,60 Kč, stanovená z odměny advokáta, náhrady jeho hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas. Soud nepřiznal žalované náhradu DPH z cestovného, neboť cena pohonných hmot i základní sazby náhrady jsou v citovaných vyhláškách stanoveny včetně DPH. Náhradu za úkon právní služby spočívající v písemném podání ze dne 15. 9. 2021 soud žalované nepřiznal. Nejednalo se o účelně vynaložený náklad k bránění jejího práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), protože žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 30. 7. 2021 (k němuž žalovaná uvedeným podáním sdělovala své stanovisko) z podstatné části rekapitulovala své podání ze dne 5. 5. 2020. Žalovaná se tudíž k těmto otázkám mohla vyjádřit již dříve, případně své stanovisko prezentovat ústně na jednání soudu konaném dne 17. 9. 2021.

28. Celkové náklady řízení žalované tak činí 26 467,60 Kč, z níž jí soud s ohledem na její procesní výsledek přiznal 56 %, tj. částku 14 822 Kč.