5 C 26/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem adresa o zaplacení 18 233,35 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 11 703,05 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 11 703,05 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 6 530,30 Kč a 20% úrok ročně z částky 27 741,92 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 132 192 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3 145 Kč k rukám jeho zástupkyně, advokátky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném původně zaplacení částky 42 302 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 21. 12. 2018 finanční prostředky ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr společně s úrokem ve výši 151,59 % ročně, a to v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 2 295 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 21. 7. 2019. K tomuto dni se nezaplacená jistina a úroky staly součástí nové jistiny úvěru v částce 34 374,02 Kč (původní jistina 27 741,92 Kč a dlužný úrok ke dni zesplatnění 6 632,10 Kč). Žalovaný na svůj dluh uhradil před zesplatněním částku 9 180 Kč. Žalobkyně se tak při zohlednění částečného plnění domáhala po žalovaném zaplacení nové jistiny ve výši 34 374,02 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč (za prodlení s úhradou 5. a 6. splátky po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (za prodlení u 5. a 6. splátky o délce 15 dnů), smluvní pokuty ve výši 34 374,02 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z aktuální dlužné částky) a úroku v nominální úrokové sazbě 95,9 % ročně z částky 27 741,92 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne celkem 132 192 Kč. Nominální roční úroková sazba 95,9 % dle žalobkyně odpovídá efektivní úrokové sazbě 151,59 % ročně sjednané ve smlouvě. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z provedeného interního scoringu, z veřejně přístupných rejstříků (NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík) a dále z údajů obsažených v žádosti o úvěr a dokladů poskytnutých žalovaným, z nichž vyplynulo, že žalovaný má sjednán pracovní poměr, výplatními páskami za měsíce říjen a listopad 2018 byl ověřen příjem žalovaného a výpisem z bankovního účtu s rámcovou smlouvou o finančních službách ze dne [datum] bylo doloženo, že žalovaný je majitelem účtu, na který byl úvěr vyplacen. Žalovaný nadto svým podpisem výslovně potvrdil, že všechny jím uvedené údaje jsou pravdivé a žalobkyně z nich musela vycházet. Pokud tomu tak není, nelze klientovi poskytovat právní ochranu.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 8. 2020, č. j. 5 C 26/2020-71, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 820 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 18 820 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení (I. výrok). V části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 16 952 Kč, smluvní pokutu 6 530,30 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 952 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, úrok ve výši 95,9 % ročně z částky 27 741,92 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 132 192 Kč, byla žaloba zamítnuta (II. výrok). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2021, č. j. 27 Co 194/2020-85, rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 11 703,05 Kč, 10% úroků z prodlení ročně z částky 11 703,05 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, co do smluvní pokuty ve výši 6 530,30 Kč a 20% úroků ročně z částky 27 741,92 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 132 192 Kč a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro to, aby soud prvního stupně vyhlásil napadený rozsudek bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř.

3. Žalovaný se k podané žalobě s ohledem na závěry soudu prvního stupně, prezentované ve shora označeném rozhodnutí, blíže nevyjádřil.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinnými důkazy, na jejichž základě zjistil následující skutkový stav.

5. Žalobkyně podepsala s žalovaným dne [datum] návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 28 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 295 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 151,59 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění (čl. 2 smlouvy). Celkem se žalovaný zavázal vrátit 110 160 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením klienta ve výši 200 Kč za prodlení s úhradou splátky delší než 15 dnů. V čl. 6 smlouvy bylo ujednáno, že dnem zesplatnění k dosud nesplacené jistině přirostou dosud nezaplacené úroky a stanou se novou jistinou úvěru. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu dle čl. 6 povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a prohlášení klientů, které žalovaný podepsal.

6. Podle dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr v dohodnuté výši dne 21. 12. 2018. Dopisem ze dne 27. 12. 2018 žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil.

7. Dle karty klienta žalovaný již od první splátky tyto nehradil včas. Celkem uhradil 4 splátky po 2 295 Kč, tj. částku 9 180 Kč.

8. Výzvami ze dne 17. 6. 2019 a 17. 7. 2019 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě jednotlivých dlužných splátek. Dopisem ze dne 21. 7. 2019 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru. Předžalobní upomínkou ze dne 9. 1. 2020, odeslanou následujícího dne, byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě dlužné částky.

9. Podle formuláře hodnocení klienta žalovaný dosahoval pravidelného čistého měsíčního příjmu 17 000 Kč ze zaměstnání. Jeho výdaje představovala částka 10 550 Kč, kdy částka 3 410 Kč připadala na životní minimum, částka 2 000 Kč na dítě, částka 4 140 Kč na dosavadní splátky pro žalobkyni a 1 000 Kč na bydlení. Volné zdroje žalovaného při zohlednění rezervy 1 000 Kč tvořila částka 5 450 Kč. Žalovaný uvedl, že je rozvedený, žije sám, že nemá žádné výdaje spojené s dopravou, kurzy a zálibami apod. a jako bydlení označil„ jiné“. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) získal žalovaný příznak 16, což dle vysvětlivek znamená, že klientova smlouva je hodnocena jako špatná (negativní příznak). Žalovaný neměl žádný záznam v registru SOLUS. Žalovaný předložil žalobkyni občanský průkaz, potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, a výplatní pásky za měsíce říjen a listopad 2018, podle kterých žalovaný dosáhl v říjnu 2018 čisté mzdy 17 446 Kč a v listopadu 2018 čisté mzdy 34 151 Kč, a dále výpis z účtu s rámcovou smlouvou o finančních službách a smlouvou o bankovní identitě prokazující, že je majitelem účtu, na který byl úvěr vyplacen. Dle karty klienta ke smlouvě [číslo] byl žalovanému ze strany žalobkyně vyplacen dne 6. 8. 2018 úvěr ve výši 62 000 Kč, přičemž k datu sjednání úvěrové smlouvy, jež je předmětem tohoto řízení, byl žalovaný v prodlení s 8 splátkami, sjednanými ve výši 4 140 Kč měsíčně, k jejichž zaplacení byl opakovaně upomínán.

10. Žalobkyně v rámci dokazování předložila vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, z něhož plyne, že bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena efektivní či nominální úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech stejná. Soud z těchto listin však neučinil žádná pro věc významná skutková zjištění, neboť v samotné úvěrové smlouvě byla výše úroku určena zcela jednoznačně jako pevná a po celou dobu trvání smlouvy neměnná sazba. Ve vztahu ke spotřebiteli považuje soud polemiku ohledně nominální úrokové sazby a výpočtu efektivní úrokové míry podle složitých vzorců znalce za zcela irelevantní a pro spotřebitele nadto za nesrozumitelné a matoucí.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu 10 C 302/2020 5 plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, což ostatně ani žádný z účastníků nerozporoval, že účastníci podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně zaslala žalovanému na jeho účet peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, které se zavázal uhradit společně s úrokem ve výši 151,59 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách.

17. Žalovaný v rámci posuzovaného smluvního vztahu vystupoval jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by smlouvu sjednával z pozice podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru proto bylo povinností žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet. Pokud tak neučinila, smlouva je absolutně neplatná (k absolutní neplatnosti viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Tato zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Soud má za to, že žalobkyně při sjednávání smlouvy nepostupovala v souladu s výše citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že musí vycházet z údajů sdělených klientem, neboť nemá reálnou možnost jeho výdaje ověřovat s tím, že je to žalovaný, kdo je zodpovědný za to, že jím sdělené údaje jsou správné a pravdivé. K této argumentaci soud uvádí, že povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o veřejnoprávní povinnost žalobkyně nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na žalovaného a žalobkyně se jí nemůže zprostit tvrzením, že jí nezbývá než spoléhat na správnost údajů sdělených, a nikoliv doložených, klientem. Takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Z § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ostatně plyne povinnost poskytovatele úvěru pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

20. Ani případné porušení povinnosti poctivého jednání spotřebitele při uzavírání úvěrových smluv nemůže vést poskytovatele úvěru ke zproštění jeho povinnosti dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. To znamená, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na pouhé sdělení majetkových poměrů, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů klientem, je zcela nedostačující. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak nadhodnocují své příjmy a zejména pak zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.

21. Pokud jde o příjmy žalovaného, ten v kartě hodnocení klienta uvedl, že tyto činí 17 000 Kč měsíčně, k čemuž za druh příjmu označil z nabízených možností„ zaměstnání“. Co se týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly jakkoli relevantně prověřovány, neboť žalobkyně předložila toliko listiny potvrzující pracovní poměr a příjmy žalovaného za dva měsíce roku 2018 a doklady o existenci běžného účtu žalovaného. Jde-li o výdaje na bydlení, tyto měla představovat částka 1 000 Kč měsíčně a žalovaný z nabízených možností zvolil jako formu bydlení„ jiné“. Soud má za to, že je na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů a bude trvat na tom, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi a soud tak opětovně nepřisvědčuje argumentaci žalobkyně, že pokud klient uvede nižší částku, nezbývá jí než z takových údajů vycházet. Naopak, bylo oprávněním a v zájmu žalobkyně po žalovaném žádat doložení dokladů, které souvisí s náklady za bydlení a souvisejícími službami. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 3 410 Kč coby životní minimum, z čehož ovšem nelze dle soudu také zjistit nic o jeho skutečných pravidelných výdajích. Soud považuje rovněž za vysoce nepravděpodobné, aby žalovaný neměl vyjma bydlení, výdajů na dítě a splátek předchozího závazku žalobkyni žádné další výdaje. Tyto skutečnosti podle soudu měly v žalobkyni vzbudit objektivní pochybnosti o správnosti výše výdajů žalovaného. Žalobkyni měly vzniknout obavy o schopnosti žalovaného řádně hradit splátky úvěru i s ohledem na jeho platební morálku u předchozí smlouvy [číslo] rovněž s ohledem na to, že dle interního scoringu žalobkyně byla smlouva žalovaného hodnocena jako špatná (negativní příznak). Přesto mu žalobkyně úvěr v poměrně vysoké výši poskytla.

22. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí dostatečně náležitě posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbyde taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky dvou závazků v celkové výši 6 435 Kč měsíčně (splátka 4 140 Kč měsíčně z první smlouvy a splátka 2 295 Kč měsíčně z předmětné smlouvy). Posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je proto třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Smlouva o úvěru tudíž byla uzavřena neplatně a žalobkyně měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení (vydání) poskytnuté jistiny 28 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Z karty klienta plyne, že žalovaný žalobkyni doposud zaplatil částku 9 180 Kč, a je dlužen částku 18 820 Kč. Povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni uvedenou částku s 10% úroky z prodlení od 28. 1. 2020 do zaplacení byla žalovanému stanovena již v rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 5 C 26/2020-71, který nebyl napaden odvoláním a nabyl tak dne 23. 9. 2020 právní moci. Další požadavky žalobkyně na zaplacení částky 11 703,05 Kč, zákonných úroků z prodlení z této částky od 28. 1. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 6 530, 630 Kč a smluvních úroků, jsou nedůvodné, proto soud žalobu v rozsahu, jenž byl napaden odvoláním žalobkyně, zamítl, jak plyne z výroku I. tohoto rozsudku.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, přičemž při určení jejího procesního úspěchu a neúspěchu vycházel soud z nároků, které uplatnila žalobou, a úroky a úroky z prodlení kapitalizoval k datu vyhlášení tohoto rozhodnutí, tj. ke dni 22. 10. 2021. Žalobkyně požadovala celkem částku 108 503,52 Kč (jistina 35 772 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 6 213,54 Kč, smluvní pokutu 6 530,30 Kč a kapitalizované úroky ve výši 59 987,68 Kč). Soud jejímu návrhu vyhověl pouze co do částky 22 089 Kč (jistina 18 820 Kč a kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 3 269 Kč). Z uvedeného je zřejmé, že procesně více úspěšný byl žalovaný, když žalobkyně byla úspěšná z 20 % a neúspěšná z 80 %, proto má žalovaný nárok na náhradu 60 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného v posuzované věci představují náklady právního zastoupení – odměna advokáta ve výši 3 720 Kč za dva úkony právní služby podle ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, účast na jednání dne 22. 10. 2021). Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 7 vyhlášky částku 1 860 Kč (při určování výše odměny soud vycházel z tarifní hodnoty sporu 18 233,35 Kč (jistina 11 703,05 Kč a smluvní pokuta 6 530,30 Kč), která byla předmětem řízení po rozhodnutí odvolacího soudu. Dále náklady řízení žalovaného tvoří náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč podle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky za každý provedený úkon právní služby po 300 Kč a náhrada cestovních výdajů podle § 13 odst. 5 této vyhlášky ve spojení s § 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. za cestu k jednání soudu na trase [obec] – [obec] a zpět, celkem 156 km jízdy, při spotřebě benzínu pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství 5,4 litrů na 100 km. Cestovní náklady k jednání soudu dne 22. 10. 2021 představují podle shora uvedených ustanovení ve spojení s vyhláškou č. 589/2020 Sb. při ceně pohonných hmot 27,80 Kč za 1 litr a sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km jízdy částku 921 Kč. Náhradu dalších nákladů řízení žalovaný neuplatnil. Dohromady náklady řízení žalovaného představují částku 5 241 Kč, z níž mu soud přiznal s ohledem na jeho procesní úspěch 60 %, tj. částku 3 145 Kč.