5 C 34/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 41 316 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 41 316,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně -) z částky 67 514 Kč od 24. 12. 2017 do 17. 1. 2020 ve výši 11 383,05 Kč, -) z částky 64 064 Kč od 18. 1. 2020 do 27. 2. 2020 ve výši 587,34 Kč, -) z částky 63 064 Kč od 28. 2. 2020 do 4. 3. 2020 ve výši 84,61 Kč, -) z částky 61 064 Kč od 5. 3. 2020 do 27. 3. 2020 ve výši 314,06 Kč, -) z částky 57 614 Kč od 28. 3. 2020 do 28. 4. 2020 ve výši 412,26 Kč, -) z částky 54 164 Kč od 29. 4. 2020 do 28. 5. 2020 ve výši 363,35 Kč, -) z částky 51 164 Kč od 29. 5. 2020 do 16. 6. 2020 ve výši 217,38 Kč, -) z částky 47 664 Kč od 17. 6. 2020 do 14. 7. 2020 ve výši 298,43 Kč, -) z částky 44 214 Kč od 15. 7. 2020 do 24. 8. 2020 ve výši 405,36 Kč, -) z částky 40 714 Kč od 25. 8. 2020 do 28. 9. 2020 ve výši 318,64 Kč, -) z částky 38 214 Kč od 29. 9. 2020 do 25. 10. 2020 ve výši 230,72 Kč, -) z částky 35 214 Kč od 26. 10. 2020 do 28. 12. 2020 ve výši 503,95 Kč, -) z částky 31 764 Kč od 29. 12. 2020 do 29. 1. 2021 ve výši 227,29 Kč, -) z částky 29 764 Kč od 30. 1. 2021 do 1. 3. 2021 ve výši 206,32 Kč, -) z částky 28 264 Kč od 2. 3. 2021 do 5. 5. 2021 ve výši 410,81 Kč, -) z částky 24 764 Kč od 6. 5. 2021 do 14. 7. 2021 ve výši 387,63 Kč, -) z částky 21 264 Kč od 15. 7. 2021 do 31. 8. 2021 ve výši 228,23 Kč, -) z částky 17 764 Kč od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021 ve výši 115,19 Kč, -) z částky 14 764 Kč od 30. 9. 2021 do 25. 10. 2021 ve výši 85,84 Kč, -) z částky 11 764 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, a úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 63,11 % ročně -) z částky 57 983,11 Kč od 24. 12. 2017 do 27. 3. 2020 ve výši 80 652 Kč, -) z částky 57 166,20 Kč od 28. 3. 2020 do 28. 4. 2020 ve výši 3 084,16 Kč, -) z částky 53 716,20 Kč od 29. 4. 2020 do 28. 5. 2020 ve výši 2 717,10 Kč, -) z částky 50 716,20 Kč od 29. 5. 2020 do 16. 6. 2020 ve výši 1 624,69 Kč, -) z částky 47 216,20 Kč od 17. 6. 2020 do 14. 7. 2020 ve výši 2 229,08 Kč, -) z částky 43 766,20 Kč od 15. 7. 2020 do 24. 8. 2020 ve výši 3 025,39 Kč, -) z částky 40 266,20 Kč od 25. 8. 2020 do 28. 9. 2020 ve výši 2 376,15 Kč, -) z částky 37 766,20 Kč od 29. 9. 2020 do 25. 10. 2020 ve výši 1 719,09 Kč, -) z částky 34 766,20 Kč od 26. 10. 2020 do 28. 12. 2020 ve výši 3 751,68 Kč, -) z částky 31 316,20 Kč od 29. 12. 2020 do 29. 1. 2021 ve výši 1 689,60 Kč, -) z částky 29 316,20 Kč od 30. 1. 2021 do 1. 3. 2021 ve výši 1 532,33 Kč, -) z částky 27 816,20 Kč od 2. 3. 2021 do 5. 5. 2021 ve výši 3 048,50 Kč, -) z částky 24 316,20 Kč od 6. 5. 2021 do 14. 7. 2021 ve výši 2 870 Kč, -) z částky 20 816,20 Kč od 15. 7. 2021 do 31. 8. 2021 ve výši 1 684,80 Kč, -) z částky 17 316,20 Kč od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021 ve výši 846,80 Kč, -) z částky 14 316,20 Kč od 30. 9. 2021 do 25. 10. 2021 ve výši 627,64 Kč, -) z částky 11 316,20 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 12. 2017 dosáhne částky 198 720 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 316,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] finanční prostředky ve výši 60 001 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného), z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (SOLUS a NRKI). Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši 84,97 % ročně, a to v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 3 450 Kč. Žalovaný následně neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 60 dnů, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 22. 12. 2017. Do zesplatnění úvěru žalovaný uhradil 6 splátek v celkové výši 20 700 Kč a po zesplatnění úvěru pak částku v celkové výši 55 750 Kč. Dlužná částka sestává z nové jistiny úvěru ve výši 11 316,20 Kč, smluvní pokuty ve výši 448 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou splátky [číslo] po dobu delší než 30 dnů), smluvní pokuty ve výši 29 552,50 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z částky 67 066,20 Kč od 24. 12. 2017 do 31. 1. 2022) a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 63,11 % ročně, blíže specifikovaného v žalobě.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že to zaplatí, momentálně však nemá peníze a věc bude nejspíš řešit insolvencí. Dále nečinil sporným, že s žalobkyní podepsali úvěrovou smlouvu, na jejímž základě mu byla poskytnuta částka 60 000 Kč. Jako nepřiměřenou však považoval výši úroků s tím, že z půjčené částky 60 000 Kč přeplatí skoro 180 000 Kč.

3. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalovaného navrhla vydání rozsudku pro uznání, pro případ, že by soud prohlášení žalovaného posoudil jako uznání celého nároku.

4. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Soud v projednávané věci rozsudek pro uznání nevydal. Jednak z vyjádření žalovaného nelze vyvodit jednoznačný závěr, že by žalobou uplatněný nárok v celém rozsahu uznal, a dále také s odkazem na důvody, jež budou popsány níže, má soud za to, že ve věci by nebylo možno uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř. pro rozpor nároku žalobkyně s kogentní občanskoprávní normou. Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). V obecné rovině ze smlouvy o úvěru vyplývají subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat a tedy také uzavřít smír. V posuzované konkrétní věci však smlouva o úvěru nemá oporu v hmotném právu, což ve svém důsledku vylučuje možnost uzavření smíru a potažmo také vydání rozsudku pro uznání.

5. Soud proto ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil tento skutkový stav:

6. Žalobkyně podepsala s žalovaným dne [datum] návrh na uzavření smlouvy o úvěru/ smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 60 001 Kč, které se zavázal splatit v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 450 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 84,97 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 165 600 Kč. Dle čl. VI. smlouvy ve spojení s čl. 12 Smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru, pro případ, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině úvěru ani v den následující po dni, kdy došlo k zesplatnění úvěru, vzniká dlužníku povinnost zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení.

7. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. Tento splátkový kalendář byl následně na základě žádosti žalovaného ze dne [datum] a [datum] upravován.

8. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 18 500 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 7 800 Kč, kdy částka 3 800 Kč připadala na paušální výdaje žalovaného a 4 000 Kč na nájemné, inkaso, dopravu a ostatní. Volné zdroje žalovaného tvořily částku 10 700 Kč. Žalovaný uvedl, že má výuční list, je svobodný a žije u rodičů. Dle záznamů v této kartě měl žalovaný předložit žalobkyni kopii občanského průkazu, potvrzení od zaměstnavatele a výpis z bankovního účtu. Reálně byla soudu ze strany žalobkyně předložena pouze pracovní smlouva žalovaného a dvě výplatní pásky, dle kterých žalovaný dosáhl čistého příjmu 18 467 Kč za září 2016 a čistého příjmu 19 353 Kč za říjen 2016. Podle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) žalovaný získal CBS skóre 326, což dle vysvětlivek znamená, že smlouva je hodnocena jako střední riziko. Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam.

9. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky dne [datum] na jím označený účet. Dle karty klienta žalovaný uhradil celkem 76 450 Kč.

10. Výzvou ze dne 22. 11. 2017 byl žalovaný vyzván k úhradě 11. a 12. splátky s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Předžalobní upomínkou ze dne 10. 1. 2022 byl žalovaný informován o tom, že ke dni 22. 12. 2017 došlo k zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy a zároveň byl vyzván k úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána téhož dne.

11. Soud neprovedl žalobkyní navržený důkaz - vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, z něhož plyne, že bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena efektivní či nominální úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech stejná. Předně soud poukazuje na to, že v samotné úvěrové smlouvě byla výše úroku určena jako pevná a po celou dobu trvání smlouvy neměnné sazba. Ve vztahu ke spotřebiteli považuje soud polemiku ohledně nominální úrokové sazby a výpočtu efektivní úrokové míry podle složitých vzorců znalce za zcela irelevantní a pro spotřebitele nadto za nesrozumitelné a matoucí. S ohledem na níže popsaný skutkový stav a jeho právní hodnocení věci nebylo třeba tento důkaz provádět, neboť na posouzení věci nemohl ničeho změnit.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně zaslala žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 60 001 Kč, které se zavázal uhradit společně s úrokem ve výši 84,97 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách.

18. Žalovaný vystupoval v rámci posuzovaného smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Daná zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

19. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná (k absolutní neplatnosti viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

20. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče však nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

21. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání smlouvy nepostupovala v souladu s výše citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v němž není u žalovaného žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), v němž je záznam, že klientova smlouva je hodnocena jako střední riziko. Tato skutečnost sama o sobě neměla žalobkyni postačovat pro závěr o úvěruschopnosti žalovaného, měla vzbudit pochybnosti o schopnosti žalovaného splatit poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně dalších poplatků či úroků, které se podpisem smlouvy zavázal uhradit. Žalobkyně proto měla pečlivěji a obezřetněji přistupovat ke zjišťování majetkových poměrů žalovaného.

22. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v kartě hodnocení klienta uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání 18 500 Kč, k čemuž si žalobkyně správně vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásky. Soud ovšem nemá za prokázané, že by se žalobkyně zabývala reálnými výdaji žalovaného. Naopak, vyšla jen z údajů sdělených klientem, aniž by bylo zřejmé, že by tyto výdaje byly reálně ověřovány. Žalobkyně nemůže argumentovat ani odkazem na § 6 o. z. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na žalovaného a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených klientem, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů klientem. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak nadhodnocují své příjmy a zejména zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Z § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ostatně plyne povinnost poskytovatele úvěru pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem.

23. Co se týká výdajů na bydlení, tyto měla představovat částka 4 000 Kč měsíčně (společně však s položkami značenými jako„ doprava a ostatní“). Kromě toho, že v dané věci není položka výdajů na bydlení přesně určena, je také na místě očekávat od poskytovatele úvěru, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů každé osoby a bude požadovat, a to zvláště v případě, kdy je tato tvrzená částka nízká, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi a soud tak nepřisvědčuje argumentaci žalobkyně, že pokud klient uvede nižší částku, nezbývá jí než z takových údajů vycházet. Naopak, bylo oprávněním a v zájmu žalobkyně po žalovaném žádat doložení dokladů, které souvisí s náklady za bydlení a souvisejícími službami. Žalobkyně do výdajů žalované dále zahrnula částku 3 800 Kč, která ovšem nemá žádnou vypovídací hodnotu o majetkových poměrech konkrétního žadatele ve vztahu ke konkrétní výši úvěru.

24. Soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby tak mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 48 měsíců splátky ve výši 3 450 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti žalovaného tím způsobem, jak jej provedla žalobkyně, je třeba považovat za formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 60 001 Kč a žalovaný z této částky dle karty klienta i vyjádření žalobkyně uhradil celkem 76 450 Kč. Je tak zjevné, že žalovaný vrátil žalobkyni z titulu absolutně neplatné smlouvy více, nežli bylo jeho povinností a žalobkyni tak ničeho nadále nedluží.

26. Z důvodu absolutní neplanosti smlouvy je rovněž zcela neopodstatněným požadavek žalobkyně na zaplacení smluvních úroků.

27. Pokud jde o úroky z prodlení, které žalobkyně požadovala od 24. 12. 2017, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). V uvedené věci byl žalovaný vyzván k plnění (k vydání bezdůvodného obohacení) do 15 dnů od odeslání předžalobní výzvy, která byla žalovanému odeslána dne 10. 1. 2022. S ohledem na skutečnost, že částku v celkové výši 76 450 Kč zaplatil žalovaný k datu 25. 10. 2021 je evidentní, že v době, kdy měla uplynout lhůta k plnění dle předžalobní výzvy, žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení již prokazatelně nebyl. Žalobkyni proto nevznikl nárok ani na úrok z prodlení.

28. S odkazem na všechny shora uvedené skutečnosti soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byl procesně zcela úspěšný žalovaný, který se však náhrady nákladů řízení výslovně vzdal. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.