6 C 109/2018

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa žalované o určení vlastnického práva k nemovitostem

I. Žaloba žalobkyně, kterou se domáhala aby bylo určeno že je vlastníkem nemovitosti, a to pozemku p. [číslo] druh pozemku zahrada o zapsané výměře 1343 m2, pozemek p. [číslo] druh pozemku ostatní plocha o zapsané výměře 679 m2 a pozemku p. [číslo] druh pozemku zahrada o zapsané výměře 283 m2, vše v [katastrální uzemí] - [anonymizováno], [územní celek] zapsáno v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] vedeném pro [katastrální uzemí] – [anonymizováno], Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm Hodonín, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] – [anonymizováno], [územní celek] (dále jen předmětné nemovitosti), a to z titulu vydržení. Uvedla, že ona sama i její právní předchůdci k předmětným pozemkům mají blízký vztah, neboť na těchto pozemcích po dobu více než 100 let nerušeně hospodařili. Nabytí vlastnictví k pozemkům odvíjí od dřívější dohody s původním vlastníkem pozemků panem [jméno] [příjmení], který opustil tehdejší Rakousko Uhersko v roce 1906, kdy emigroval do USA za přímé finanční podpory rodiny žalobkyně. Pozemky byly tedy ze strany [jméno] [příjmení] dobrovolně opuštěny s tím, že tento je vědomě přenechal právním předchůdcům žalobkyně, byť změna vlastnictví pozemků nebyla nikdy reflektována v evidenci nemovitostí. Právní rodina žalobkyně nejenže [jméno] [příjmení] přispěla finančně na odjezd do USA, ale následně za něj zaplatila dluhy, které měl u spořitelny, přičemž zápůjčka byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem. Poté co rodina žalobkyně dluhy za [jméno] [příjmení] zaplatila, byly tyto zástavní práva z pozemkové knihy vymazány. Rodina žalobkyně, respektive její právní předchůdci, od roku 1906 do současnosti předmětné nemovitosti spravují, užívají je a chovají se k nim jakožto vlastník, když platí za předmětné nemovitosti i daň z nemovitostí. Po celou dobu žalobkyně a její právní předchůdci zápis v evidenci nemovitostí neřešili, neboť po celou dobu jejich vztah k předmětným pozemkům nikdo nesporoval.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] byl [jméno] [příjmení], [datum narození] ve [obec] prohlášen ke dni [datum] za mrtvého. Toto rozhodnutí nabylo dne 30. 5. 2019 právní moci.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 2. 3. 2020, č.j. [číslo jednací], bylo v rámci řízení o dědictví rozhodnuto, že celé dědictví po [jméno] [příjmení] připadá státu jako odúmrť. Toto usnesení nabylo dne 18. 3. 2020 právní moci.

4. S ohledem na shora uvedené proto na místo neznámých dědiců po zůstaviteli [jméno] [příjmení] soud jednal s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

5. Žalovaný se ve věci vyjádřil s tím, že je přesvědčen, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že legitimace k podání žaloby je odvozována od dohody uzavřené v roce 1906 mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], přičemž matka žalobkyně [jméno] [příjmení] nebyla jediným právním nástupcem [jméno] [příjmení] a žalobkyně pak není jedinou právní nástupkyní [jméno] [příjmení]. Žaloba by tedy dle názoru žalovaného se měla týkat všech právních nástupců zmíněných osob. Dále žalovaný poukazoval na to, že pouze oprávněný držitel může nabýt vlastnické právo vydržením. Tudíž k vydržení se vyžaduje to, aby se držba zakládala na nějakém právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva. Dle nové právní úpravy tedy došlo ke zpřísnění vydržení ve smyslu nemožnosti připuštění putativního titulu. Aby držba byla řádná, je dle názoru žalovaného nutná existence právního titulu, kterým však žalobkyně nedisponuje. Z pouhého výkonu držby předmětných pozemků žalobkyně dle názoru žalovaného nemohla nabýt dobrou víru, že jí náleží vlastnické právo, neboť při zachování obvyklé míry opatrnosti měla vědět, že vlastnická práva musela být vždy určitým úředním způsobem odpovídajícím době evidována, a to zaknihováním. Neexistence zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům do evidencí nemovitostí jsou skutečnosti, která musela vyvolat pochybnosti o vlastnictví.

6. Na základě provedeného dokazování ve věci soud zjistil následující skutkový stav:

7. Ve výpisu z katastru nemovitostí ke dni 29. 11. 2017 soud zjistil, že pozemky p. [číslo] všechny v k.ú. [obec] – [anonymizováno], [územní celek] (dále jen předmětné pozemky) byly evidovány na jméno [jméno] [příjmení], [obec], [adresa]. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 29. 4. 2020 soud zjistil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je v souladu s usnesením soudu o dědictví Okresního soudu Hodonín ze dne 2. 3. 2020, č.j. [spisová značka], právní moc 18. 3. 2020, žalovaný, tedy Česká republika s příslušností hospodařit s majetkem státu – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. 8. [jméno] [příjmení] byl dědeček žalobkyně, jeho dcerou byla [jméno] [příjmení], provdaná [příjmení], jež byla zároveň matkou žalobkyně (viz rodný a křestní list [jméno] [příjmení]).

9. Z čestného prohlášení žalobkyně ze dne 8. 12. 2017 soud zjistil, že je dcerou [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], a [jméno] [příjmení] a vnučkou [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a že výlučně její rodina, tj. žalobkyně a její rodiče a prarodiče nepřetržitě hospodařili na předmětných nemovitostech minimálně od roku 1906. K těmto pozemkům se chovali jako vlastníci, starali se o ně, obhospodařovali je, platili z uvedených předmětných nemovitostí daň z nemovitostí a nikdo jiný si na předmětné pozemky nečinil nárok. Dle sdělení rodičů žalobkyně byl původním vlastníkem pozemků [jméno] [příjmení], kterému byla ze strany dědečka žalobkyně [jméno] [příjmení] poskytnuta finanční půjčka pro zaplacení jeho cesty do Ameriky, kam odjel roku 1906 a tyto nemovitosti rodině žalobkyně před svým odjezdem odevzdal.

10. Z předložených příjmových dokladů z Finančního úřadu ve [obec] soud zjistil, že žalobkyně každoročně platila daň z nemovitostí za předmětné pozemky.

11. Z předložených barevných fotografií a z protokolu o místním šetření pozemků ze dne 12. 5. 2020 soud zjistil, že pozemek [parcelní číslo] tvoří ovocný sad a je využíván k zemědělským účelům, je v dobrém stavu. Co se týče pozemku p. [číslo] zde se nachází oplocená zahrada s trvalými porosty, malá zahradní chatka a záhony a zahrádka je využívána k zemědělským účelům, je rovněž v dobrém stavu. Na pozemku p. [číslo] se nachází ochranná protipovodňová hráz s nezpevněnou polní cestou na její koruně, pozemek je zatravněn.

12. Z dlužního úpisu ze dne 14. 2. 1906 soud zjistil, že [jméno] [příjmení] potvrdil, že mu spořitelna města Uherského Ostrohu v Uherském Ostroze půjčila a v hotovosti vyplatila 340 Kč. Z fotokopií předložených pozemkových knih, a to vložka 799 a vložka 800 soud zjistil, že k předmětným parcelám byly evidovány zástavní práva na zajištění pohledávek k částkám 340 Kč a 175 Kč, přičemž následně tato zástavní práva z pozemkových knih byla vymazána.

13. Dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen oz), uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

14. Dle § 1096 odst. 1 občanského zákoníku, nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1 občanského zákoníku), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Dle odst. 2 téhož, při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

15. Dle § 1091 odst. 2 občanského zákoníku, k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

16. Dle § 3066 občanského zákoníku, do doby stanovené v § 1095 oz se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tato doba však neskončí dříve, než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

17. Dle § 992 odst. 1 občanského zákoníku, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví, nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

18. Dle ustanovení § 1095 je vydržecí doba u mimořádného vydržení movitostí šestiletá a u věcí nemovitých dvacetiletá. V souvislosti s ustanovením § 3066 však tato doba neskončí dříve, než stanoví zákon, tj. u nemovité věci uplynutím pěti let od účinnosti tohoto zákona. Účinnost občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nastala ke dni 1. 1. 2014, tudíž u mimořádného vydržení je třeba, aby vydržecí doba trvala ke dni 1. 1. 2019. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2681/2018 soud tedy konstatuje, že bylo možno věc posoudit dle příslušných ustanovení týkající se mimořádného vydržení (tedy § 1095 oz a následující), neboť ke dni rozhodnutí stanovená doba pěti let držby od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. již uplynula.

19. Pro mimořádné vydržení je typické, že se nemusí opírat o držbu řádnou ani pravou, ale držba musí být poctivá. Nepoctivost však prokazuje ten, kdo ji tvrdí, tedy v daném případě žalovaný. Otázku poctivé držby pak řeší shora zmíněné ustanovení § 992 oz. Stručně shrnuto, poctivým držitelem dle § 992 odst. 1 občanského zákoníku je ten, kdo je v dobré víře„ se zřetelem ke všem okolnostem“. Jinými slovy jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o nějaký omluvitelný omyl. Nepoctivě naproti tomu drží ten, kdo ví, nebo komu musí být zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Tedy ani ten, kdo se domnívá, že vykonává právo, které mu náleží, není poctivým držitelem, tedy není v dobré víře, jestliže mu musí být z okolností zřejmé, že mu toto právo nenáleží.

20. Z provedeného dokazování i ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro to, aby bylo možno žalobě vyhovět. Především žalobkyní nebylo tvrzeno, že je zde nějaký právní (byť putativní) titul, který by svědčil o poctivosti držby její i jejích právních předchůdců. Je zjevné, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá tak dlouhou dobu (padesát i více let) nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemků nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek (viz např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 22 Cdo 1646/2018, popř. 22 Cdo 3202/2018). Nicméně tato premisa sama o sobě nestačí. Je sice pravda, že žalobkyně, respektive její právní předchůdci, se o pozemek, jak sama žalobkyně ve svém čestném prohlášení uvádí, od roku 1906 až do současnosti starali, obhospodařovali jej, platili z něj daň z nemovitostí, nicméně to vše s vědomím, že zde nedošlo k žádnému právnímu jednání (uzavření smlouvy), od něhož by mohli odvozovat své vlastnické právo. To potvrzuje i samotná skutečnost, že původní vlastník pan [jméno] [příjmení] musel narychlo emigrovat do USA, tudíž nebyl s to právně zaopatřit své majetkové záležitosti. A navíc, jak uvedla sama žalobkyně, nikdo jiný si na předmětné pozemky nárok nečinil. Z tohoto důvodu proto právní předchůdci žalobkyně ani samotná žalobkyně nikdy na formálním převodu předmětných nemovitostí netrvali, neboť nikým nebylo jejich užívání předmětných nemovitostí zpochybňováno. Z výše uvedeného proto jednoznačně vyplývá, že jak právní předchůdci žalobkyně tak i samotná žalobkyně od počátku věděli, že nejsou vlastníky předmětných pozemků, ač si morálně na ně nárok činili, neboť [jméno] [příjmení] finančně pomohli. Nicméně skutečnost, že rodina [jméno] [příjmení] zapůjčila peníze [jméno] [příjmení] na jeho cestu do USA, případně že za něho splatili dluhy, na věci ničeho nemění. Sama o sobě nemůže být důvodem pro potvrzení nabytí vlastnictví žalobkyní.

21. O tom, že zde nebyl žádný právní titul, který by odůvodňoval přesvědčení [jméno] [příjmení], respektive jeho právní nástupce, že předmětné pozemky patří do jejich vlastnictví, svědčí i skutečnost, že nedošlo k žádnému zápisu změny vlastnictví do evidence nemovitostí, v tu dobu do pozemkových kniha, a ani v budoucnu se o to žádná ze stran nepokusila. V evidenci nemovitostí (tedy v pozemkových knihách) byl nadále veden jako vlastník předmětných nemovitostí [jméno] [příjmení] a rodina [jméno] [příjmení] ani další jeho potomci tuto skutečnost nikdy nezpochybnili. Navíc této skutečnosti si museli být od počátku vědomi, protože když vyplatili dluh za p. [příjmení]. [příjmení], dosáhli tím výmazu zástavního práva k předmětným nemovitostem, přičemž vlastníkem předmětných nemovitostí nadále zůstal zapsán [jméno] [příjmení]. Tuto okolnost neřešili ani v rámci dědických řízení po svých zemřelých předchůdcích.

22. Z výše uvedeného soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]) a [jméno] [příjmení] se na převodu vlastnického práva k pozemku nedohodli. [jméno] [příjmení] sice umožnil [jméno] [příjmení] a jeho rodině hospodařit na předmětných nemovitostech, ovšem nebyla zde vůle stran vlastnictví k předmětným pozemkům skutečně převést, což se mimo jiné projevilo i v tom, že tato skutečnost nebyla zaznamenána v pozemkových knihách ani o případném převodu nemovitostí nebyla sepsána žádná dohoda. Rodina [jméno] [příjmení] již od počátku (tedy od roku 1906) musela vědět, že vlastníkem předmětných pozemků zůstává [jméno] [příjmení] a že jim tudíž k předmětným nemovitostem nesvědčí žádné vlastnické právo ani domnělé.

23. Skutečnost, že žalobkyně by považovala za spravedlivé, kdyby za to, co rodina [jméno] [příjmení] pro [jméno] [příjmení] učinila v podobě jakýchsi finančních darů, obdržela předmětné nemovitosti, však na věci ničeho změnit nemůže.

24. Závěrem tak soud uzavírá, že žalobkyně ani její právní předchůdci nebyli, co se týče držby předmětných pozemků poctiví, což (a to je nutno zdůraznit) je termín právní, používaný v ustanovení § 992 občanského zákoníku, přičemž nejde o kategorii dobra či zla nebo o nějaké morální hodnocení držitele. Držitel totiž může být nepoctivým ve smyslu tohoto ustanovení i tehdy, když je subjektivně přesvědčen o poctivosti svého jednání, a dokonce i tehdy když jeho jednání skutečně z morálního hlediska poctivé je. Takže pojem poctivosti dle shora uvedeného ustanovení znamená něco jiného než v obecné řeči a rozumí se jím ten, kdo má z„ přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává.“ Dříve se tak označovala dobrá víra.

25. S ohledem na shora uvedené pak soud k námitce žalovaného podotýká, že je přesvědčen o tom, že žalobkyně byla ve věci aktivně věcně legitimována k podání žaloby z titulu mimořádného vydržení, když ve prospěch žalobkyně svědčí skutečnost, že tato sama předmětné nemovitosti po dobu více jak 20 let (od roku 1992 - tedy prakticky 28 let) držela.

26. S ohledem na zaujatý právní názor proto soud dospěl k závěru, že není zapotřebí provádět další důkazy ve věci, a to účastnický výslech žalobkyně a znalecký posudek za účelem zjištění aktuální ceny předmětných nemovitostí, když soud je přesvědčen, že žalobkyně měla možnost svou verzi předestřít v rámci svých skutkových tvrzení, respektive v rámci svého čestného prohlášení, které soudu spolu s žalobou doručila, další navržené dokazování pak soud považoval za zcela nadbytečné, v rozporu s procesní ekonomií.

27. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodoval v souladu s ustanovením § 150 o.s.ř., dle kterého, ač byla žalovaná ve věci zcela úspěšná, této nepřiznal vzniklé náklady řízení, neboť je přesvědčen, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, které nepřiznání vzniklých nákladů řízení odůvodňují. Soud za důvody hodné zvláštního zřetele považuje v dané věci především skutečnosti, jež vedly k samotnému uplatnění nároku, dále pravidla morálky a ekvity.

28. Soud je v dané věci přesvědčen, že žalobkyně sama svým chováním nezavdala důvod pro vedení předmětného sporu, když se pouze podanou žalobou snažila vyřešit dlouhodobý nejistý stav vlastnictví k předmětným nemovitostem. Naopak žalobkyně a její rodina se po celou dobu vzorně o předmětné pozemky starali, tyto jsou díky jejich péči nejen udržované, ale i zhodnocené a díky tomu tak žalovaný v rámci dědického řízení tyto obdržel ve velmi dobrém stavu. Žalobkyně pouze pokračovala v chování svých předchůdců, k předmětným nemovitostem si vytvořila citovou vazbu a už samotná skutečnost, že o tyto předmětné nemovitosti přichází, pro ni mohou být s ohledem na její věk značně traumatizující. Navíc v průběhu samotného řízení pak žalobkyně měla zájem na smírném vyřešení celé věci s tím, že má zájem předmětné nemovitosti od žalovaného odkoupit, a to navzdory tomu, že do předmětných nemovitostí finančně ona i její příbuzní investovali, když na jednom z pozemků postavili malou zahradní chatku a na dalších pozemcích vysázeli trvalé porosty. Soud by tedy považoval za nespravedlivé, pokud by žalobkyně za těchto okolností měla žalovanému uhradit vzniklé náklady řízení.