6 C 123/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 85 015 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 81 000 Kč s úrokem z prodlení 15% ročně z této částky za dobu od 28.12.2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 231,73 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 495 Kč od 13.7.2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 81 520 Kč od 13.6. 2023 do 27.12.2023, úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 1 520 Kč od 28.12.2023 do zaplacení, úroku ve výši 20,9% ročně z částky 80 000 Kč od 13.6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 1 000 Kč od 13.6. 2023 do 27.12.2023, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 546 Kč k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 495 Kč s příslušenstvím, částky 81 520 kč s příslušenstvím a částky 1 000 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným dne 9.6.2022 uzavřela smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě které žalovanému zřídila a vedla běžný účet č. , hodnota, . Na tomto účtu se žalovaný dostal do nepovoleného debetu ve výši 2 495 Kč, takže právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy s účinností ke dni 12.7.2023 odstoupila a žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Dále právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 17.10.2022 Smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 80 000 Kč, Žalovaný, ač se zápůjčku zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po částkách 2 350 Kč, na svůj dluh ničeho nehradil, proto právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila a pohledávku žalovaného zesplatnila ke dni 12.6.2023. Žalovaný zůstal dlužit z titulu smlouvy o zápůjčce částku na jistině ve výši 80 000 Kč, na poplatcích 1 520 Kč, na smluvním úroku 10 759,48 Kč a na zákonném úroku z prodlení částku 457,25 Kč. Konečně právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 7.7.2022 smlouvu o službě bezúročná rezerva k účtu č. , Anonymizováno, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému možnost přečerpání běžného účtu do sjednaného limitu 1 000 Kč. Žalovaný opět porušil své smluvní povinnosti a dostal se do nepovoleného záporného zůstatku. Proto i v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila pohledávku žalovaného ve výši 1 000 Kč za okamžitě splatnou ke dni 12.6.2023. Smlouvou o postoupení pohledávek byly pohledávky za žalovaným postoupeny žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. K úhradě dlužných částek byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Na základě provedeného listinného dokazování ve věci má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 9.6.2022 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb a žalovanému zřídila a vedla běžný účet č. , č. účtu, . Zároveň byla žalovanému poskytnuta debetní karta, jež byla dle prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému zaslána na jím uvedenou adresu dne 13.6.2022. K aktivaci karty došlo dne 17.6.2022. Z mimořádného výpisu z účtu a pěti výzev ze dne 2.12.2022, 8.12.2022, 27.12.2022, 9.1. 2023 a 9.2. 2023 vyplynulo, že se žalovaný na běžném účtu dostal do záporného zůstatku ve výši 2 495 Kč, což představovaly poplatky za odeslané výzvy (viz ceník – 5 x 499 Kč). Dopisem ze dne 27.6.2023 právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu ukončila s účinností ke dni 12.7.2023 a zároveň žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do pěti pracovních dnů po skončení účinnosti.

4. Soud má také za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 7.7.2022 smlouva o bezúročné rezervě reg.č. , Anonymizováno, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, .) zavázala umožnit žalovanému přečerpání běžného účtu do sjednaného limitu 1 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal v měsíci listopadu 2022, jak vyplývá z přehledu zůstatků a transakční historie. Prohlášením o okamžité splatnosti ze dne 12.6.2023 právní předchůdkyně pohledávku za žalovaným k datu 12.6.2023 zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho okamžité úhradě.

5. Dále má soud za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 17.10.2022 s žalovaným smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zápůjčku zavázal splácet v 60 pravidelných měsíčních splátkách po částkách 2 350 Kč. Mezi stranami byl dohodnut úrok 20,90% p.a. a RPSN 23,00%. Žalovaný měl na úvěr celkem zaplatit 129 576,10 Kč (viz návrh smlouvy a jeho akceptace). Z přehledu výpisu a transakční historie vyplývá, že žalovanému byly finanční prostředky ve výši 80 000 Kč poskytnuty dne 18.10.2022. Prohlášením o okamžité splatnosti ze dne 12.6.2023 právní předchůdkyně pohledávku za žalovaným k datu 12.6.2023 zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho okamžité úhradě.

6. Nedílnou součástí všech smluv byly i produktové podmínky a ceníky.

7. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici informace o tom, že žalovaný v tu dobu měl uzavřeno 5 typů kontraktů, z toho dva vedené jako splátkové, jeden jako nesplátkový a dvě kreditní karty. Dále měla k dispozici informace o tom, žalovanému byly čtyři žádosti o úvěr odmítnuty. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž čerpala z údajů, které jí žalovaný poskytl, z nichž vyplynulo, že je svobodný, žije u rodičů, je zaměstnaný s příjmem 27 000 Kč, jeho výdaje na bydlení činí 1 000 Kč a jeho výdaje na živobytí činí 2 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k závěru, že výdaje žalovaného činí maximálně 6 800 Kč, tudíž jeho platební kapacita činí 20 177 Kč. Úvěr žalovanému ve výši 80 000 Kč a žádost o povolený debet ve výši 1 000 Kč byly tedy právní předchůdkyní schváleny.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek č. 12/2022/07 ze dne 2. 8. 2023 byly pohledávky za žalovaným postoupeny žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován sdělením předchůdkyně žalobkyně ze dne 16. 8. 2023 (smlouva o postoupení, příloha č. 1 ke smlouvě, oznámení o postoupení – 3x, potvrzení o úplatě, podací arch).

9. Žalovaný byl k úhradě dlužných částky vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 12.12.2023 odeslanou ze dne 12.12.2023 (předžalobní upomínka, podací lístek).

10. Při právním posouzení věci soud postupoval dle níže uvedených ustanovení:Dle § 2662 a násl. zák.č. 89/2014 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

11. Dle § 2395 a násl. o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho pořádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá zároveň úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že si neprověřila, zda je žalovanému skutečně vyplácena mzda v jím deklarované výši 27 000 Kč měsíčně. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně rovněž spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z nájemní smlouvy). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Navíc tvrzení žalovaného o tom, že jeho výdaje na bydlení činí 1 000 Kč měsíčně se jeví jako značně nepravděpodobné. To vše za situace, kdy uvádí, že žije u rodičů, jeho adresa trvalého pobytu je na Slovensku, zatímco jeho korespondenční adresa se nachází v Česku. Taktéž žalovaným uváděná částka 2 500 Kč měsíčně na živobytí je zcela nereálná. Dalším varovným signálem pro právní předchůdkyni žalobkyně mohlo být několik zamítnutých žádostí žalovaného o poskytnutí zápůjček či úvěrů. Tyto okolnosti žalobkyně nejspíš při svém posouzení nikterak nezohledňovala. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětných smluv o úvěrech řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Soud uzavírá, že smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu považuje za platnou.

22. Naproti tomu předmětné smlouvy o úvěrech považuje za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 81 000 Kč (80 000 Kč + 1 000 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“23. Jelikož žalovaný na poskytnuté úvěry ničeho nezaplatil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 80 000 Kč a 1 000 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalovaného s jejich úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). V daném případě soud vázal prodlení žalovaného na předžalobní výzvu ze dne 12.12.2023, v níž žalobkyně žalovanému stanovila lhůtu pro zaplacení do 27.12.2023. Ode dne následujícího má tedy žalobkyně dle § 1970 o.z. právo na úrok z prodlení v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Co se týče zbylých částek, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K částce 2 495 Kč soud pouze na okraj podotýká, že tento dluh žalovanému vznikl z titulu účtovaných poplatků za výzvy k úhradě dlužných částek týkajících se spotřebitelského úvěru, proto ani tuto částku nebyl soud oprávněn žalobkyni přiznat.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 546 Kč, přičemž tato částka představuje 30 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35 %, když žalobkyně celkem požadovala žalobou částku 144 487,02 Kč včetně úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, ale přiznáno jí bylo pouze 94 315,06 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 251 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 85 015 Kč sestávající z částky 4 540 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 3 049,20 Kč. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení činí 21 820,20 Kč a žalobkyně má nárok na 30 % z nich, tedy na 6 546 Kč. Za vyjádření k výzvě soudu, kterými žalobkyně doplňovala svá tvrzení a důkazy, soud žalobkyni odměnu a režijní paušál nepřiznal, neboť tato tvrzení měla být již součástí žaloby.