6 C 17/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 111 551 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 53 044 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty 14 736,96 Kč a částky 43 771 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 815 Kč od 10. 8. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 65 365,64 Kč od 10. 8. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 10. 8. 2022 dosáhne částky 143 683 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 96 815 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 14 736,96 Kč z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky, na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 73 000 Kč. Tento úvěr se žalovaná zavázala splácet při sjednaném úroku ve výši 69,86 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 6 652 Kč. Žalovaná však poskytnutý úvěr nesplácela řádně a včas, a proto žalobkyně úvěr ke dni 8. 8. 2022 zesplatnila. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 14 736,96 Kč a žalovaná je dále vedle jistiny povinna žalobkyni uhradit také úroky k nesplacené jistině přirostlé do dne zesplatnění (tj. vrátit žalobkyni novou jistinu) a též jí zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z této nové jistiny od 10. 8. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tak požaduje úhradu nové jistiny ve výši 96 316,34 Kč (složena z původní jistiny ve výši 65 365,64 Kč a úroku ve výši 30 950,70 Kč). Žalobkyně dále požaduje sjednané úroky od data poskytnutí úvěru, a to i po zesplatnění úvěru, až do skutečného vrácení jistiny, a to úrok za poskytnutí úvěru ve výši 8,5 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny za dobu od 10. 8. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 10. 8. 2022 dosáhne částky 143 683 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci podepsali dne 25. 5. 2021 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 73 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit při sjednaném úroku ve výši 69,86 % ročně (viz část A) smlouvy), v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 6 652 Kč O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 26. 5. 2021, doručené dle dodejky žalované dne 1. 6. 2021. Z odstavce s nadpisem Důsledky vyplývající z prodlení klienta v předsmluvním formuláři vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč ročně, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaná s prodlením delším než 15 dnů. Žalovaná je v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z předsmluvního formuláře vyplývá také to, že sjednaný úrok ve výši 8,25 % ročně za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.4 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady.

4. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr vyplacen dne 25. 5. 2021 na účet uvedený ve smlouvě.

5. Z„ Předsmluvního formuláře“ z téhož dne soud zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 97,19 % a celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činí 119 736 Kč.

6. Dopisem ze dne 8. 8. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužných splátek, a dále žalovanou vyzvala k zaplacení smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalované oznámila v dopise ze dne 8. 8. 2022.

7. Dle karty klienta žalovaná na úvěr hradila celkem 19 956 Kč a zbývá doplatit 139 728,23 Kč ke dni 9. 1. 2023.

8. Předžalobní výzvou ze dne 21. 12. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu do patnácti dnů od data odeslání výzvy a dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

9. Dle hodnocení klienta ze dne 25. 5. 2021, doloženého vybranými pohyby na účtu žalované za dobu od 17. 5. 2021 do 16. 2. 2021, činil pravidelný čistý měsíční příjem žalované ze zaměstnání v době uzavření smlouvy 35 000 Kč měsíčně.

10. Výdaje žalované byly v hodnocení klienta ze dne 25. 5. 2021 uvedeny částkou 3 860 Kč s poznámkou„ životní minimum“, výdaje ostatní částkou 0 Kč, výdaje na splátky u žalobkyně částkou 8 876 Kč a výdaje na bydlení (nájemné a inkaso) částkou 3 000 Kč. Uvedené částky ale výslovně nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje uvedeny nebyly.

11. Dle výpisu z registru SOLUS neměla žalovaná v registru záznam. Ve výpisu NRKI bylo uvedeno dosažené skóre žalované a příznakem byla hodnocena smlouva jako nízko riziková.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle ustanovení § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

14. Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

20. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 21. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 25. 5. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované částku 73 000 Kč a žalovaná se zavázala pravidelně splácet měsíční splátky ve výši 6 652 Kč. Žalovaná však své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru neplnila, protože řádně a včas nehradila předepsané splátky. Žalobkyni proto vzniklo právo úvěr zesplatnit a tohoto práva využila dne 8. 8. 2022.

24. Jelikož žalovaná v tomto vztahu vystupuje jako spotřebitel ve smyslu § 419 občanského zákoníku, jedná se o spotřebitelskou smlouvu dle § 1810 občanského zákoníku, a je proto nutné na ni aplikovat také zákon o spotřebitelském úvěru, kdy v § 86 tohoto zákona je stanovena povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud se tedy musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalované, ale vyžádala si výpis z účtu prokazujících příjem žalované. Co se však týče výdajů žalované, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány ani doloženy. Náklady na bydlení přitom představují jednu ze zásadních a stěžejních položek výdajů každé domácnosti, jejímž ověřením se žalobkyně nezabývala. Stejně tak zcela formálně a zjevně nereálně žalobkyně ve výdajích počítala s částkou 3 860 Kč jakožto částkou, jež by měla pokrýt životní potřeby žalované. Je zřejmé, že tato částka nemůže ani v nejmenším stačit na zabezpečení běžných životních potřeb. Nezanedbatelná je i položka ve výši 8 876 Kč vydávaná žalovanou na úvěr, jež představuje cca 25 % z jejích příjmů. Připočteme-li k tomu další měsíční splátku ve výši 6 652 Kč, jen na hrazení úvěrů by žalovaná měla vydávat cca 44 % všech svých příjmů, tedy částku 15 528 Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, když se řádně a úplně nezabývala zejména výdajovou složkou.

25. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

26. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

27. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18), na něž odkázal rovněž Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20 a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

28. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

29. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

30. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalované poskytnuta a kterou vrátila ve výši 53 044 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků z prodlení, poplatků a smluvní pokuty jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalované rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaná dostane do prodlení. Neboť žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a nebylo tak možné zjistit její aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil žalované soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšná ve věci byla žalovaná. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšné žalované jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byla nečinná.