6 C 18/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 168 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 168 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 168 Kč od 27.6.2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náklady řízení ve výši 1 737,34 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 168 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému dne 27.1. 2024 poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami společně s úrokem ve výši 40 % měsíčně, vždy k 26. dni v měsíci. Žalovaný však nesplnil své povinnosti ze smlouvy, když nehradil splátky řádně a včas, žalobkyně proto úvěr ke dni 26.6.2024 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla nejprve postoupena na společnost , právnická osoba, . a následně pak touto společností na žalobkyni. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném uhradit jistinu ve výši 12 000 Kč a smluvní úrok za první měsíc doby čerpání úvěru ve výši 3 168 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 168 Kč od 27.6. 2024 do zaplacení. Dle vyjádření žalobkyně neuhradil žalovaný na pohledávku ze smlouvy o úvěru ničeho.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 27.1.2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše úvěrového limitu 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 40 % měsíčně stanovenými splátkami. V případě prodlení byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Dle čl. IV. smlouvy byl žalovaný povinen v případě prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se ocitl v prodlení. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Všeobecné obchodní podmínky, které žalobkyně doložila. Smlouva byla podepsána za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že se žalovaný nejdříve zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně , Anonymizováno, , kam zadal své osobní údaje, registrace byla dokončena zadáním kódu z verifikační SMS. Zároveň potvrdil, že se řádně seznámil s podmínkami smlouvy o úvěru a souhlasí s nimi (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 27.1.2024 a obchodních podmínek). Smlouva byla uzavřena k žádosti žalovaného, v rámci níž uvedl, že je rozvedený, žije v pronajatém domě sám, jeho příjem činí 36 444 Kč měsíčně, přičemž své měsíční výdaje vyčíslil částkou 5 300 Kč měsíčně (žádost o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, ). K ověření své identity žalovaný předložil fotokopii občanského průkazu. Žalovanému byl poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žalovaný současně souhlasil se zpracováním svých osobních údajů.

4. Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na bankovní účet č. , č. účtu, , uvedený žalovaným ve smlouvě, dne 27.1.2024 částku 12 000 Kč, kdy jako variabilní symbol platby bylo užito rodné číslo žalovaného (výpis z účtu č. , č. účtu, ).

5. Právní předchůdkyně žalobkyně přípisem ze dne 26.6.2024 úvěr zesplatnila k témuž dni, neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou stanovených splátek a vyzval jej k úhradě dlužné částky do tří dnů (zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ).

6. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 postoupena společnosti , právnická osoba, . (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 včetně seznamu pohledávek). Následně byla pohledávka za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2025 postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2025 včetně seznamu pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 20. 7. 2025.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 20. 7. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů (výzva k úhradě před podáním žaloby).

8. Na základě shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. ke dni 14. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru: poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr a na základě lustrací žalovaného v externích registrech, avšak nepředložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného prokázala. Není tak vůbec zřejmé, jakým způsobem tvrzenou výši příjmů a výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného ověřovala. Pokud se jedná o příjmy žalovaného, ten tvrdil, že činí 36 444 Kč měsíčně, proto bylo na právní předchůdkyni žalobkyně, aby zdroje příjmů žalovaného řádně ověřila (např. potvrzením o o výši mzdy či výpisem z bankovního účtu žalované). Co se týče výdajů žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně tyto opět zjevně nezkoumala nijak blíže, tyto nijak neověřovala, nezkoumala, z jakých položek se skládají, a spoléhala se pouze na tvrzení žalovaného, že tyto činí těžko uvěřitelných 5 300 Kč měsíčně. Soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Ve vztahu k povinnosti zkoumat úvěruschopnost je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Na základě popsaných zjištění a úvah soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jeho možnostem.

18. Jelikož žalovaný na poskytnutou jistinu dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, dosud ničeho neuhradil, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 12 000 Kč (výrok I.).

19. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“20. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu tří měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalované soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalované tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.

21. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť na smluvní úrok z absolutně neplatné smlouvy žalobkyni nárok nevznikl, současně ani na úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny nedostal.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 737,34 Kč, přičemž tato částka představuje 22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 168 Kč sestávající z částky 1 740 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci a sepis žaloby) a z částky 870 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 700 Kč ve výši 1 197 Kč.

23. Ohledně lhůty k zaplacení vzniklých nákladů řízení pak platí to, co soud uváděl výše ve vztahu k dlužné částce.