6 C 221/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno, Ph.D. sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 63 204,63 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce, kterou se domáhal po žalovaném zaplacení částky 63 204,63 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 375,18 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 162,35 Kč a s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 63 204,63 Kč od 23. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 26,08 % ročně z částky 61 404,63 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení. spisová značka

III. Ve vztahu žalobce a žalovaný žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 63 204,63 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba. (dále jen „právní předchůdce žalobce“), se žalovaným dne 9. 3. 2011 uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. hodnota, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta kreditní karta. Prostřednictvím této karty byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr vrátit včetně sjednaných úroků, poplatků za bankovní služby, poplatku za pojištění úvěru a poplatků za upomínání, a to v měsíčních minimálních splátkách ve výši 5 % z částky čerpaného úvěru ke konci zúčtovacího období. Úvěrový rámec byl žalovanému postupně navyšován až na konečnou částku 71 000 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, z toho důvodu právní předchůdce žalobce ke dni 1. 6. 2022 sjednanou smlouvu ukončil. Žalobce se tak domáhá uhrazení dlužné jistiny ve výši 61 404,63 Kč, poplatků ve výši 1 800 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 7 162,35 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 375,18 Kč a dále úroků z úvěru ve výši 26,08 % ročně z částky 61 404,63 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 63 204,63 Kč od 23. 11. 2022 do zaplacení. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobce uvedl, že žádost žalovaného byla ze strany právní předchůdce žalobce hodnocena individuálně, žalovaný byl prověřován v interních i externích databázích, bankovních i nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr závazky vůči právnímu předchůdci žalobce s celkovou výší měsíčních splátek 6 413 Kč a další závazky vůči jiným subjektům s celkovou měsíční splátkou 7 713 Kč. Dále byly zohledněny údaje deklarované žalovaným v žádosti o úvěr, kde uvedl, že je zaměstnán jako zámečník u zahraniční společnosti s čistým měsíčním příjmem 38 110 Kč, má vlastní bydlení a celkové příjmy jeho domácnosti činí 90 000 Kč měsíčně. Uvedené příjmy pak byly porovnány s výdaji odhadnutými na základě historických dat ČSÚ, čímž byla vypočtena částka disponibilních zdrojů žalovaného. Do výdajů žalovaného byly zahrnuty jeho výdaje deklarované v žádosti o úvěr, částka životníma minima a částka normativních nákladů na bydlení. Na základě uvedených šetření a propočtů právní předchůdce žalobce dospěl ke zjištění dostatečné disponibilní částky, a tedy i úvěruschopnosti žalovaného.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal. Ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že smlouva o úvěru nebyla mezi stranami platně a účinně uzavřena, neboť neobsahuje žádný časový údaj, přičemž dle ujednání smlouvy má tato nabýt platnosti a účinnosti dnem podpisu poslední smluvní stranou. Žalovaný současně namítal, že mu smlouva nebyla poskytnuta, a to v listinné ani jiné podobě, stejně tak mu nebyly poskytnuty ani ve smlouvě uvedené související dokumenty. Při uzavírání smlouvy nebyla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, když právní předchůdce žalobce vycházel z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, tvrzené lustrace žalovaného v externích i interních databázích, bankovním i nebankovním registru, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR žalobce nijak nedoložil. Taktéž nebyla zkoumána úvěruschopnost žalovaného při navyšování úvěrového rámce, přitom však během 18 měsíců došlo k jeho navýšení na trojnásobek.

3. Soud nařídil jednání a ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 8. 3. 2011 žalovaný podal u právního předchůdce žalobce žádost o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, v níž žádal poskytnutí úvěrového rámce ve výši 25 000 Kč (žádost o smlouvu o revolvingovém úvěru). Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla sepsána smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty č. hodnota, spisová značka kterou se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky do úvěrového rámce 25 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 23,88 % ročně, RPSN 26,7 % a poplatky ve splátkách, přičemž minimální splátka činila 5 % z čerpaného úvěru. Celková částka k úhradě žalovaným činila 28 350,48 Kč. Samotná smlouva neobsahuje časový údaj, byla podepsána oběma stranami, k jejímu uzavření došlo dne 9. 3. 2011 (smlouva č. hodnota, dispozice ke smlouvě ze dne 9. 3. 2011). Součástí smlouvy byly Produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru a Všeobecné obchodní podmínky. Ve smyslu čl. 44b a násl. Všeobecných obchodních podmínek je banka oprávněna písemně odstoupit od smlouvy v případě porušení ze strany klienta, jímž je porušení závazků ze smlouvy, prodlení klienta se splněním závazku a překročení povoleného limitu nebo nedodržení měsíčního kreditního příjmu. Pro případ porušení bylo zakotveno oprávnění poskytovatele úvěru prohlásit závazky klienta za splatné a žádat jejich předčasné vrácení. V souladu s čl. 26 Produktových podmínek je banka v případě prodlení klienta oprávněna úročit dlužnou částku úrokem z prodlení, požadovat poplatky, smluvní pokuty, vztah s klientem ukončit, vymáhat splatný závazek i pohledávku za klientem postoupit. Výše poplatků byla sjednána v Sazebníku poplatků, který je nedílnou součástí smlouvy (Sazebník poplatků platný od 13. 9. 2010, Sazebník poplatků právnická osoba platný od 1. 1. 2010, Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele od 1. 11. 2021). Od 18. 4. 2016 došlo k navýšení sjednaného úroku na 26,08 % ročně (úrokový lístek). Poskytnutý rámec revolvingového úvěru byl postupně navyšován na částku 71 000 Kč, žalovaný úvěr splácel nepravidelně. Smlouva byla ukončena dnem 31. 5. 2022. Celkově žalovaný za dobu trvání smlouvy čerpal peněžní prostředky ve výši 519 217,29 Kč, byly mu naúčtovány úroky v celkové výši 184 680,20 Kč a poplatky ve výši 25 663,86 Kč. Žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil celkem 659 194,37 Kč, poslední splátky byly provedeny dne 31. 12. 2021 ve výši 8 605,09 Kč a dne 31. 1. 2022 ve výši 3 431,33 Kč. Smlouva byla ukončena dnem 31. 5. 2022, ke dni 30. 9. 2022 žalovaný čerpal a nesplatil peněžní prostředky ve výši 69 766,98 Kč (platební historie, výpis ke kreditní kartě).

5. Dopisy ze dne 17. 12. 2021 a 19. 4. 2022 byl žalovaný opakovaně vyzýván k úhradě dluhu na úvěrové smlouvě, přičemž byl současně upozorněn, že následkem nesplacení může být vypovězení smlouvy ze strany banky (upomínka ze dne 17. 12. 2021, upomínka ze dne 19. 4. 2022). Dopisem ze dne 1. 6. 2022 právní předchůdce žalobce žalovaného informoval, že z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek přistoupil k zesplatnění pohledávky (upomínka – rozhodnutí o zesplatnění). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci (smlouva o postoupení ze dne 16. 11. 2022, dohoda o úplatě ze dne 16. 11. 2022, příloha č. 1 – Seznam postupovaných pohledávek). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 25. 11. 2022. Podání zásilky k poštovní přepravě je zřejmé z podacího lístku (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek ze dne 9. 12. 2022). Dopisem ze dne 4. 4. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě pohledávky ve výši 90 142,51 Kč.

6. Soud dále prováděl dokazování k okolnostem posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze strany právního předchůdce žalobce. Žalobce předložil žádost o uzavření smlouvy ze dne 8. 3. 2011, v níž žalovaný prohlásil, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, má učňovské vzdělání, od roku 2009 je zaměstnán jako zámečník na dobu neurčitou, přičemž jeho průměrný čistý příjem činí 38 110 Kč, má vlastní bydlení, celkové čisté příjmy domácnosti pak činí 90 000 Kč měsíčně. Z příjmu nejsou prováděny žádné srážky, žalovaný neuváděl ani žádné měsíční splátky. Kolonka předložený doklad o hlavním příjmu zůstala nevyplněna (žádost o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty).

7. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., který uvedené zákony zrušil, se spisová značka jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy.

8. Podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle ustanovení § 502 odst. 1 věta první obch. zák., je dlužník povinen od doby poskytnutí peněžních prostředků platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

10. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

11. Podle ustanovení § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

12. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

14. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obch. zák., na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěrový rámec k čerpání ve výši 25 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky včetně sjednaných úroků ve výši 23,88 % ročně a sjednaných poplatků vrátit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky čerpaného úvěru ke konci zúčtovacího období. V průběhu trvání smlouvy o úvěru byl úvěrový rámec navýšen na částku 71 000 Kč, dále došlo také k navýšení sjednaných úroků na 26,08 % ročně. Žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy, když poskytnuté finanční prostředky nesplácel řádně a včas. Ve smyslu § 1879 o. z. byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci.

15. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdce žalobce byl podnikající právnickou osobou, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. Povinností žalobce před poskytnutím úvěru tedy bylo ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pro zodpovězení otázky, zda je následkem porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, neplatnost smlouvy, vycházel soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, z něhož vyplývá, že: “Úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 43/2013 Sb. K odpovědi na otázku, zda i podle spisová značka právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou - tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon - je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům – neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.“ 16. Soud se tedy předně zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy řádně posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pro naplnění hlediska odborné péče při posuzování platební schopnosti spotřebitele je třeba, aby věřitel nevycházel a nespoléhal pouze na objektivně nedoložené osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, ale prověřoval či požadoval doložení těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Má-li poskytovatel úvěru dostát těmto požadavkům, je třeba, aby zjistil příjmy a výdaje nejen z tvrzení žalovaného, ale také aby učinil potřebné kroky ke skutečnému zjištění a zejména ověření jejich výše.

17. V dané věci dle tvrzení žalobce vycházel jeho právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z údajů sdělených samotným žalovaným a dále byl žalovaný prověřován v interních i externích databázích, bankovních i nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr závazky vůči právnímu předchůdci žalobce s celkovou výší měsíčních splátek 6 413 Kč a další závazky vůči jiným subjektům s celkovou měsíční splátkou 7 713 Kč. Žalobce nepředložil soudu žádné důkazy prokazující, že by jakýmkoliv způsobem ověřoval či žádal doložení tvrzeného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 38 110 Kč ani celkového příjmu domácnosti ve výši 90 000 Kč. Ostatně přímo ze žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru je seznatelné, že ke své žádosti ani žádné potvrzení o příjmu nedokládal. Co se pak týká výdajové stránky, ani zde žalobkyni nedoložil jejich relevantní prověřování. Žalobce sice uváděl, že byla zjištěna výše měsíčních splátek žalovaného vůči právnímu předchůdci žalobce i dalším subjektům, důkazy k těmto zjištěním však nepředložila. Jiné pravidelné náklady žalovaného jako například náklady na bydlení pak právní předchůdce žalobce nezjišťoval vůbec (pouze brala v úvahu výdaje odhadnuté na základě statistických dat), a to i přes skutečnost, že žalovaný v žádosti o úvěr neuváděl žádné pravidelné výdaje, dokonce uvedl, že nemá ani žádné srážky ze mzdy či jiné splátky. Přístup právního předchůdce žalobce ke zkoumání příjmové i výdajové stránky žalovaného lze tak označit za zcela laxní a nedostatečný. Podle soudu je na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů každé osoby, kterou obecně nelze ani operativně snížit, a bude požadovat, a to zvláště v případě, kdy je tato tvrzená částka nízká, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů spisová značka doložil. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Bylo oprávněním a v zájmu právního předchůdce žalobce po žalovaném žádat doložení dokladů, které souvisí s jeho příjmy ale také náklady za bydlení a souvisejícími službami, a to zejména za situace kdy žalovaný deklaroval poměrně vysoké příjmy ze zaměstnání v zahraničí a v podstatě nulové náklady, což lze s ohledem na tvrzení vlastní bydlení žalovaného považovat přinejmenším za nereálné až absurdní. Je to přitom poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem.

18. Lze tak konstatovat, že žalobce, respektive její právní předchůdce, nedostál povinnosti obezřetnosti a odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní (jak vyplývá ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Soud tedy k této neplatnosti přihlíží i v případě, že by žalovaný neuplatnil námitku této neplatnosti, což však učinil.

19. S ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti je žalovaný od počátku povinen vrátit žalobci ve smyslu ustanovení § 456 a § 457 obč. zák. pouze bezdůvodné obohacení, tj. poskytnutou jistinu. Jak již bylo uvedeno, žalovanému byly celkem poskytnuty finanční prostředky ve výši 519 217,29 Kč, žalovaný však celkem uhradil 659 194,37 Kč. Poskytnuté finanční prostředky již tedy byly zcela uhrazeny. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobce prokázal, že žalovanému bylo dne 9. 12. 2022 zasláno oznámení o postoupení pohledávky. Dle předložené platební historie však žalovaný dluh zcela uhradil nejpozději ke dni 31. 1. 2022, kdy byla uhrazena poslední splátka, respektive s ohledem na celkovou výši provedených úhrad podstatně dříve, než bylo toto oznámení odesláno. Žalobci tak právo na požadované příslušenství v podobě úroku z prodlení nesvědčí. Soud proto žalobu zcela zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, když žalobci nevznikl nárok ani na jistinu, ani na úrok z prodlení.

20. V řízení vznikly náklady státu, neboť žalovanému byl usnesením ze dne 18. 12. 2023, č. j. 6 C 221/2023, ustanoven zástupce. Podle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobce byl ve věci zcela neúspěšný, je proto povinen plně hradit státu náklady spojené se zastoupením žalovaného, který byl osvobozen od soudních poplatků. O jejich výši bude rozhodnuto samostatným usnesením.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že ve vtahu žalobce a žalovaného žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalobce povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.