6 C 235/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 137 939 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 93 876 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky 93 876 Kč od 8.10.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 93 876 Kč od 25. 4. 2025 do 7.10.2025, se žaloba zamítá.

III. Řízení se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 025 Kč a úroku z prodlení 12 % p.a. z této částky od 25.4.2025 do zaplacení, částky 20 038 Kč, úroku ve výši 4 355,52 Kč, jakož i úroku z prodlení 12 % ročně z částky 99 571,04 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25.4.2025 dosáhne částky 352 742 Kč, zastavuje.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náklady řízení ve výši 5 280 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 203 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 137 939 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 17.12.2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 68,34 % ročně v 48 splátkách po 6 124 Kč měsíčně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a v důsledku toho došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 23. 4. 2025. Žalovaný celkem uhradil částku 6 124 Kč. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 116 503,94 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 20 038 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 355,52 Kč (tj. ve výši 68,34 % ročně z částky 99 571,04 Kč od 25. 4. 2025 do 18. 5. 2025), úroku ve výši 12 % ročně z částky 99 571,04 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 25. 4. 2025 dosáhne částky 352 742 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 117 901 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalobkyně podáním ze dne 26.1.2026 vzala žalobu částečně co do částky 24 025 Kč a úroku z prodlení 12 % p.a. z této částky od 25.4.2025 do zaplacení, částky 20 038 Kč, úroku ve výši 4 355,52 Kč, jakož i úroku z prodlení 12 % ročně z částky 99 571,04 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25.4.2025 dosáhne částky 352 742 Kč zpět. Důvod částečného zpětvzetí žaloby žalobkyně v podání blíže nespecifikovala.

3. Po částečném zastavení se tak žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 93 876 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky 93 876 Kč od 25.4.2025 do zaplacení.

4. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby soud postupoval dle § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. a řízení v požadované výši zastavil (viz výrok III.).

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

6. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 17.12. 2024 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve znění dodatku č. , hodnota, z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 68,34 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 6 124 Kč [viz část A) smlouvy]. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 19.12.2024, Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 17.12.2024 žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalovaného. Dále žalobkyně doložila listinu „Základní informace o klientovi“, dle nichž byl žalovaný majitelem účtu č. , č. účtu, a telefonního čísla , hodnota, , dále listinu „Důkaz o odeslání 1,- Kč“ potvrzující, že dne 12.12. 2024 odeslala žalobkyně na účet žalovaného verifikační platbu ve výši 1 Kč, dále dokument „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“, z něhož je zřejmé, že žalobkyně zaslala 1 Kč pod variabilním symbolem, který měl žalovaný použít jako podpisový kód pro odpovědní SMS, čímž mělo dojít k podpisu smlouvy a souvisejících dokumentů, a konečně „Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“ osvědčující, že dne 17.12. 2024 byla žalobkyni doručena potvrzovací SMS pro vyplacení úvěru z telefonního čísla žalovaného 602215987.

7. Z hodnocení klienta ze dne 12.12.2024 plyne, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 29 574 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 9 799 Kč s tím, že částka 4 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 4 939 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí ve vlastním a sám. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, z nichž je patrné, že dne 11.10.2024 došla na bankovní účet vedený na jméno žalovaného mzda za 9/2024 ve výši 33 578 Kč a dne 12.9. 2024 na tento účet došla mzda za 8/2024 ve výši 34 935 Kč. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný si historicky žádal o úvěr u tří jiných finančních institucí či bank aktuálně se součtem celkové zbývající částky k doplacení 121 839 Kč, přičemž neměl žádný dluh po splatnosti.

8. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 100 000 Kč vyplacena dne 18.12. 2024 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výš zmíněnými potvrzeními o platbě. Dále byla výplata úvěru doložena i výpisem z účtu žalobkyně. Skutečnost, že předmětný účet patří žalovanému vyplývá i z listiny „Základní informace o klientovi“.

9. Dle karty klienta žalovaný žalobkyni celkem uhradil 1 splátku ve výši 6 124 Kč.

10. Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 20.3.2025 a ze dne 17. 4. 2025) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 23. 4. 2025 (oznámení) žalobkyně oznámila žalovanému, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky 117 901 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy.

11. Předžalobní výzvou ze dne 22.9. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy.

12. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací a lustrovala žalovaného v řadě registrů. Ke zkoumání příjmové situace žalovaného doložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, jimiž byla příjmová situace žalovaného ověřena (byť se jednalo toliko o dvě výplaty mzdy). Co se však týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Zejména co se týče pravidelných nákladů žalovaného spojených s bydlením, které nepochybně žalovaný musel hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“22. Předmětnou smlouvu (včetně její přílohy č. 1) tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 100 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“23. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 6 124 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 93 876 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně žalovaného vyzvala dne 22.9.2025 předžalobní upomínkou k úhradě dluhu, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byl povinen dlužnou částku uhradit do 7.10. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 8.10. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 12 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení 12 % ročně z částky 93 876 Kč za období od 8.10. 2025 do zaplacení.

24. Zbylý nárok v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 93 876 Kč od 25. 4. 2025 do 7.10.2025 soud zamítl (viz výrok II.).

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, přičemž je zřejmé, že žalobkyně byla částečně úspěšná (60 %), její neúspěch představoval (40 %). Příslušenství bylo kapitalizováno ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu 20 % nákladů řízení ve výši 5 280 Kč. Náklady sestávají ze zbytku zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 694 Kč a dále z nákladů právního zastoupení žalobce. Ty jsou tvořeny odměnou advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé) a jeden úkon dle § 11 odst. 2 ve výši ½ sazby (jednoduchá výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 7 bodu 5. vyhlášky 6 620 Kč (soud vycházel z tarifní ceny 137 939 Kč). Za každý provedený úkon pak náleží žalobci náhrada hotových výdajů dle § 13 vyhlášky ve výši á 450 Kč. Dále jsou náklady řízení žalobce tvořeny 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 3 759 Kč. Celkem by tak veškeré náklady řízení činily částku 26 353 Kč, žalobkyni však z nich přísluší pouze shora uvedená poměrná část.

26. Jelikož řízení bylo z části zastaveno, aniž by ve věci bylo jednáno, rozhodl soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení části soudního poplatku. Původní výše činila 6 897 Kč, nově po částečném zpětvzetí činila výše poplatku 4 694 Kč. Rozdíl tedy činí 2 203 Kč, který bude žalobkyni vrácen.