6 C 247/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, Anonymizováno o zaplacení 338 060,41 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 173 425,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 173 425,76 Kč od 8. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 164 634,65 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 345 306,26 Kč od 3. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 22 345,47 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 000,85 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 291,62 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Jméno advokáta.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 338 060,41 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla 22. 1. 2020 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 500 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky v 96měsíčních splátkách ve výši 7 377,08 Kč, měsíční úhradou pojištění schopnosti splácet ve výši 731 Kč. Žalobkyně část úvěru ve výši celkem 111 000 Kč dne 22. 1. 2020 odeslala právnická osoba. na úhradu dluhů žalovaného, zbývající část jistiny pak poskytla žalovanému téhož dne bezhotovostním převodem ve prospěch běžného účtu žalovaného. Žalovaný nedostál svým povinnostem, když nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, z toho důvodu žalobkyně úvěr ke dni 18. 10. 2023 zesplatnila. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení jistiny ve výši 332 305,41 Kč, smluvního úroku z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 13 000,85 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 22 345,47 Kč za období od 15. 4. 2021 do 21. 2. 2024, poplatku za pojištění, vedení, zesplatnění účtu ve výši 3 655 Kč, sankční poplatky ve výši 2 100 Kč a dále úrok z prodlení v zákonné výši z částky 345 306,26 Kč od 3. 4. 2024 do zaplacení. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, které následně individuálně v souladu se schvalovacími strategiemi banky a obezřetného úvěrování hodnotila. Byly také prověřovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, bankovních i nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku i databázi Ministerstva vnitra. Žalobkyně také posuzovala příjmy žalovaného na základě potvrzení o příjmu, tyto pak porovnávala s výdaji odhadnutými na základě dat ČSÚ. Při výpočtu disponibilní částky bylo vycházeno z částky životního minima a dále částky normativních nákladů na bydlení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Z předložených listin soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně se smlouvou ze dne 22. 1. 2020 zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 500 000 Kč, z toho částku ve výši celkem 111 000 Kč účelově na úhradu dluhů žalovaného vůči právnická osoba. (konsolidace) a částku ve výši 389 000 Kč bez uvedení účelu. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatky a úroky, a to v 96měsíčních splátkách ve výši 7 377,08 Kč, spolu s měsíční úhradou pojištění ve výši 731 Kč, počínaje dnem 15. 2. 2020. Úrok byl sjednán ve výši 9,20 % ročně. Dle smlouvy činila celková částka k úhradě žalovaným 707 619,23 Kč. Dle čl. IV smlouvy činil poplatek za prohlášení úvěru za splatný 300 Kč, poplatek za písemnou upomínku 600 Kč. Strany si dále ujednaly, že nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné produktové podmínky, základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru účinné od 1. 8. 2017. Dle čl. 13 a 14 Všeobecných produktových podmínek je žalobkyně v případě, že dojde k porušení sjednaných podmínek žalovaným, oprávněna prohlásit svým rozhodnutím kterékoli závazky žalovaného za ihned splatné. Tomu odpovídají také informace pro žalovaného obsažené v dokumentu „Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace“. Dne 22. 1. 2020 byla žalobkyní žalovanému bezhotovostním převodem na jeho účet poskytnuta částka 389 000 Kč (výpis z běžného účtu žalovaného), na označený účet právnická osoba. pak byla téhož dne žalobkyní odeslána platba ve výši 101 000 Kč a platba ve výši 10 000 Kč (výpis z úvěrového účtu ze dne 7. 2. 2010). Žalovaný uhradil žalobkyni splátkami úvěru celkem 326 574,24 Kč. Poslední platba (částečná úhrada) byla provedena dne 15. 6. 2023. Ve dnech 22. 3. 2023, 5. 4. 2023, 24. 7. 2023 a 12. 9. 2023 byly žalovanému naúčtovány také poplatky za upomínky po 600 Kč (výpis z úvěrového účtu), dne 18. 10. 2023 pak poplatek za zesplatnění ve výši 300 Kč. Oznámením ze dne 20. 10. 2023, zaslaným žalovanému dne 23. 10. 2023, sdělila žalobkyně žalovanému, že z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek byl úvěr č. hodnota ke dni 18. 10. 2023 prohlášen za splatný. Oznámením byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do 3. 11. 2023 (oznámení, podací arch). Ke dni 20. 10. 2023 činil dluh žalovaného celkem 351 979,61 Kč, z toho 332 305,41 Kč jistina úvěru, 13 000,85 Kč splatný smluvní úrok, 918,35 Kč splatný úrok z prodlení, 5 455 Kč splatné poplatky (včetně pojištění) a dlužné náklady upomínání, 300 Kč náklady upomínání (oznámení, výpis z úvěrového účtu). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 29. 2. 2024, odeslanou dle předloženého podacího archu dne 4. 3. 2024, a to „ihned“.

4. Žalovaný při uzavírání smlouvy o úvěru nejprve dne 22. 1. 2010 vyplnil žádost o úvěr, v níž uvedl údaje k příjmům a výdajům. Dle uvedených vyjádření žalovaný deklaroval zaměstnání na dobu určitou s čistým měsíčním příjmem 20 000 Kč, a to od 1. 11. 2019 u zaměstnavatele společnosti právnická osoba. Žalovaný uváděl, že je rozvedený, bydlí u rodičů, čistý příjem domácnosti byl deklarován ve výši 60 000 Kč. Z příloh k vyjádření vyplývají předchozí závazky žalovaného, bez dlužných splátek (vyjádření k procesu úvěruschopnosti ze dne 19. 2. 2024, žádost o úvěr). Dle předloženého potvrzení o výši příjmu ze dne 10. 7. 2017 byl žalovaný zaměstnán jako seřizovač u zaměstnavatele adresa, a to od 21. 8. 1996, jeho průměrný čistý měsíční příjem činil k tomuto datu 30 757 Kč. Žalobkyně také prověřila veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, bankovních i nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku i databázi Ministerstva vnitra, při přezkumu úvěruschopnosti užila matematického modelu ČNB (ukazatelé DTI, DSTI).

5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ustanovení § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

13. Jelikož žalovaný v uvedených smluvních vztazích vystupuje jako spotřebitel, zatímco žalobkyně jako podnikající právnická osoba, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

14. Dle dikce § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Toto ustanovení bylo však v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18), když dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru bylo (dosud je) povinností členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Soud tedy užil eurokonfrormního výkladu a k neplatnosti smlouvy o úvěru přihlédl i bez návrhu žalovaného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Rozpor vnitrostátní úpravy s unijním právem byl odstraněn novelou zákona o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 96/2022 Sb.

15. Žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů jím uvedených v žádosti o úvěr, tyto údaje mimo jiné konfrontovala s výpisy z běžného účtu žalovaného a potvrzením zaměstnavatele o příjmech žalovaného. Pokud se jedná o potvrzení o výši příjmu žalovaného, tento žalobkyni předložil listinu datovanou 10. 7. 2017, z níž vyplývá průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 30 757 Kč u zaměstnavatele adresa., ačkoliv z žádosti o úvěr vyplynulo, že od 1. 11. 2019 (k okamžiku uzavření smlouvy o úvěr) je žalovaný zaměstnán u společnosti právnická osoba. s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč. Co se týče výpisů z běžného účtu žalovaného, žalobkyně soudu předložila toliko výpis za období od 18. 1. 2020 do 5. 2. 2020. V této souvislosti soudu nezbývá než konstatovat, že žalobkyně těmito podklady dostatečně neprokázala, že splnila svou povinnost ověřit skutečný příjem žalovaného v době uzavření smlouvy. Co se týče výdajů žalovaného v době uzavření smlouvy, tento vyčíslil své nezbytné měsíční náklady v žádosti o úvěr částkou 0 Kč, žalobkyní pak byly ověřeny dosavadní interní a externí splátky žalovaného ve výši celkem 2 799,99 Kč měsíčně. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 18. 1. 2020 do 5. 2. 2020 však vyplynulo, že nezbytné měsíční náklady žalovaného rozhodně nelze považovat za nulové, když jen v tomto období žalovaný z účtu převedl finanční prostředky v celkové výši 17 265,99 Kč. V této souvislosti lze jen stěží uzavřít, že žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela z jeho skutečné majetkové situace. Přitom poskytovatel úvěru je vždy povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.

16. Soud tak nemá za prokázané, že by se žalobkyně zabývala reálnými příjmy a výdaji žalovaného a dostatečným způsobem prověřovala jeho úvěruschopnost. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených žalovaným, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je to poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem.

17. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz také rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18), přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků.

18. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu ve výši 500 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu. Dle sdělení žalobkyně (platební historie) uhradil žalovaný na poskytnutou jistinu před podáním žaloby částku 326 574,24 Kč, k úhradě tak zbývá 173 425,76 Kč. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Co do zaplacení této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s úhradou na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 29. 2. 2024, jejíž odeslání dne 4. 3. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 o. z. stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 7. 3. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta „ihned“, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu téhož dne a ode dne následujícího, tj. ode dne 8. 3. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala v zákonné výši. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 173 425,76 Kč od 8. 3. 2024 do zaplacení.

19. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 338 060,41 Kč (s příslušenstvím), přičemž jí bylo přiznáno 173 425,76 Kč. Žalobkyně tak byla z 51,30 % úspěšná a z 48,70 % neúspěšná (z 48,70 % tak byl úspěšný žalovaný). Žalovaný je tedy povinen žalobkyni uhradit 2,6 % náhrady nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 523 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 338 060,41 Kč sestávající z částky 9 660 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 660 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 660 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 880 Kč ve výši 6 274,80 Kč. Pokud se jedná o přípisy žalobkyně ze dne 23. 10. 2024 a 6. 1. 2025 (totožného znění), kterými k výzvě soudu prostřednictvím svého právního zástupce doplnila svá žalobní tvrzení, za tyto úkony soud náhradu nákladů nepřiznal, když se ztotožňuje s tím, že „za vykonání úkonu ve věci samé náleží jedna náhrada bez ohledu na to, kolik podání bylo nutno k dosažení perfektnosti úkonu“ (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 279/2020 ze dne 26. 11. 2020). Dohromady činí náklady řízení žalobkyně částku 49 677,80 Kč, kdy žalobkyni vznikl nárok na 2,6 % z nich, tedy částku 1 291,62 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.