6 C 347/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 31 773 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 131 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 131 Kč od 4. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 642 Kč s úrokem ve výši 40 % ročně z částky 31 773 Kč od 12. 9. 2021 do 3. 10. 2021, úrokem ve výši 40 % ročně z částky 8 642 Kč od 4. 10. 2021 do zaplacení, úrokem ve výši 31,75 % ročně z částky 23 131 Kč od 4. 10. 2021 do zaplacení a úrokem ve výši 0,1 % denně z částky 31 773 Kč od 12. 9. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 31 773 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. 1 2021, uzavřené prostřednictvím zprostředkovatele, [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ zprostředkovatel“), mezi účastníky, na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč, vyplacený žalované ve výši 23 317,90 Kč a ve zbývající částce 1 682,10 Kč zprostředkovateli jako provize. Tento úvěr se žalovaná zavázala splácet při sjednaném úroku ve výši 40 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 1 869 Kč. Žalovaná však poskytnutý úvěr nesplácela řádně a proto žalobkyně úvěr ke dni 11. 9. 2021 zesplatnila. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení jistiny včetně úroků k nesplacené jistině přirostlých ve výši 31 773 Kč. Žalobkyně dále požaduje sjednané úroky od data zesplatnění úvěru, až do skutečného vrácení jistiny, a to úrok za poskytnutí úvěru ve výši 40 % ročně z částky 31 773 Kč za dobu od 12. 9. 2021 do zaplacení a úrok ve výši 0,1 % denně z částky 31 773 Kč za dobu od 12. 9. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely 14. 6. 2021 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na internetových stránkách www.jbank.cz zprostředkovatele, [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její účet úvěr ve výši 25 000 Kč, snížený o jednorázovou platbu za poskytnutí úvěru a žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 869 Kč dle čl. 2 smlouvy o úvěru a splátkového kalendáře do 11. 12. 2022, a to na účet sprostředkovatele č. [bankovní účet]. První splátka byla dle čl. 3 smlouvy o úvěru a splátkového kalendáře splatná do 11. 7. 2021. Dle čl. 2 smlouvy o úvěru byla sjednána jednorázová platba za poskytnutí úvěru ve výši 5% z celkové dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč, kdy dlužník vzal na vědomí snížení poskytnuté částky o uvedenou platbu za poskytnutí úvěru. V případě prodlení dlužníka se splácením delším než 30 dnů se stává splatnou celková dlužná částka dnem následujícím po uplynutí této doby. Dle čl. 3 smlouvy o úvěru byl sjednán pro případ prodlení smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z celkové dlužné částky.

4. Z dokumentu nazvaného smlouva o spolupráci ze dne 4. 3. 2021 soud nezjistil označení smluvní strany osoby„ investora“, který měl dle čl. 5 smlouvy vyjádřit svůj souhlas se smlouvou o spolupráci„ zakliknutím“ políčka smlouvy o spolupráci na internetové platformě www.jbank.cz.

5. Dle potvrzení o okamžité příchozí platbě byla dne 14. 6. 2021 na účet zprostředkovatele připsána částka 25 000 Kč z účtu žalobkyně a dle potvrzení o bezhotovostní platbě byla dále dne 14. 6. 2021 částka 23 317,90 Kč poskytnuta z účtu zprostředkovatele na účet žalované uvedený v úvěrové smlouvě. Dle vyjádření žalobkyně a částečného výpisu z účtu uhradila žalovaná na pohledávku částku 1 869 Kč platbou na účet zprostředkovatele dne 12. 7. 2021. Dle splátkového kalendáře měla být z této splátky odečtena provize.

6. Dle výpisu z centrální evidence exekucí nebyl k osobě žalované evidován ke dni 11. 6. 2021 žádný záznam. Dle výpisu z účtu žalované činil disponibilní konečný zůstatek na účtu žalované za dobu od 20. 3. 2021 do 21. 4. 2021 částku 571 Kč a za dobu od 22. 4. 2021 do 21. 5. 2021 částku 2 501,74 Kč. Z výpisů dále vyplývají následující transakce: dne 20. 3. 2021 plánovaná splátka úvěru ve výši 4 073 Kč, dne 23. 3. 2021 příchozí úhrada půjčka COOL CREDIT ve výši 9 000 Kč, dne 14. 4. 2021 odchozí úhrada COOL CREDIT ve výši 11 047 Kč, dne 15. 4. 2021 příchozí úhrada půjčka COOL CREDIT ve výši 9 000 Kč, dne 20. 4. 2021 plánovaná splátka úvěru ve výši 4 073 Kč, dne 17. 5. 2021 odchozí úhrada COOL CREDIT ve výši 11 340 Kč, dne 18. 5. 2021 příchozí úhrada půjčka COOL CREDIT ve výši 9 100 Kč, dne 20. 5. 2021 plánovaná splátka úvěru ve výši 4 073 Kč.

7. Předžalobní výzvou ze dne 20. 9. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu do deseti dnů od data doručení výzvy a dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

8. Z veřejně dostupného výpisu povolených činností České národní banky pro [právnická osoba] [právnická osoba], IČO [číslo], soud zjistil jediné oprávnění pro společnost podle § 3 odst. 1 písm. f zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, spočívající v provedení převodu peněžních prostředků, při němž plátce ani příjemce nevyužívají platební účet u poskytovatele plátce (poukazování peněz).

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

14. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle ustanovení § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 3 odst. 1 písm. f zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, je platební službou provedení převodu peněžních prostředků, při němž plátce ani příjemce nevyužívají platební účet u poskytovatele plátce (poukazování peněz).

18. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena prostřednictvím zprostředkovatele smlouva o spotřebitelském úvěru, ačkoliv se závazkový vztah mezi účastníky navenek jeví jako smlouva o zápůjčce uzavřená mezi dvěma fyzickými osobami. Žalované, vystupující mimo rámec podnikatelské činnosti, byly poskytnuty peněžní prostředky a úvěr byl žalované zprostředkován právnickou osobou dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, byly tedy naplněny všechny tři pojmové znaky spotřebitelského úvěru předpokládané ustanovením § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrové smlouva sice nebyla sjednána přímo zprostředkovatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti, k tomu ostatně postrádá oprávnění, nicméně účast zprostředkovatele byla pro uzavření smlouvy podstatná, ať už se jedná o samotné znění úvěrové smlouvy a obchodních podmínek, které neměla ani jedna ze stran možnost ovlivnit, poskytování internetové platformy pro zprostředkování úvěru v rámci podnikatelské činnosti zprostředkovatele, tak v neposlední řadě způsob poskytnutí finančních prostředků zapůjčitelem na sběrný účet zprostředkovatele. Zprostředkovatel měl rovněž dle smlouvy o úvěru právo na sjednanou provizi a byl pověřen vymáháním splátek po splatnosti.

19. Jelikož žalovaná v tomto vztahu vystupuje jako spotřebitel ve smyslu § 419 občanského zákoníku, jedná se o spotřebitelskou smlouvu dle § 1810 občanského zákoníku, a je proto nutné na ni aplikovat také zákon o spotřebitelském úvěru.

20. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

22. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18), na něž odkázal rovněž Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20 a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

24. Z předložených důkazů nebylo zřejmé, zda si žalobkyně dostatečně ověřovala příjmy a výdaje žalované, když z předložených výpisů z běžného účtu žalované vyplývají splátky úvěrů, kterými se, stejně jako nezbytnými výdaji žalované na bydlení, žalobkyně dostatečně nezabývala. Výdaje žalované tak nebyly nijak zkoumány. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované spotřebitelky.

25. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které jí žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z., včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,25 % ročně. Jedná se o část jistiny ve výši 23 131 Kč. Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalované tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávek ze dne 20. 9. 2021 (doručené dle § 573 o. z. žalované dne 23. 9. 2021) dnem 4. 10. 2021.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zjevné, že ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, nicméně ze spisu se nepodává, že by jí nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

27. Nad ráme uvedeného je nutno uvést, že úroková sazba sjednaná v předmětné smlouvě o úvěru výší 23 % p. a. podstatně převyšuje obvyklé úroky v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 1803 o. z., a to při poměřování vzhledem k úrokové sazbě korunových úvěrů s fixací od 1 do 5 let poskytnutých domácnostem na spotřebu ve výši 6,98 % p. a. dle databáze ARAD České národní banky pro období měsíce června 2021. Jako zjevně se příčící dobrým mravům by toto ujednání již jen z tohoto důvodu bylo dle § 588 o. z. absolutně neplatné. V této souvislosti je pak nutné si rovněž položit otázku, zda by žalobkyně byla vůbec ochotna, při vědomosti neplatnosti dohodnutého úroku, poskytnout žalované peněžní prostředky bezúročně, popřípadě za obvyklý úrok ve smyslu § 1802 o. z., za který obvykle poskytují úvěry banky.