10 C 215/2021

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Radkou Hnátnickou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno zastoupený opatrovnicí pro řízení Jméno zainteresované osoby 1/0 , advokátkou sídlem Adresa zainteresované osoby 1/0 o zaplacení 49 839,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 49 839,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49 839,20 Kč za období od 28. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 032 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně podala dne 23. 7. 2021 žalobu na zaplacení 49 839,20 Kč. V žalobě zejména uvedla, že žalovanému poskytla ve dnech 1. 12. 2019 až 18. 12. 2019 nutnou a neodkladnou péči. Žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny poskytnuté péče dle § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Žalovaný dne 16. 12. 2019 podepsal u žalobkyně uznání dluhu v češtině a polštině. Žalovaný požadovanou částku neuhradil, ani po předžalobní výzvě. Žalobkyně proto navrhla, aby její žalobě bylo vyhověno a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení.

2. Opatrovnice pro řízení, která byla žalovanému ustanovena, se k podanému návrhu vyjádřila tak, že žalobkyně dostatečně svůj nárok neprokázala. Z předložených listin dle jejího názoru nelze jednoznačně dospět k závěru, že zdravotní péče v rozsahu tvrzeném žalobkyní byla ve skutečnosti poskytnuta právě žalovanému, rozsah provedených úkonů žalovaný nikdy neodsouhlasil ani s nimi nebyl seznámen. To, že žalobkyně k žalobě připojila dokument s názvem vyúčtování péče, kde jsou na jméno žalovaného rozepsány určité zdravotní úkony, nemůže samo o sobě dokazovat, že tyto léčebné zákroky a úkony byly ve spojení s důvodem hospitalizace žalovaného nutné a nezbytné. Co se týká uznání dluhu, zde má opatrovnice žalovaného za to, že je nutno přihlédnout ke všem okolnostem uznání dluhu, kdy žalovaný dluh uznal v době hospitalizace a nelze dospět k závěru, že žalovaný byl v okamžiku podpisu v takovém psychickém a fyzickém rozpoložení, aby si plně uvědomoval, co podepisuje a s jakým následkem. Z ničeho ani neplyne, že by žalovanému byly dostatečně vysvětleny všechny okolnosti a důsledky jeho podpisu na připraveném uznání dluhu. To, zda všechny žalobkyní účtované úkony zdravotní péče byly skutečně žalovanému poskytnuty a zda byly ve spojení s jeho zdravotním stavem vhodné a nutné, musí prokázat žalobkyně, což ale doposud neučinila. Navrhla tedy, aby žaloba byla zcela zamítnuta.

3. Žalobkyně v reakci na vyjádření opatrovnice pro řízení reagovala tak, že má za to, že nárok byl dostatečně prokázán. Jiné důkazy žalobkyně k dispozici nemá ani mít nemůže. Poskytnutí péče by mohlo být nejlépe prokázáno výpisem ze zdravotnické dokumentace, kterou ovšem není možno poskytnout bez výslovného souhlasu žalovaného. Žalobkyně jako poskytovatel zdravotních služeb může do zdravotnické dokumentace žalovaného nahlížet pouze v souvislosti s poskytováním péče, nikoli z důvodu vymáhání pohledávky. Žalobkyně dále nesouhlasí s tvrzením, že žalovaný nebyl dostatečně a srozumitelně informován při podepisování uznání dluhu, či že mu byl poskytnut nadbytečný rozsah péče. Uznání dluhu bylo podepsáno před dvěma svědky, z vyhotovení v polském jazyce muselo být žalovanému zcela zřejmé, co podepisuje a pokud by tomu tak nebylo, měl možnost požádat o tlumočníka. Co se týče poskytnuté zdravotní péče, žalobkyně vždy postupuje plně v souladu se zákonem o zdravotních službách a tzv. lege artis. Žalobkyně striktně odmítá, že by komukoliv poskytovala zbytnou péči proti jeho vůli.

4. Okresní soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2021 č. j. 10 C 215/2021-25 žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni též právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci rozhodl podle nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, o drobných nárocích (dále jen „nařízení o drobných nárocích“) a právně věc posoudil podle zákona č. 48/1997 Sb. Protože se rozsudek nepodařilo žalovanému doručit, byla mu ustanovena opatrovnice pro řízení podle § 29 odst. 3 o. s. ř. K odvolání opatrovnice pro řízení Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 4. 2023 č. j. 17 Co 43/2023-58 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zejména uvedl, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci nařízení o drobných nárocích, když žalobkyně řízení zahájila „běžnou“ žalobou, nikoli tedy za pomoci stanoveného žalobního formuláře. Okresní soud zatížil řízení vadou, když pokládal zásilku za řádně doručenou, když ji odeslal 24. 9. 2021 běžnou poštou na adresu, kterou v žalobě označila žalobkyně a zásilka se mu 1. 11. 2021 vrátila po bezvýsledném pokusu o přímé předání, uskutečněném 1. 10. 2021, jako následně nevyzvednutá adresátem v úložní době. Bylo doručováno na adresu, kterou uvedla žalobkyně, a z ničeho nebylo možno učinit závěr, že se žalovaný na této adrese skutečně zdržoval. V dalším řízení uložil odvolací soud okresnímu soudu, aby se pokusil v první řadě vyšetřit, kde žalovaný v Polsku bydlí. Následně musí posoudit, zda bude možné postupovat podle nařízení o drobných nárocích, a pokud ano, vyzve žalobce, aby svou žalobu zformuloval za pomoci příslušného vzorového formuláře. Bude se také mimo jiné zabývat svou mezinárodní příslušností a rozhodným právem.

5. Okresní soud se proto v intencích rozhodnutí odvolacího soudu nejprve zabýval zjištěním aktuální adresy žalovaného. Soud postupoval podle čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2020/1784, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (dále jen „nařízení o doručování“) a obrátil se na pomoc se zjištěním adresy žalovaného na Okresní soud ve , Anonymizováno, . Z odpovědi tohoto soudu soud zjistil, že se současnou adresu žalovaného nepodařilo zjistit, nevyplývá z žádné databáze, do které má soud přístup. Žalovaný není v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody v Polsku. Adresu žalovaného se tak nepodařilo zjistit. Soud proto dospěl k závěru, že trvá potřeba ustanovení opatrovníka pro řízení podle § 29 odst. 3 o. s. ř., když pobyt žalovaného není znám a nebyl zjištěn.

6. Dále se soud zabýval svou mezinárodní příslušností dle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení o příslušnosti“). Podle čl. 7 nařízení o příslušnosti osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Podle tohoto ustanovení soud dospěl k závěru, že je dána jeho mezinárodní příslušnost, když žalovanému byla poskytnuta zdravotní péče na území České republiky, konkrétně žalobkyní.

7. Co se týká aplikace rozhodného práva, soud dospěl k závěru, že vzhledem k neznámému pobytu žalovaného, není na místě aplikovat na věc nařízení o drobných nárocích, které je svou povahou řízením písemným a předpokládá se tak, že bude moct být řádně doručováno všem účastníkům, což v daném případě není možné. Soud proto řešil otázku rozhodného práva podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“). Podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Dle článku 19 odst. 1 nařízení Řím I se pro účely tohoto nařízení za obvyklé bydliště obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby považuje místo jejich ústřední správy. Služby zdravotní péče byly žalovanému poskytnuty žalobkyní, tedy právnickou osobou – příspěvkovou organizací, se sídlem v České republice, v , adresa, . Proto právem rozhodným je právo české.

8. Z uznání dluhu soud zjistil, že žalovaný dne 16. 12. 2019 uznal svůj dluh vůči žalobkyni. V uznání dluhu bylo specifikováno, že se jedná o dluh, který vznikl na základě poskytování zdravotních služeb od 2. 12. 2019, od kdy mu byla poskytnuta hospitalizační zdravotní péče, včetně komplementárních vyšetření. Vzal také na vědomí, že dlužná částka za poskytnutou zdravotní péči může být podle vyúčtování jednotlivých zdravotních služeb navýšena až na 60 000 Kč. Uznání dluhu bylo vystaveno a podepsáno v českém i polském jazyce.

9. Z faktury č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovanému byla celkem za samopláteckou zdravotní péči vyúčtováno 49 839,20 Kč.

10. Z vyúčtování péče bylo zjištěno, jaké úkony zdravotní péče byly žalovanému poskytnuty.

11. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav. Žalovaný byl ve dnech 1. 12. 2019 až 18. 12. 2019 hospitalizován u žalobkyně. Žalobkyně mu poskytla úkony nutné a nedokladné péče. Žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni, který vznikl z titulu poskytování zdravotních služeb.

12. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „ZZS“).

13. Dle § 41 odst. 1 písm. c) ZZS pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem.

14. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

15. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně poskytla žalovanému úkony nutné a neodkladné péče, za což byl žalovaný povinen zaplatit, neboť se jednalo o samopláteckou zdravotní péči. Žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni uznal a má se tedy za to, že dluh v rozsahu uznání trval. Žalovaný se žalobě nebránil, netvrdil, natož aby prokazoval, že dluh uhradil. Procesní opatrovnice argumentovala tím, že žalobkyně neprokázala, že by zdravotnické služby byly poskytnuty právě žalovanému, že se jednalo o úkony nutné a neodkladné péče, že s nimi žalovaný souhlasil a že žalovanému bylo dostatečně srozumitelně vysvětleno, co znamená uznání dluhu a jaké to má důsledky. Tato obrana žalovaného však zůstala pouze v rovině tvrzení a nebyly předloženy ani navrženy žádné důkazy, které by tato tvrzení mohla podpořit. Dle názoru soudu předloženými doklady žalobkyně svůj nárok dostatečně prokázala. Žalobkyně, jakožto poskytovatel zdravotních služeb, se při výkonu své činnosti řídí zákonem o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování a dále také občanským zákoníkem. Z obou předpisů plyne povinnost poskytovatele poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, s péčí řádného odborníka, tzv. lege artis. Soud nemá důvod pochybovat o tom, že žalobkyně dodržela veškeré své povinnosti při poskytování péče, zejména proto, že žalovaný k poskytnuté péči nevznesl žádné výhrady, svou povinnost zaplatit za poskytnuté zdravotní služby výslovně uznal. Po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat předložení dalších důkazů, které by měla k prokázání svého nároku předložit. Poskytnutí péče by bylo možno prokázat výpisem ze zdravotnické dokumentace, kterou ovšem není možno poskytnout bez výslovného souhlasu žalovaného. Žalobkyně jako poskytovatel zdravotních služeb může nahlížet do zdravotnické dokumentace v souvislosti s poskytováním péče, nikoliv z důvodu vymáhání pohledávek. Podle názoru soudu je tak třeba vycházet z toho, že veškerá vyúčtovaná péče byla žalovanému poskytnuta, neboť nebyly navrženy žádné důkazy k prokázání tvrzení, že tomu tak nebylo. Nadto za situace kdy sám žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni a nikdy netvrdil, ani neprokazoval, že mu zdravotní služby byly poskytnuty v rozsahu, s jakým by nesouhlasil či jaký nebyl nezbytný.

16. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na úhradu poskytnutých zdravotních služeb. Žalobkyně vyúčtovala péči v souladu s vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění platném a účinném v období, kdy byla zdravotní péče poskytnuta, tedy v prosinci 2019. Soud tedy uložil žalovanému povinnost žalovanou částku zaplatit, a to včetně úroku z prodlení, který byl požadován v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 28. 1. 2020, tedy ode dne následujícího po dni splatnosti vystavené faktury.

17. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem II tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady žalobkyně jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 492 Kč a náklady v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. za 5 úkonů (písemné podání ve věci samé, výzva k plnění, vyjádření, příprava účasti při jednání, účast při jednání) po 300 Kč, celkem tedy 1 500 Kč a za 1 úkon po 100 Kč (podání žaloby na žalobním formuláři). Soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 4 032 Kč.