13 C 68/2026

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Annou Tichou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 21 736,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky ve výši 11 333,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 199 Kč od 6. 9. 2025 do zaplacení a na zaplacení částky 403,18 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 25. 2. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 21 734,42 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 6. 5. 2025, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované peněžité prostředky, a to dne 6. 5. 2025 částku ve výši 10 000 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena distančním způsobem. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně požadovala i zaplacení smluvní pokuty, kterou sjednaly obě strany ve výši 0,93 % denně z nesplacené části jistiny a poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalobkyně navrhla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru neměl za prokázaný, aby tento nárok soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, tedy nesporovala skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 6. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, až do výše 44 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách dle čl. VI a VII smlouvy ve výši určené dle čl. V všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. Úroková sazba byla stanovena ve výši 0,933 % denně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého úvěrového rámce činila 1 422,96 %. Žalovaná uvedla v záhlaví smlouvy číslo účtu pro čerpání úvěru.Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila dne 6. 5. 2025 částku 10 000 Kč, a to na bankovní účet, který žalovaná označila ve smlouvě.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaná uvedla výši čistého měsíčního příjmu 25 000 Kč, dále uvedla pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 10 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 0 Kč a zbytné výdaje ve výši 0 Kč. Žalobkyně provedla výpočet minimálních výdajů na 12 030 Kč měsíčně. Z identifikovaných příjmů žalobkyně dovodila výši ověřeného čistého příjmu žalované na 29 625 Kč. Žalovaná uvedla, že v domácnosti je 1 člen nepracující, 2 členové domácnosti společně hospodaří s příjmem.Z předžalobní výzvy ze dne 14.12.2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky do 3 dnů od jejího doručení. Výzva byla zaslána žalované dne 14.12.22025 dle podacího lístku.Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně poskytla dne 6. 5. 2025 na účet, který žalovaná ve smlouvě o úvěru označila, peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Úrok ve výši 0,933 % denně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná.Soud jednal podle zákona č. 99/1963Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel také z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.Bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Dle rozhodnutí Ústavního soudu

I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo žalobkyni k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by žalobkyně bez úroku v této výši smlouvu o úvěru se žalovanou uzavřela. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2025 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 8 % až 8,5 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 0,933 % denně, tj. více než 340 % ročně. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.Soud současně dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Přistoupením k moderaci by žalobkyně nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023).S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 a ust. § 588 o. z. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované dle ust. § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč, když tuto částku prokazatelně žalovaná od žalobkyně obdržela. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ (výrok I.).V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu výrokem II. zamítl (21 736,42 Kč mínus 10 000 Kč = 11 736,42 Kč), neboť při neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá ujednání smlouvy o výši úroků a poplatků, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku) a naopak žalovaná byla úspěšným v rozsahu zamítnuté částky 11 736,42 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Z celkově žalované částky 21 736,42 Kč tak byla žalobkyně procesně úspěšnou ve výši 46 % a úspěch žalované činí 54 %. Po odečtení míry neúspěchu žalobkyně od míry úspěchu žalované tak celkový úspěch žalované činí 8 %. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.