13 C 69/2026

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Annou Tichou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 12 350 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 2 350 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 350 Kč od 20. 8. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 426 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 12 350 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČ: , IČO, ) a žalovaná. Žalované byl dne 19. 4. 2024 na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, žalovaná se zavázala vrátit částku spolu s úroky, splátka úroku přirostlého za uplynulé období měla být uhrazena vždy nejpozději k 19. dni v měsíci, jistinu pak žalovaná mohla splatit kdykoliv během trvání smlouvy. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Uvedla, že žalovaná do a po podání žaloby na dlužnou částku nic nezaplatila.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, tj. nesporovala skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.Soud rozhodl ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., když pro takovýto postup soudu byly splněny zákonné podmínky.Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, protože je žalobkyně doložila žádostí o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, , formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , potvrzením o provedené transakci dokládající poskytnutí úvěru v celkové výši 10 000 Kč, předžalobní výzvou, smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 a 3. 6. 2025 a oznámením o postoupení pohledávky, všeobecnými obchodními podmínkami, předžalobní výzvou a potvrzením o provedené platbě. Ze smlouvy o úvěru a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud dále zjistil, že byla ujednána celková výše úvěrového limitu 30 000 Kč, měsíční zápůjční úroková sazba 40 %, RPSN 5 517,15 % ročně. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 19. 4. 2024 soud zjistil, že žalobkyně žalované dne 19. 4. 2024 zaslala na její bankovní účet částku ve výši 10 000 Kč. O skutkovém stavu soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, který žalovaná čerpala ve výši 10 000 Kč a který neuhradila.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalované úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaná další dluhy a výdaje, neověřila její skutečné příjmy. Žalobkyně (její právní předchůdkyně) jako věřitel měla úvěruschopnost žalované zkoumat vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaná stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané RPSN ve výši 5 517,15 %.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně přijala peněžitou částku 10 000 Kč, kterou žalobkyni nevrátila. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 2 350 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 10 000 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy ve věci měla žalobkyně pouze částečný úspěch (81 %) a neúspěch co do 19 %, čistý procesní úspěch žalobkyně tak činí 62 %. Náklady řízení vznikly žalobkyni zaplacením soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále v souvislosti se zastoupením advokátkou. Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, soud žalobkyni přiznal odměnu advokátky za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) citované vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění), a to za podmínek § 14b odst. 1 písm. a), b), c) citované vyhlášky, neboť se jedná o formulářovou žalobu, ve výši dle § 14b odst. 1 bod 2 ve spojení s § 8 odst. 1 citované vyhlášky, tedy ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby, celkem 1 200 Kč. Dále soud přiznal žalobkyni náhradu hotových výdajů za uvedené tři úkony právní služby dle § 14b odst. 6 písm. a) citované vyhlášky ve výši po 100 Kč, celkem 300 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně tak činí 2 300 Kč. Při zohlednění čistého procesního úspěchu žalobkyně ve výši 62 % má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 426 Kč, přičemž soud uložil žalovanému povinnost tuto částku zaplatit žalobkyni k rukám její advokátky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).