14 C 106/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Dušákovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupen advokátem: Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení částky 18 271,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 999,97 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 999,97 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení částky 10 271,18 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % z částky 444,04 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 2. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 271,15 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 5. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 8 000 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena distančním způsobem, před uzavření smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z obsahu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, až do výše 15 400 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách dle čl. V odst. 1 smlouvy ve výši určené dle čl. 5 všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. Úroková sazba byla stanovena ve výši 1,016 % denně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého úvěrového rámce činila 2072,10 %. Žalovaný uvedl v záhlaví smlouvy číslo účtu pro čerpání úvěru.

5. Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila dne 24. 5. 2024 částku 8 000 Kč, a to na bankovní účet, který žalovaný označil ve smlouvě.

6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaný uvedl výši čistého měsíčního příjmu 10 000 Kč, pravidelné výdaje žalovaného nebyly uvedeny, žalobkyně provedla výpočet minimálních výdajů na 5 110 Kč měsíčně. Z identifikovaných příjmů žalobkyně dovodila výši ověřeného čistého příjmu žalovaného na 21 503 Kč.

7. Z výzvy k zaplacení soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté částky do 23. 9. 2024.

8. Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.

9. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně poskytla dne 24. 5. 2024 na účet, který žalovaný ve smlouvě o úvěru označil, peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Schopnost žalovaného úvěr splácet nebyla ze strany žalobkyně posouzena s odbornou péčí. Úrok ve výši 1,016 % denně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná.

10. Soud jednal podle zákona č. 99/1963Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

11. Bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.

15. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

16. Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo žalobkyni k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by žalobkyně bez úroku v této výši smlouvu o úvěru se žalovaným uzavřela. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.

17. Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2024 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 8 % až 9 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 1,016 % denně, tj. více jak 365 % ročně.

18. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 občanského zákoníku.

19. Podle ustanovení § 86, § 87 bylo povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná.

20. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

21. V daném případě žalobkyně nesplnila povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele – na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Ve výpisu posouzení úvěruschopnosti, který žalobkyně předložila, není dostatek údajů, na základě kterých by žalobkyně mohla řádně s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

22. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

23. Přijetím částky 8 000 Kč se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a bylo jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni částku, o kterou se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb, když počátek doby prodlení soud vázal na termín k plnění dle výzvy. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků, poplatků a smluvní pokuty.

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch ve věci.

25. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.