14 C 125/2019

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní titul Ivanou Dušákovou ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozen 24. 11. 1985 ; bydlištěm ulice a číslo , PSČ obec – obec ; zastoupen advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému 1): ; celé jméno žalovaného , narozen datum ; bydlištěm obec a číslo , PSČ obec žalované 2): ; celé jméno žalované , narozena datum ; bydlištěm obec a číslo , PSČ obec oba žalovaní zastoupeni advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 958 153,90 Kč s příslušenstvím <b>I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným 1), 2) zaplatit žalobci částku 958 153,90 Kč.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1), 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 214 794,36 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaných 1), 2).</b> 1. Žalobce se domáhal žalobou, podanou proti žalovaným 1), 2) dne 8. 4. 2019, zaplacení částky 958 153,90 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že [územní celek] se v roce 1997 rozhodlo využít investiční dotaci ze státního rozpočtu ve výši 4 880 000 Kč k financování rekonstrukce a modernizace komunálních bytů v domě [adresa] na [anonymizována tři slova]. [příjmení] v [obec] – [obec]. Dne 6. 2. 1997 uzavřelo město Jaroměř se žalovanými smlouvu o půjčce ve výši 200 300 Kč za účelem dostavby bytu označeného tehdy [číslo] nyní [číslo] o velikosti 3+1 a výměře podlahové plochy 100,1 m² v domě [adresa] na [anonymizována tři slova]. [příjmení] v [obec] – [obec] (dále jen byt). Tím žalovaným vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu, a to na dobu 20 let ode dne právní moci kolaudačního rozhodnutí s tím, že peněžní prostředky, které žalovaní městu zapůjčili, budou započítávány na nájemné, a žalovaní tak nebudou povinni k placení nájmu do vyčerpání zapůjčené peněžité částky. [územní celek] zároveň sjednalo se žalovanými smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy, ve které se [územní celek] zavázalo uzavřít se žalovanými kupní smlouvu na předmětný byt za podmínek podle právních předpisů platných v době uskutečnění prodeje, tj. po uplynutí doby 20 let od uzavření nájemní smlouvy, a za předpokladu, že žalovaní budou řádnými nájemci bytu. Smlouva o smlouvě budoucí umožňovala na straně žalovaných v pozici nájemců právní nástupnictví. Žalovaní v postavení nájemců uzavřeli s [územní celek], pronajímatelem bytu, nájemní smlouvu na dobu od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2017. Po 13 letech užívání bytu žalovaní nabídli žalobci převod svých práv k bytu za částku 650 000 Kč. Žalovaní ve smlouvě o podstoupení práv ze dne 8. 11. 2010 deklarovali, že řádně nabyli veškerá práva stavebního zhodnocení a zhodnocení bytu a dále předkupní právo k bytu po uplynutí sjednané doby nájmu. Žalobce byl v době koncipování smlouvy o podstoupení práv v dobré víře, že žalovaní jsou nositeli všech ve smlouvě specificky uvedených práv, tedy nějakých práv, která žalované zvýhodňovala v důsledku půjčky poskytnuté městu [obec] na rekonstrukci bytu, dále nějakých práv ze svépomocných prací a z nadstandardního vybavení bytu, které měl nabýt žalobce. Aniž byly výše citované parametry výsledně požadované úplaty za postoupení nájemního práva a předkupního práva vyčísleny nebo jakkoliv blíže specifikovány, vnímal žalobce subjektivně jako podstatnou finančně oceňovanou veličinu předkupní právo žalovaných, což souviselo s obecně panujícím povědomím o extrémně nízkých cenách, za které obec tehdy rozprodávala svůj nemovitý majetek. Žalobce nepostřehl rozdíl mezi předkupním právem, jehož nabyvatelem se měl podle smlouvy o postoupení práv stát, a právem na budoucí koupi bytu, o jehož smluvním základu vůbec nemusel vědět, smlouva mu nebyla předložena. Žalobce dodatečně zjistil, že v době, kdy vstoupil do práv žalovaných, platil právní předpis [číslo] účinný od 1. 7. 2008, který stanovil zásady k privatizaci bytového fondu v majetku [územní celek]. Podle těchto zásad měla být nabídková cena stanovena soudním znalcem jako cena tzv. tržní a následně násobená u obytných budov koeficientem 0,10. Žalobce v době uzavírání smlouvy o podstoupení práv netušil, že žalovaný 1) byl ze strany [územní celek] obeslán 6. 12. 2010 přípisem informující jej, že ke dni 31. 12. 2010 končí platnost regulovaného nájemného, které se mění a nájemné smluvní. Ačkoliv výše nájemného nebyla počínaje 1. 1. 2011 změněna, žalovaní si museli být vědomi, že nájemné, které do té doby platili, jakéhokoliv zvýhodnění neobsahuje. Žalobce zjistil od ostatních dotčených nájemníků, že okolnost neschválení jednotlivých smluv o budoucích smlouvách kupních zastupitelstvem [územní celek] byla těm, kteří se o věc zajímali, již dříve známa. Žalobce byl přesvědčen o tom, že informace o uváděných důvodech neplatnosti závazku k budoucímu prodeji obecních bytů se nutně musely ke všem tehdejším nájemníkům, tedy i k žalovaným, dostat. Žalobce tvrdil, že na straně žalovaných byl přímý úmysl se smlouvou o podstoupení práv bezdůvodně obohatit. Na základě této smlouvy žalobce zaplatil žalovaným částku 650 000 Kč. Při uzavření smlouvy o podstoupení práv dne 8. 11. 2010 zaplatil žalobce z vlastních zdrojů částku 100 000 Kč. Dále zaplatil částku 463 000 Kč dle potvrzení ze dne 11. 11. 2010 a částku 87 000 Kč Částku 463 000 Kč žalobce poskytl žalovaným ze dvou úvěrů. Žalobce sám čerpal úvěr ve výši 181 000 Kč. Další úvěr čerpala žalobcova matka, paní [jméno] [příjmení], a to ve výši 282 000 Kč – tuto částku předala žalobci na plnění žalovaným. Oba uvedené úvěry splácel žalobce a zaplatil celkem 783 758,90 Kč. Na úvěr poskytnutý jeho osobě zaplatil částku 325 924,90 Kč a na úvěr poskytnutý k žalobcově matce zaplatil částku 457 834 Kč. Žalobce tvrdil, že jeho majetek se snížil nikoliv pouze o částku 463 000 Kč, ale o částku 783 758,90 Kč. Hodnotu zařízení a vybavení bytu ve výši 12 605 Kč žalobce odečetl. Podáním doručeným soudu dne 29. 7. 2020 žalobce doplnil žalobní tvrzení a zdůraznil, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných došlo úmyslně. Objektivní promlčecí doba činila 10 let a počala běžet nejdříve ode dne uzavření smlouvy o podstoupení práv, tedy 8. 11. 2010. Subjektivní promlčecí doba počala běžet 12. 9. 2018, žaloba byla podána 26. 3. 2019, v době podání žaloby byly obě lhůty zachovány. Žalobce tvrdil, že protiprávnost jednání žalovaných spočívala v tom, že uvedli žalobce v omyl tím, že mu podstoupili právo k bytu, kterým nedisponovali – předkupní právo. Žalobce vyzval žalované prostřednictvím svého advokáta k vydání bezdůvodného obohacení, avšak bezvýsledně. Žalobce tvrdil, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.

2. Žalovaní 1), 2) navrhli zamítnutí žaloby a namítli promlčení všech žalobou uplatněných nároků. Žalovaní odmítli žalobcovo tvrzení o tom, že by z jejich strany došlo k uzavření smlouvy o podstoupení nájemního práva k bytu a předkupního práva k bytu ze dne 8. 11. 2010 ve zlé víře a v úmyslu obohatit se, či jakkoliv žalobci uškodit. Potvrdili, že ze strany žalobce obdrželi za postoupení nájemního a předkupního práva k bytu sjednanou úplatu ve výši 650 000 Kč. Žalovaní tvrdili, že záměr postoupit práva k bytu pojali s ohledem na plánované stěhování. O tomto záměru se žalovaný zmínil svému tehdejšímu kolegovi, nyní žalobci. Žalobce vyjádřil zájem o koupi bytu a na základě jednání mezi stranami uzavřel žalobce po poradě se svými rodiči smlouvu o podstoupení. Žalovaní uvedli, že uzavření smlouvy o podstoupení nájemního práva k bytu a předkupního práva k bytu ze dne 8. 11. 2010 předcházelo vzájemné vyjednávání mezi účastníky trvající minimálně tři měsíce. Během této doby byla mezi žalovanými a žalobcem opakovaně vedena elektronická komunikace a žalobci bylo umožněno komentovat znění smlouvy a ovlivňovat její obsah. Dle informací žalovaných a i dle tvrzení žalobce byla úplata zčásti financována formou úvěru. Žalobce si tedy musel být vědom výhodnosti uzavření smlouvy o podstoupení a z ní vyplývajících výhod, které získal z titulu nájemního městského bydlení. Žalovaní dovozovali, že si žalobce učinil důkladný přehled o aktuální situaci týkající se práva na budoucí koupi bytu a žádné nesrovnalosti nezjistil. Po dobu několika let pak žalovaní neměli informace o jakýchkoliv problémech týkajících se smlouvy o podstoupení a předmětného bytu. Až v roce 2017 žalobce kontaktoval žalované se žádostí o poskytnutí veškerých dokumentů a smluv uzavřených s [územní celek] týkajících se bytu. Žalovaní tvrdili, že o záměru [územní celek] neprodat byt se žalobce musel dozvědět nejpozději dne 22. 3. 2017 na informativní schůzce ohledně možného prodeje bytů svolané tehdejším starostou města Ing. [jméno] [příjmení]. Sám žalobce přitom v žalobě tuto schůzku výslovně uvedl, žalobce tedy měl zjevně vědomost o konání i obsahu schůzky. Poté, co žalobce zřejmě neuspěl s uplatněním nároku na výhodný odkup bytu u [územní celek], zaslal žalovaným prostřednictvím svého právního zástupce předžalobní výzvu k úhradě částky 637 395 Kč, a to bez jakékoliv předcházející komunikace či snahy o řešení věci přímo se žalovanými. Žalovaní byli do okamžiku uzavření smlouvy o podstoupení a následně ještě minimálně do roku 2017 v dobré víře, že závazek města odprodat byt za výhodnou cenu je závazný a platný. Uvedli, že na jejich straně není dáno jakékoliv pochybení a že veškeré své nároky měl žalobce uplatňovat vůči městu [obec], které vyvolalo u nájemníků legitimní očekávání, že jim budou jednotlivé byty odprodány. Skutečnost, že k tomu později nedošlo, je zcela nezávislá na jednání žalovaných, když tito neměli nejmenší důvod pochybovat, že město svůj závazek nedodrží. Žalovaní poukázali na všeobecně známou skutečnost, že městské byty se v mnoha jiných městech v České republice nájemníkům odprodaly, a to za velmi výhodné (zůstatkové) ceny. Žalobce v předžalobní výzvě i v žalobě uvedl, že podstatná část úplaty byla žalovaným poskytnuta s ohledem na očekávání žalobce, že na něho ze strany žalovaných bylo převedeno právo na uzavření kupní smlouvy k bytu, k čemuž však s ohledem na neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí, z níž bylo předkupní právo postupováno, nedošlo. Žalovaní k tomu namítali, že si nejsou vědomi žádného soudního rozhodnutí, které by neplatnost uvedené smlouvy konstatovalo a není jim známo, z čeho tyto žalobcovy závěry vycházejí. Dle smlouvy o půjčce ze dne 6. 2. 1997 se žalovaní jako věřitelé zavázali poskytnout městu jako dlužníku půjčku ve výši 230 300 Kč. Poskytnuté finanční prostředky měly být vráceny formou započtení oproti nájemnému, tj. po určitou dobu nemusel nájemce hradit nájemné. Byť dle sdělení odboru majetku [územní celek] došlo k umoření půjčky již v lednu 2006, neznamená to, že by žalobce po dobu několika let nebyl oprávněn užívat byt za zvýhodněné nájemné. Město požádalo o vyvázání z podmínek dotace a této žádosti bylo vyhověno až s účinností ke květnu 2016. Žalovaní tvrdili, že přinejmenším do této doby užíval žalobce byt za zvýhodněné regulované nájemné. Na základě smlouvy o podstoupení tedy žalobce po dobu několika let profitoval z toho, že byt je mu pronajímán za cenu nižší, a to za cenu věcně usměrňovaného nájemného. Žalovaní namítali, že ohledně části žalobou uplatněného nároku žalobce není věcně aktivně legitimován. Podle žalobních tvrzení uzavřela jednu z úvěrových smluv žalobcova matka, která byla povinna uhradit kromě čerpané jistiny i smluvní úrok a případně různé poplatky. Žalobce tak nemůže požadovat jakoukoliv částku z tohoto titulu po žalovaných. Žalovaní uvedli, že v částce přesahující výši 637 395 Kč je třeba žalobcův nárok kvalifikovat pravděpodobně jako nárok na náhradu škody. Podle žalovaných nebyly na jejich straně splněny předpoklady pro dovození odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci. Žalovaní ke dni uzavření smlouvy o podstoupení neměli jakoukoliv povědomost o případné neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní a zároveň jim nebyly známy žádné indicie, ze kterých by bylo možné dovozovat, že se měli aktivně zajímat o právní stav týkající se této smlouvy. Na straně žalovaných tak nelze dovozovat ani zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, a nejsou tedy splněny předpoklady pro vznik odpovědnost za škodu. Žalovaní nikdy neměli v úmyslu se na žalobcův úkor jakkoliv obohatit či mu způsobit škodu, když zcela oprávněně očekávali (stejně jako ostatní nájemníci bytů města), že závazek [územní celek] převést předmětný byt za zůstatkovou cenu bude splněn. [obec] víra a legitimní očekávání žalovaných, že žalobce byt skutečně takto výhodně získá, plynuly z toho, že závazek tohoto převodu byl sjednán písemně s veřejnoprávní korporací, ale také ze smluvních ujednání o přechodu práv a povinností na právního nástupce žalovaných.

3. Soud provedl dokazování a zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z výpisu z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu 8. 3. 2017 soud zjistil, že [územní celek] bylo k uvedenému datu evidovaným vlastníkem pozemku parcelní [číslo] jehož součástí byla stavba [adresa], způsob využití bydlení, vše v [katastrální uzemí], obci [obec].

5. Ze smlouvy o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů ze dne 16. 10. 1997 soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena mezi Okresním úřadem v [obec] a [územní celek] [anonymizována dvě slova] se zavázal poskytnout městu [obec] – investorovi – investiční dotaci na stavební úpravy bytů v budově [adresa] v [obec], blok„ D“, na parcele [číslo] [katastrální uzemí]. Investiční dotace činila 4 880 000 Kč. Stavba byla povolena dne 10. 12. 1996 rozhodnutím Stavebního úřadu v [obec], rozhodnutí nabylo právní moci 3. 1. 1997.

6. Ze smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 6. 2. 1997 soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi [územní celek], prodávajícím, a žalovanými v postavení kupujících. [územní celek] se zavázalo, že po uplynutí doby 20 let od uzavření nájemní smlouvy uzavře se žalovanými, nájemci bytu, kupní smlouvu. Bylo smluveno, že podmínky prodeje bytu se budou řídit právními předpisy platnými v době uskutečnění prodeje, kupní smlouva měla být uzavřena k termínu ukončení nájemního vztahu mezi [územní celek] a žalovanými. Podmínkou uzavření kupní smlouvy byla skutečnost, že výše uvedení nájemci – žalovaní – budou po dobu 20 let řádnými nájemci předmětného bytu. Bylo smluveno, že práva a povinností z této smlouvy přecházejí na právní nástupce žalovaných.

7. Ze smlouvy o půjčce ze dne 6. 2. 1997 bylo zjištěno, že tuto smlouvu uzavřeli žalovaní jako věřitelé a [územní celek] v postavení dlužníka. Žalovaní se zavázali přenechat městu [obec] peněžní hotovost ve výši 230 300 Kč na dostavbu předmětného bytu, který se nacházel ve vlastnictví [územní celek]. Dlužník se zavázal použít zapůjčené prostředky pouze k dostavbě předmětného bytu s tím, že kolaudace bytu bude provedena do 12. 12. 1997. Žalovaným vzniklo ke dni právní moci kolaudačního rozhodnutí právo uzavřít s [územní celek] nájemní smlouvu na pronájem bytu na dobu 20 let. Bylo smluveno, že zapůjčené peněžní prostředky budou žalovaným vráceny formou započtení na nájemné, což znamenalo, že žalovaní nebudou povinni hradit stanovené nájemné, a to do doby vyčerpání výše půjčky. Žalovaní se zavázali užívat byt po dobu 20 let v souladu s nájemní smlouvou pouze k trvalému bydlení. Bylo dohodnuto, že po uplynutí této době vznikne žalovaným právo, aby s ním [územní celek] uzavřelo smlouvu o koupi předmětného bytu.

8. Ze smlouvy o podstoupení nájemního práva k bytu a předkupního práva k bytu ze dne 8. 11. 2010 bylo zjištěno, že tuto smlouvu uzavřeli žalovaní jako nájemci bytu a žalobce, který byl označen jako nový nájemce. Žalovaní prohlásili, že jsou řádnými nájemci bytu, že řádně nabyli veškerá práva stavebního zhodnocení a zhodnocení bytu a že získali právo uzavřít nájemní smlouvu s [územní celek] na dobu určitou, a to do 31. 12. 2017, včetně předkupního práva k bytu po uplynutí sjednané doby nájmu. Žalovaní postoupili žalobci nájemní právo k bytu včetně práva předkupního. Žalobce se zavázal zaplatit žalovaným částku 650 000 Kč. Podle obsahu smlouvy byla částka 650 000 Kč odvozena od poskytnuté půjčky městu [obec] na rekonstrukci bytu, jejíž výhody přejdou na nového nájemce, dále částka vycházela ze svépomocných prací a z nadstandardního vybavení, které podle smlouvy přešlo do vlastnictví nového nájemce, tedy žalobce. Bylo ujednáno, že pokud by rada [územní celek] neodsouhlasila podstoupení nájemního práva k bytu včetně práva předkupního, žalovaní se zavázali vrátit dosud zaplacenou část smluvené částky. Z rukou připsaných poznámek na smlouvě bylo zjištěno, že při podpisu smlouvy byla zaplacena částka 100 000 Kč, dne 11. 11. 2010 žalovaný 1) potvrdil převzetí částky 463 000 Kč.

9. Z e-mailu ze dne 11. 11. 2010 bylo zjištěno, že žalovaný 1) zaslal žalobci pod [číslo] 2010 zprávu, podle které rada města uložila vedoucímu odboru správy majetku města uzavřít nájemní smlouvu s panem [celé jméno žalobce] k bytu [číslo] v [adresa] na [anonymizována dvě slova] v [obec] – [obec] za shodných podmínek dle původní smlouvy, a to v termínu do 31. 12. 2010. Hlasováním byl návrh přijat.

10. Z dopisu ve věci změny nájemného – dodatku k nájemní smlouvě – bylo zjištěno, že [územní celek] dne 6. 12. 2010 oznámilo žalovanému 1), že k 31. 12. 2010 končí dle zákona č. 107/2006 Sb. pro [územní celek] regulované nájemné, které se mění ve smluvní nájemné, a dále bude možné stanovit výši nájemného pouze dohodou. [jméno] města rozhodla, že nájemné dohodou bude od 1. 1. 2011 bude odpovídat výši dosud regulovaného nájemného, výše nájemného se tedy nezměnila.

11. Z nájemní smlouvy ze dne 29. 12. 2010 bylo zjištěno, že [územní celek], pronajímatel, přenechalo žalobci byt do užívání na dobu určitou do 31. 12. 2017, nájem vznikl dnem 1. 1. 2011. Žalobce se zavázal platit nájemné ve výši 2 565 Kč měsíčně. Z evidenčního listu nájemníka ze dne 27. 12. 2011 a z oznámení o skladbě předpisů ze dne 27. 12. 2011 bylo zjištěno, že byly předepsány platby měsíčních záloh na služby poskytované a spojené s užíváním bytu.

12. Ze zápisu ze zasedání zastupitelstva [územní celek] konaného dne 12. 9. 2017 bylo zjištěno, že projednávaný bod 3 se týkal [adresa] na [příjmení] náměstí v [obec a číslo]. Bylo hlasováno o materiálu č. OMM [číslo] 2017, usnesením [číslo] 2017. Zastupitelstvo doporučilo radě města uzavřít se 43 nájemci dotčených bytů v budově [adresa] v [obec] – [obec] nájemní smlouvy na dobu neurčitou; hlasováním byl návrh přijat. Zastupitelstvo vzalo na vědomí doporučení ohledně prodeje bytů v budově s číslem popisným 1 na [anonymizována dvě slova] v [obec], části [územní celek], která je součástí pozemku parcelní [číslo] dle materiálu [anonymizováno] [číslo] [rok]; hlasováním byl návrh přijat.

13. Z nájemní smlouvy ze dne 20. 11. 2017 bylo zjištěno, že [územní celek] přenechalo žalobci byt do užívání na dobu neurčitou, a to od 1. 1. 2018.

14. Ze zprávy [územní celek] ze dne 30. 9. 2020, podané na základě žádosti soudu, bylo zjištěno, že město nenabídlo žalobci byt ke koupi. Se žalobcem nebyla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě a žalobce se vůči městu [obec] nedomáhal žádného splnění závazků.

15. Z potvrzení [právnická osoba], z platebního kalendáře a z plánu splátek bylo zjištěno, že úvěr poskytnutý paní [jméno] [příjmení] ve výši 282 000 Kč byl dne 30. 11. 2016 řádně doplacen, celkem bylo zaplaceno 457 834 Kč.

16. Z potvrzení [právnická osoba], z platebního kalendáře a z plánu splátek bylo zjištěno, že úvěr poskytnutý žalobci ve výši 181 000 Kč byl v listopadu 2017 řádně doplacen, celkem bylo zaplaceno 325 924,90 Kč.

17. Z dopisu [územní celek] bylo zjištěno, že město podalo žalobci informaci o tom, že byt byl vybudován za přispění dotace od Ministerstva pro místní rozvoj. Jednou z podmínek bylo pronajímat byty za nájemné ve výši věcně usměrňovaného nájemného, tj. ve výši 24,07 Kč/m2, což byl v té době 1,5 násobek regulovaného nájemného, a to po dobu 20 let. Nájemcům, kteří přispěli na opravy bytů prostřednictvím půjčky městu, byla vložená částka umořována z nájemního. V případě předmětného bytu [číslo] došlo k umoření v lednu 2006 [územní celek] požádalo ministerstvo o dřívější vyvázání z podmínek dotace. Žádosti bylo vyhověno, proto lze od května 2016 uzavírat nájemní smlouvy v domě s dohodnutou výší nájemného.

18. Z právního předpisu [územní celek] [číslo] – zásady k privatizaci bytového fondu [územní celek] ze dne 14. 7. 2008 – bylo zjištěno, že [územní celek] stanovilo pravidla převodu bytového a nebytového fondu fyzickým osobám. [obec] se týkaly obytných domů, bytových jednotek a nebytových prostor dle zákona č. 72/1994 Sb. a vedlejších staveb. Při prodeji domu dle zákona č. 72/1994 Sb. se předpokládalo s vypracováním nabídek všem oprávněným nájemcům ve smyslu zákona.

19. Z písemné výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 9. 1. 2019 bylo zjištěno, že žalobcův advokát vyzval žalované k vydání bezdůvodného obohacení, jakožto finančního plnění, které žalobce poskytl žalovaným na základě smlouvy o podstoupení nájemního práva ze dne 8. 11. 2010 ve výši 650 000 Kč. Od této částky žalobce odečetl částku 12 605 Kč, jež představovala hodnotu vybavení a zařízení bytu, a domáhal se tak vydání bezdůvodného obohacení ve výši 637 395 Kč. Žalobcův advokát v písemné výzvě uvedl, že plnění ve výši 637 395 Kč nemá jakékoliv právní opodstatnění.

20. Ze znaleckého posudku zapracovaného [titul]. [jméno] [příjmení] pod [číslo] 2018 ve znění doplňku znaleckého posudku bylo zjištěno, že znalec stanovil hodnotu vybavení a zařízení bytu v částce 12 605 Kč.

21. Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí ve věci. Soud neprovedl další důkazy, neboť pro rozhodnutí ve věci byl skutkový stav dostatečně zjištěn.

22. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalovaní nezískali na žalobcův úkor majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu. Žalovaní se vůči žalobci nedopustili porušení právní povinnosti a žalobci nevznikla škoda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných. Pokud by žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody, byly by tyto nároky promlčeny.

23. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci byly posuzovány právní poměry vzniklé před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. V souladu s přechodnými ustanoveními § [číslo] odst. 3 § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vychází právní posouzení věci z dosavadních předpisů, zejména z příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník), a ze zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Dále soud vycházel z judikatury aplikovatelné na danou věc.

24. Bylo prokázáno, že žalobce a žalovaní uzavřeli dne 8. 11. 2010 platnou nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku, ve které účastníci stanovili svá práva a povinnosti, mimo jiné se žalovaní zavázali přenechat žalobci nájem bytu včetně předkupního práva, žalobce se pak zavázal zaplatit žalovaným částku 650 000 Kč. Obsah smlouvy vyjadřoval vůli smluvních stran dle zásady autonomie vůle a zásady smluvní volnosti (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).

25. Žalobce tvrdil, že žalovaní se na jeho úkor bezdůvodně obohatili, že uvedli žalobce v omyl tím, že mu přenechali předkupní právo, kterým nedisponovali, dopustili se tak protiprávního jednání a způsobili žalobci újmu. Žalobce tvrdil, že žalovaní jednali úmyslně.

26. Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku platilo, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

27. Podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

28. Podle § 49a občanského zákoníku platilo, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednacího osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně.

29. Podle § 40a občanského zákoníku platilo, že jde-li o důvod neplatnosti podle ustanovení § 49a (mimo jiné), považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonů nedovolá.

30. V souzené věci se žalobce neplatnosti právního úkonu nedovolal a kromě toho nebylo prokázáno, že byl uveden v omyl tím, že na něho žalovaní převedli právo, kterým nedisponovali – předkupní právo.

31. Podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném ke dni 8. 11. 2010 platilo, že při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba, má dosavadní vlastník bytu, popřípadě vlastník budovy, povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden jiné osobě.

32. Jak vyplývá z citovaného ustanovení § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, předkupní právo pro nájemce při převodu vlastnictví k bytu vyplývalo ze zákona. Předkupní právo vůči [anonymizováno] [obec] tedy svědčilo žalovaným a následně i žalobci přímo ze zákona. Soud tedy nemohl uzavřít, že žalovaní uvedli žalobce v omyl tím, že na něho převedli předkupní právo, kterým nedisponovali.

33. Soud neshledal smlouvu o podstoupení práv ze dne 8. 11. 2010 neplatnou, žalovaní tudíž nezískali majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku a nejsou povinni zaplatit žalobci částku 650 000 Kč, resp. po odečtení hodnoty vybavení a zařízení bytu částku 637 395 Kč. Jiné důvody vymezené pro vydání bezdůvodného obohacení v ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku žalobce netvrdil a ani nevyšly v průběhu řízení najevo (plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů).

34. Jiné důvody absolutní neplatnosti smlouvy o podstoupení nebyly zjištěny (§ 37 až § 40 občanského zákoníku) a žalobce je ani netvrdil.

35. Skutečnost, že dnem 31. 12. 2010 skončil proces deregulace nájemného v [anonymizováno] [obec], nemohla způsobit neplatnost smlouvy mezi účastníky. Takový vývoj byl předvídatelný a vycházel z tzv. deregulačního zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon umožnil pronajímatelům jednostranně zvyšovat nájemné až na hodnoty tzv. cílového nájemného, které byly odvozeny ze skutečných kupních cen bytů a domů. Ministerstvem pro místní rozvoj bylo na základě skutečných prodejních cen bytů stanoveno tzv. cílové nájemné, jehož výše mělo nájemné pomocí deregulace dosáhnout na konci tohoto procesu. Prakticky to znamenalo, že pronajímatel si mohl každý rok zvýšit nájemné o určitou částku vypočítanou dle vzorce uvedeného na internetových stránkách Ministerstva pro místní rozvoj. Nájemné uvedené v nájemní smlouvě mezi žalobcem a městem Jaroměř tak s účinností od 1. 1. 2011 muselo vycházet ze zákonné právní úpravy nájemného a žalovaní nemohli tento stav nijak ovlivnit. Proces deregulace trval několik let. Žalobce se při vynaložení obvyklé a předpokládané pečlivosti mohl s tímto procesem seznámit, zvláště při záměru pronajmout si obecní byt.

36. Žalobce se domáhal zaplacení další částky 320 758,90 Kč, která byla vynaložena nad rámec jistiny při splácení úvěrů čerpaných ve výši 181 000 Kč a 282 000 Kč. [příjmení] 320 758,90 Kč byla zaplacena [právnická osoba], a žalovaní z ní neměli žádný majetkový prospěch. Pokud by tuto částku žalobce vynaložil v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných, pak by mu vznikl nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku.

37. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

38. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku, předpokladem občanskoprávní odpovědnosti za škodu je protiprávní úkon, škoda a příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou. Předpoklady takto uvedené je povinen prokázat žalobce. Dalším předpokladem občanskoprávní odpovědnosti za škodu je zavinění. Zavinění bylo právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícím ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícím v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 pojem zavinění nevymezoval a tradičně se vycházelo z úpravy hmotného práva trestního, a to z ustanovení § 15, § 16 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010). U úmyslu platí, že buď škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl), anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).

39. V souzené věci nebylo provedenými důkazy prokázáno, že byl splněn již první předpoklad vzniku škody, tedy porušení právní povinnosti žalovanými, které mělo spočívat v uvedení žalobce v omyl tím, že žalovaní nepřevedli na žalovaného předkupní právo. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaným a po té i žalobci svědčilo zákonné předkupní právo a pokud by [územní celek] přistoupilo k prodeji bytu, pak by mělo jako dosavadní vlastník bytu povinnost nabídnout převod bytu žalobci jako nájemci. Soud uzavřel, že žalovaní se vůbec nedopustili tvrzeného protiprávního jednání, natož jednání úmyslného. 40. [územní celek] uzavřelo se žalovanými smlouvu o budoucí smlouvě kupní ve smyslu ustanovení § 50a občanského zákoníku.

41. Podle § 50a odst. 1 občanského zákoníku platilo, že účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Podle odstavce 2 platilo, že nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno. Podle odstavce 3 platí, že tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena.

42. Z ustanovení § 50a občanského zákoníku i z aplikovatelné judikatury vyplývá, že smlouva o smlouvě budoucí musí obsahovat všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti budoucí smlouvy odpovídající smluvnímu typu, ke kterému se vztahuje, což znamená, že v případě budoucí kupní smlouvy musí být dosaženo dohody o předmětu koupě a kupní ceně. Není sice vyloučeno, aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4404/2008 ze dne 24. 2. 2011).

43. Byt samotný (§ 2 písm. b/ zákona o vlastnictví bytů) nemohl být předmětem převodu vlastnického práva podle ustanovení občanského zákoníku. Platná právní úprava umožňovala smluvní převod pouze podle režimu zákona o vlastnictví bytů. Závazek ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě tedy také musel odpovídat požadavkům zákona o vlastnictví bytů. K platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní stačila dohoda účastníků o podstatných náležitostech zamýšlené smlouvy, přičemž požadavku určitosti vyhovovalo, byl-li její předmět označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem; smlouva nemusela nutně obsahovat všechny formální náležitosti budoucí kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1407/2010 ze dne 31. 5. 2019).

44. Smlouva o budoucí smlouvě kupní uzavřená dne 6. 2. 1997 mezi [územní celek] a žalovanými obsahovala označení předmětu budoucího prodeje dostatečně určitým způsobem tak, že předmět budoucí smlouvy nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. S ohledem na skutečnost, že k prodeji bytu mělo dojít po uplynutí doby 20 let od uzavření nájemní smlouvy mezi [územní celek] a žalovanými, bylo ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní uvedeno, že podmínky prodeje se budou řídit právními předpisy platnými v době uskutečnění prodeje, přičemž s ohledem na dlouhodobý časový horizont předpokládaného budoucího prodeje bylo v podstatě nemožné uvést do smlouvy o budoucí smlouvě kupní konkrétní částku kupní ceny. Skutečnost, že [územní celek] po uplynutí doby 20 let nepřistoupilo k prodeji bytu, žalovaní protiprávním jednáním nezavinili.

45. Žalobce se mohl ve smyslu § 50a odst. 2 občanského zákoníku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle [územní celek] bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Pokud by se tak stalo, pak by pravděpodobně v daném řízení byla zkoumána otázka, zda závazek uzavřít kupní smlouvu již nezanikl s ohledem na změnu okolností (§ 50a odst. 3 občanského zákoníku).

46. Prodej bytu přicházel v úvahu od roku 2018, tedy v době, kdy podle obecného povědomí se významně změnila situace na trhu s nemovitými věcmi při porovnání s rokem 1997, kdy byla smlouva o budoucí smlouvě kupní uzavírána. Žalobce i žalovaní shodně poukazovali na skutečnost, že v minulosti obec prodávala byty nájemníkům za výhodné (zůstatkové) ceny, žalobce i žalovaní tedy legitimně očekávali, že tomu tak bude také v tomto konkrétním případě a že po skončení doby nájmu město byt prodá nájemci za výhodnou cenu. Případný prodej bytu měl být realizován za účinnosti zákona o obcích.

47. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, je obec veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle odstavce 2 obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Obec je povinna se svým majetkem hospodařit v souladu se zákonem, základní pravidla hospodaření vymezují ustanovení § 38 a násl. zákona o obcích a lze shrnout, že obec je povinna při správě svého majetku postupovat s péčí řádného hospodáře. Obec sice může disponovat se svým majetkem (prodávat ho, pronajímat apod.) z ekonomického hlediska i méně výhodně, než jak by to odpovídalo povinnosti sjednat cenu ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, a to tehdy, je-li sjednaná výše odůvodněna jiným důležitým zájmem obce, např. nutností plnit sociální, kulturní či obdobné funkce, jejichž prostřednictvím obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Pokud by obec postupovala v rozporu s uvedenými principy, mohla by osoba za obec jednající spáchat trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1285/2018 ze dne 31. 10. 2018).

48. Žalovaní namítli promlčení žalobou uplatněných nároků.

49. Podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku platilo, že právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

50. Podle ustanovení § 101 občanského zákoníku pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

51. Podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku platilo, že právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

52. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (§106 odst. 2 občanského zákoníku).

53. Podle ustanovení § 107 odst. 1 občanského zákoníku právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

54. Podle ustanovení § 107 odst. 2 občanského zákoníku nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

55. V souzené věci soud uzavřel, že žalovaní se na žalobcův úkor bezdůvodně neobohatili a nedopustili se protiprávního jednání, na základě kterého by v příčinné souvislosti vznikla žalobci škoda. Kdyby škoda vznikla, pak uzavření smlouvy o podstoupení práv v roce 2010 by bylo možno považovat za událost, z níž škoda vznikla. Na základě této smlouvy žalobce zaplatil žalovaným částku 650 000 Kč, a pokud by se žalovaní bezdůvodně obohatili, pak přijetím plnění v roce 2010. S ohledem na znění výše citovaných ustanovení § 106 a § 107 soud konstatuje, že pokud by žalobci vznikl nároky na vydání bezdůvodného obohacení nebo na náhradu škody, byly by tyto nároky promlčeny po uplynutí objektivní tříleté promlčení doby, jejíž počátek by započal běžet nejpozději od 1. 1. 2011. Z listinných důkazů nebylo přesně zjištěno, kdy žalobce zaplatil žalovaným poslední splátku ve výši 87 000 Kč. Je však pravděpodobné, že tak bylo učiněno do nejpozději konce roku 2010, a to s ohledem na skutečnost, že dne 11. 11. 2010 bylo známo kladné stanovisko města k uzavření nájemní smlouvy se žalobcem a na toto kladné stanovisko byl vázán žalobcův závazek doplatit zbývající část smluvené částky 650 000 Kč.

56. Žalobce tvrdil, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Touto právní problematikou se opakovaně zabýval Nejvyšší soud, například v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4365/2016 Nejvyšší soud konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

57. V daném případě nebyly tvrzeny, a tudíž ani prokázány, okolnosti takové intenzity, na základě kterých by bylo možno považovat námitku promlčení za v rozporu s dobrými mravy.

58. Soud zvážil všechny rozhodné okolnosti případu na obou stranách sporu a uzavřel, že při posouzení dané věci z hlediska ustanovení části první hlavy I. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zamítnutím žaloby ve vztahu k žalobci nebyly porušeny zásady, na nichž spočívá soukromé právo a které jsou vyjádřeny v ustanoveních § 1 až § 14 občanského zákoníku z roku 2012 a jsou v nich zakotveny obecné a základní principy soukromého práva.

59. S ohledem na výše uvedená skutková zjištění a právní posouzení věci soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

60. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (výrok II), když žalovaní se žalobě úspěšně ubránili. Náklady řízení spočívaly v odměně advokáta, při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 7 advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby částku 12 140 Kč. Advokát zastupoval dva žalované a podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu platí, že jde-li o společné úkony, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % Tomu v daném případě odpovídá odměna 9 712 Kč za jeden úkon právní služby. Snížená mimosmluvní odměna za jeden společný úkon právní služby pak činí 19 424 Kč (2 x 9 712 Kč).

61. Advokát poskytl žalovanému 1) a žalované 2) následující úkony právní služby: - první porada se žalobci včetně převzetí a přípravy zastoupení, - podání odporu, - vyjádření ve věci samé ze dne 29. 11. 2019, - vyjádření ve věci samé ze dne 25. 8. 2020 - účast na jednání před soudem dne 11. 12. 2019, - účast na jednání před soudem dne 1. 7. 2020, - účast na jednání před soudem dne 25. 11. 2020, - vyjádření ve věci samé ze dne 16. 12. 2020, - účast na jednání před soudem dne 3. 3. 2021.

62. Ke každému společnému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (9 x 300 Kč = 2 700 Kč).

63. K mimosmluvní odměně advokáta a k paušální náhradě hotových výdajů byla připočtena částka odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Celkem byla výše náhrady nákladů řízení vypočtena ve výši 214 794,36 Kč.

64. Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal, nevyšly v průběhu řízení najevo (§ 150 občanského soudního řádu). Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu 65. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovaní jsou oprávněni společně a nerozdílně, žalobce jako dlužník je proto oprávněn splnit kterémukoliv ze žalovaných. <b>Poučení</b> Proti rozsudku lze podat odvolání u Okresního soudu v Hradci Králové, a to do 15 dnů ode dne doručení stejnopisu rozhodnutí. Věcně a místně příslušným k projednání a rozhodnutí o odvolání je Krajský soud v Hradci Králové. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí soudem nebo návrh na exekuci. [obec] 10. března 2021 [titul] Ivana Dušáková v. r. soudkyně