14 C 296/2021

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Dušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 16 167 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 200 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení částky 13 967 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 5 374,68 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 9 374,89 Kč od19. 12. 2020 do 13. 7. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 7 174,89 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 29% ročně z částky 9 374,89 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 16 167 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 12. 5. 2018, kterou se žalovaným uzavřel původní věřitel - společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl dne 12. 5. 2018 žalovanému - spotřebiteli - peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Z tabulky umoření ze dne 12. 1. 2021 soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil 13 800 Kč. Z karty zákazníka ze dne 12. 5. 2018 bylo zjištěno, že poskytovatel zápůjčky zjišťoval informace důležité pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 12 187 Kč, s dalším příjmem ve výši 4 200 Kč, jiný člen domácnosti měl čistý měsíční příjem 17 500 Kč. Jeho výdaje představovaly částku ve výši 2 000 Kč měsíčně. Poskytovatel zápůjčky na formuláři křížkem označil, že zaměstnání žalovaného ověřoval z pracovní smlouvy a výplatních pásek, v položce„ ověřené dokumenty“ je uvedena pak pracovní smlouva. Žalovaný žil jako spolubydlící. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení jistiny s příslušenstvím a to nejpozději do 13. 7. 2021. Výzva byla zaslána na adresu shora uvedenou. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalovanému 12. 5. 2018 peněžní prostředky v souhrnné výši 16 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – zápůjčku splácet. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., kdy věřitel tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o zápůjčce je tudíž neplatná. Přijetím částky 16 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaný vydal částku 13 800 Kč, v době rozhodování soudu měl tak žalovaný povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 200 Kč. Od 14. 7. 2021 trvalo prodlení žalovaného se zaplacením. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato ustanovení lze aplikovat i na hotovostní zápůjčku. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem zápůjčky slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. V daném případě původní věřitel nesplnil povinnost původního věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžité částky ve výši 16 000 Kč, ze které uhradil částku 13 800 Kč. Soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni plnění ve výši 2 200 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena dle § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Při rozhodování o úrocích z prodlení bylo třeba vyjít z § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. V dané věci soud určil splatnost bezdůvodného obohacení v návaznosti na výzvu ke splnění, ve které žalobkyně stanovila žalované lhůtu ke splnění do 13. 7. 2021. Žalobkyni tudíž vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení až od 14. 7. 2021, a to v zákonné výši dle shora uvedených ustanovení. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, pak nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy ve věci měl většinový úspěch žalovaný, tomu ale náklady řízení nevznikly, soud je proto nepřiznal nikomu.