14 C 74/2022

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Dušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupena advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 68 917,50 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 36 000 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení</b> <b>-) částky 32 917,50 Kč,</b> <b>-) kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 5 180 Kč,</b> <b>-) zákonných úroků z prodlení z částky 36 000 Kč v míře přesahující 8,5 % ročně a za dobu od 19. 12. 2020 do 24. 11. 2021,</b> <b>-) kapitalizovaných úroků ve výši 638 Kč,</b> <b>-) úroků ve výši 29 % ročně z částky 36 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalované zaplacení částky 68 917,50 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 26. 5. 2019, kterou se žalovanou uzavřel věřitel - společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka byla žalobkyni postoupena. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, resp. zápůjčku, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: Z obsahu smlouvy o zápůjčce bylo zjištěno, že věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl dne 26. 5. 2019 žalované - spotřebitelce - peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, a to na základě smlouvy evidované pod [číslo]. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že původní věřitel měl k dispozici pracovní smlouvu z června 2018 a výplatní pásky z února a března 2019. [příjmení] příjem žalované byl vyplněn ve výši 18 30 Kč. Další čisté příjmy domácnosti, které byly uvedeny ve výši 30 000 Kč, neměl původní věřitel ničím doloženy. Výdaje žalované byly uvedeny ve výši 3 000 Kč měsíčně. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že původní věřitel ke dni 18. 12. 2020 postoupil pohledávku žalobkyni. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno na adresu, kterou uvedla ve smlouvě, tj. [ulice a číslo], [obec]. Z tabulky umoření soud zjistil, že ke dni 20. 6. 2019 evidoval původní věřitel úhradu částky 9 000 Kč, po postoupení pohledávky nebylo uhrazeno ničeho. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení jistiny s příslušenstvím, a to do 24. 11. 2021. Výzva byla odeslána na adresu, kterou žalovaná uvedla ve smlouvě, tj. [ulice a číslo], [obec]. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalované dne 26. 5. 2019 peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalované – spotřebitelky – zápůjčku splácet. Smlouva o zápůjčce je tudíž neplatná. Přijetím částky 45 000 Kč se žalovaná bezdůvodně obohatila a je její povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaná dosud vydala částku 9 000 Kč, v době rozhodování soudu měla tak žalovaná povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč a od 25. 11. 2021 byla se zaplacením v prodlení. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitelky – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato ustanovení lze aplikovat i na hotovostní zápůjčku. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelkou jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitelka – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem zápůjčky slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. V daném případě původní věřitel nesplnil povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitelky na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala peněžitou částku 45 000 Kč, ze které uhradila částku 9 000 Kč. Soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni plnění ve výši 36 000 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena dle § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky [číslo] o úpravě základních úrokových sazeb, když počátek doby prodlení soud vázal na termín k plnění dle předžalobní výzvy. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch ve věci. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.