17 C 16/2026

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 288 967,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 75 917 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 75 917 Kč za období od 16. 9. 2025 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 15 000 Kč, počínaje dnem 15. 6. 2026, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení jedné z nich.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení dalších 213 050,53 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 213 050,53 Kč od 16. 9. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 16. 12. 2025 domáhal po žalovaném zaplacení částky 288 967,53 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, ze dne 13. 9. 2024, která měla být uzavřena prostřednictvím webové stránky www.nazivnost.cz. Na základě této smlouvy byly žalovanému jednorázově poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, které žalovaný obdržel dne 13. 9. 2024. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 12 pravidelných měsíčních splátkách, přičemž výše jedné splátky činila 23 580,63 Kč a poslední měsíční splátka připadala na den 13. 9. 2025. Veškeré závazky ze smlouvy byly splatné nejpozději dne 15. 9. 2025. Úrok byl sjednán ve výši 0,7 % denně z jistiny, přičemž celková výše úroku činila částku ve výši 182 967,53 Kč. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, v důsledku čehož žalovanému vznikla povinnost zaplatit nesplacenou jistinu ve výši 100 000 Kč a dále smluvní úrok ve výši 182 967,53 Kč. Dále žalovanému vznikla povinnost zaplatit v souladu s odst. 7.1. smlouvy též smluvní pokutu za prodlení v celkové výši 6 000 Kč a zákonné úroky. Žalobce tvrdil, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy podnikatelem a úvěr mu byl poskytnut v souvislosti s jeho podnikatelskou činností.

2. Žalovaný se v rámci podání ze dne 8. 1. 2026, doplněného podáním ze dne 5. 2. 2026, vyjádřil tak, že se žalobou nesouhlasí. Nesporoval, že od žalobce převzal částku ve výši 100 000 Kč, nicméně popřel uzavření smlouvy, když zpochybnil mechanismus jejího uzavření online, zejména význam potvrzení prostřednictvím SMS zprávy a absenci elektronického podpisu. Dále žalovaný tvrdil, že na smlouvu je nutné pohlížet jako na spotřebitelskou, jelikož samotné uvedení identifikačního čísla dle žalovaného nemůže být bez dalšího spojováno se závěrem, že jednal jako podnikatel a nikoli jako spotřebitel. Žalovaný uvedl, že nebyl zkoumán jeho podnikatelský záměr, peněžní prostředky mu byly zaslány na běžný účet, nikoli podnikatelský a získané peněžní prostředky žalovaný užil pro osobní účely, nikoli podnikatelské. Žalovaný před uzavřením smlouvy pouze vyplnil formulář, aniž by dokládal svou schopnost splácet úvěr ze své podnikatelské činnosti. Žalovaný dále sporoval výši RPSN (celková roční procentní sazba nákladů) a sjednané sankce za prodlení s odkazem na jejich rozpor s dobrými mravy. S ohledem na to, že žalovaný dle svého tvrzení smlouvu uzavíral fakticky jako spotřebitel, poukazoval rovněž na to, že žalobce řádně neposuzoval úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele.

3. Žalovaný během jednání před soudem dne 5. 5. 2026 sdělil, že žalobci uhradil částku v celkové výši 24 083 Kč, a to dne 17. 10. 2024 částkou ve výši 10 000 Kč, dne 20. 10. 2024 částkou ve výši 7 083 Kč a dne 2. 11. 2024 částkou ve výši 7 000 Kč, k čemuž doložil výpis z účtu. Dále uvedl, že smlouvu uzavíral v době, kdy byl zaměstnaný u společnosti , právnická osoba, . a živnostenské oprávnění využíval pouze okrajově při příležitostné výdělečné činnosti spočívající v rozvozu jídla. Žalovaný byl ve společnosti , právnická osoba, . zaměstnán od 11. 7. 2000 do 28. 2. 2026, kdy jeho pracovní poměr zde skončil a nyní je veden v evidenci jako uchazeč o zaměstnání, přičemž od 2. 3. 2026 po dobu 5 měsíců pobírá podporu v nezaměstnanosti, a to v prvních dvou měsících ve výši 16 531 Kč měsíčně, v následujících dvou měsících bude podpora činit 10 332 Kč měsíčně a po zbývající podpůrčí dobu ve výši 8 266 Kč měsíčně.

4. Soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

5. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

6. Z listiny označené jako smlouva o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, jehož doba trvání byla stanovena na 12 měsíců. Smlouva obsahuje závazek úvěrovaného splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž úrok byl sjednán ve výši 0,7 % denně z dlužné jistiny. První měsíční splátka byla splatná dne 13. 10. 2024 a celková splatnost úvěru připadala na 13. 9. 2025. Smlouva dále obsahuje ujednání o povinnosti žalovaného hradit v případě prodlení s jakoukoli jednotlivou splátkou smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Z předložených listin bylo dále zjištěno, že žalovaný sdělil žalobci číslo svého bankovního účtu – , č. účtu, .

7. Z výpisu z účtu bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč dne 13. 9. 2024 na účet označený žalovaným č. , č. účtu, .

8. Z předložené dokumentace soud zjistil, že žalobce provedl ověření totožnosti žalovaného na základě předloženého dokladu totožnosti žalovaného, konkrétně občanského průkazu. Ověření se týkalo identifikačních údajů žalovaného uvedených v občanském průkazu, zejména jména, příjmení, data narození a dalších identifikačních znaků, a sloužilo k potvrzení totožnosti žalovaného ve vztahu k údajům uvedeným ve smlouvě.

9. Z dokumentu „Payments info“ soud zjistil, že žalobce provedl ověření bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, prostřednictvím tzv. verifikační platby.

10. Z výpisu účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci částku v celkové výši 24 083 Kč, a to dne 17. 10. 2024 částku ve výši 10 000 Kč, dne 20. 10. 2024 částku ve výši 7 083 Kč a dne 2. 11. 2024 částku ve výši 7 000 Kč.

11. Z dokumentu „Dohoda o ukončení pracovního poměru“ soud zjistil, že žalovaný byl v době od 11. 7. 2000 do 28. 2. 2026 zaměstnán u společnosti , právnická osoba, .

12. Z rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 24. 3. 2026 soud zjistil, že žalovaný je veden v evidenci jako uchazeč o zaměstnání, přičemž od 2. 3. 2026 po dobu 5 měsíců pobírá podporu v nezaměstnanosti (první dva měsíce 16 531 Kč měsíčně, další dva měsíce 10 332 Kč měsíčně a po zbývající podpůrčí dobu 8 266 Kč měsíčně).

13. Z písemné výzvy ze dne 29. 11. 2025 bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 2. 12. 2025.

14. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce uzavřel se žalovaným distančním způsobem, tj. prostřednictvím internetových stránek provozovaných žalobcem dne 13. 9. 2024 smlouvu o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, přičemž žalobce dne 13. 9. 2024 bezhotovostně převedl na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky spolu se smluvním úrokem ve výši 0,7 % denně z dlužné jistiny, a to prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek, přičemž první měsíční splátka byla splatná dne 13. 10. 2024. Žalobce před uzavřením smlouvy ověřil totožnost žalovaného na základě údajů uvedených v jeho občanském průkazu a dále ověřil bankovní účet žalovaného prostřednictvím tzv. verifikační platby. Ze zjištěných skutkových okolností však vyplynulo, že poskytnuté peněžní prostředky nebyly žalovaným čerpány za účelem použití při jeho podnikatelské činnosti. Žalovaný byl v době uzavření smlouvy zaměstnán v pracovním poměru, jeho podnikatelský záměr nebyl ze strany žalobkyně zjišťován ani doložen a poskytnuté peněžní prostředky byly převedeny na běžný účet žalovaného, nikoli na účet podnikatelský. Zejména nebylo prokázáno, že by úvěr byl čerpán v přímé souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti žalovaného. Žalovaný plnil pouze částečně, když uhradil žalobkyni částku v celkové výši 24 083 Kč, a to dne 17. 10. 2024 částku ve výši 10 000 Kč, dne 20. 10. 2024 částku ve výši 7 083 Kč a dne 2. 11. 2024 částku ve výši 7 000 Kč. Dále však již žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel. Žalovaný dlužnou částku ke dni splatnosti neuhradil a je se zaplacením zůstatku dluhu v prodlení. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 11. 2025 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, a to doporučeně zaslanou výzvou na adresu žalovaného. Žalovaný však ani na tuto výzvu nereagoval a dluh neuhradil.

15. Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Soud se dále zabýval otázkou, zda byl úvěr poskytnut v rámci podnikatelské činnosti žalovaného, či zda je na místě posoudit právní vztah mezi účastníky jako spotřebitelský. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro posouzení postavení fyzické osoby v konkrétním smluvním vztahu je rozhodující především účel, za kterým byla smlouva uzavřena, nikoli pouhá existence podnikatelského oprávnění či formální označení smluvního vztahu, přičemž úvěrující musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2611/2025). Tuto judikaturu dlouhodobě potvrzuje rovněž Ústavní soud, podle něhož pro určení postavení účastníka není rozhodující smluvní označení stran, nýbrž faktický stav věci, z čehož vyplývá, že i osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu také jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21). V projednávané věci soud ze skutkových zjištění dovodil, že žalobce při uzavření smlouvy nijak nezkoumal konkrétní účel, pro který žalovaný o úvěr žádal, ani neověřoval, zda má být úvěr čerpán v souvislosti s výkonem jeho podnikatelské činnosti. Ve smlouvě je sice uvedeno, že úvěr je poskytován pro podnikatelské účely, avšak bez jakékoli jejich bližší konkretizace; smlouva má současně formulářový charakter. Bylo prokázáno, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy zaměstnán v pracovním poměru, přičemž výkon samostatné výdělečné činnosti žalovaného představoval pouze okrajovou činnost vedle jeho hlavního zaměstnání. Poskytnuté peněžní prostředky nebyly použity k výkonu podnikatelské činnosti a byly převedeny na běžný účet žalovaného jako fyzické osoby, nikoli na účet podnikatelský. Žalobce přitom netvrdil ani neprokazoval, že by žalovaný při uzavření smlouvy jednal v rámci své podnikatelské činnosti, či že by úvěr byl čerpán v přímé souvislosti s jejím výkonem. Za této skutkové situace soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se jednalo o úvěr poskytnutý k podnikatelským účelům a naopak uzavřel, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele. Posuzovaný právní vztah je tak nutno podřadit režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“).

17. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 ZoSÚ. Ze zjištění soudu nevyplývá, že by žalobce před poskytnutím úvěru zjišťovala příjmy a výdaje žalovaného, jejich pravidelnost, stabilitu či jiný relevantní údaj rozhodný pro posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, ani že by využil jakýkoli další spolehlivý či nezávislý zdroj informací. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce před uzavřením smlouvy prováděl toliko ověření totožnosti žalovaného a ověření identity bankovního účtu. Konkrétně šlo o registraci žalovaného prostřednictvím webového rozhraní, ověření osobních údajů na základě dokladu totožnosti, kontrolu dokladu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky a ověření majitele bankovního účtu prostřednictvím tzv. verifikační platby. Tyto kroky však představují pouze technické a identifikační ověření osoby žadatele a jeho bankovního účtu a samy o sobě nezakládají závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 86 ZoSÚ. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by na základě získaných údajů vyhodnocoval skutečnou schopnost žalovaného splácet úvěr, zejména že by zjišťoval výši a strukturu jeho příjmů a výdajů, jejich pravidelnost, dlouhodobou udržitelnost či existenci dalších závazků. Soud proto uzavírá, že příjmy žalovaného nebyly v řízení dostatečně prokázány, přičemž žalobce neověřil vstupní údaje z dalších nezávislých a spolehlivých zdrojů. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak nebylo založeno na dostatečných, přiměřených a spolehlivých informacích, jak vyžaduje § 86 ZoSÚ. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, je smlouva neplatná, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Soud proto uzavírá, že Smlouva je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná ex tunc jako celek, a to absolutně, ve smyslu ustanovení § 576, § 577 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalobce při jejím uzavření porušil povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 86 ZoSÚ.

18. Soud po důkladném zhodnocení práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná také ve smyslu ustanovení § 576, § 577 a § 588 o. z., a to z důvodu rozporu jejího obsahu s dobrými mravy. Za rozhodující považuje soud zejména ujednání o výši úplaty za poskytnutí úvěru, podle něhož byl žalovaný povinen hradit smluvní úrok ve výši 0,7 % denně z nesplacené části jistiny, což v ročním přepočtu odpovídá přibližně 255,5 % ročně, přičemž smluvní RPSN činí 908,97 %, jak vyplývá z výše sjednaných podmínek úvěru. Je-li toto srovnáno s průměrnou úrokovou sazbou u spotřebitelských úvěrů, kterou ČNB uvádí kolem 9 % ročně pro nové spotřebitelské úvěry domácnostem (v dřívějších obdobích uváděno i kolem 7 – 10 %, údaj např. z června 2024 činil přibližně 9,1 %), takto extrémně vysoké úročení představuje podle názoru soudu nepřiměřenou a pro spotřebitele výrazně zatěžující úplatu, jejíž výše nemůže obstát z hlediska zásad poctivosti a slušnosti. Soud má za to, že takové nastavení ceny úvěru je již svou povahou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. a že nemravnost ujednání o úplatě je natolik závažná, že zasahuje do samotné podstaty právního jednání. Jelikož se jedná o ujednání, které bylo pro žalobkyni nepochybně podstatné a určující pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru (bez něhož by k uzavření smlouvy zjevně nedošlo), nelze dospět k závěru, že by smlouva mohla obstát i bez této části. Smlouva je proto neplatná ex tunc jako celek, a to absolutně, ve smyslu § 588 o. z., k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.

19. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli však úrok, který několikanásobně překračuje běžnou sazbu. V projednávané věci sjednaná denní úroková sazba 0,7 %, odpovídající ročnímu úroku přesahujícímu 255,5 %, a RPSN ve výši 908,97 %, představují zcela extrémní odchylku od úrovně úročení, které lze považovat za přiměřené. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů bývají obecně vyšší než sazby bank, tato skutečnost nehraje roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku z hlediska dobrých mravů. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro bankovní instituce, vedlo by to k závěrům zakládajícím nepřípustnou nerovnost mezi poskytovateli úvěrů. Soud dále dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroku z úvěru, zde možná není. Přistoupením k moderaci by byl oslaben preventivní účinek pravidla dobrých mravů a žalobkyně by nebyla motivována sjednávat podmínky úvěru v mezích poctivosti a férového jednání. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023).

20. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

21. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal z titulu ex tunc neplatné smlouvy peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, které představují částku poskytnutou žalobkyní dne 13. 9. 2024, a z této částky žalovaný uhradil částku v celkové výši 24 083 Kč, a to dne 17. 10. 2024 částku ve výši 10 000 Kč, dne 20. 10. 2024 částku ve výši 7 083 Kč a dne 2. 11. 2024 částku ve výši 7 000 Kč. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil podle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného podle § 2993 o. z., neboť žalovaný obdržel plnění z absolutně neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 75 917 Kč, odpovídající rozsahu jeho bezdůvodného obohacení. Soud proto pro účely stanovení prodlení žalovaného vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož nemají-li strany sjednáno, kdy má být dluh splněn, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. V tomto směru se soud přidržel žalobního žádání, v němž žalobce požadoval úhradu úroku z prodlení od data, které bylo sjednáno coby datum splatnosti (v neplatné smlouvě), když žalovaný se do prodlení dostal již před tímto datem, neboť peněžní prostředky mu byly poukázány již 13. 9. 2024 a úrok z prodlení je v žalobě požadován o rok později, tedy od data 16. 9. 2025. Žalobce tedy má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

22. S ohledem na osobní a majetkové poměry žalovaného soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro povolení splátek, neboť žalovaný projevil vůli dlužnou částku uhradit a současně ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že okamžité jednorázové plnění by pro něj bylo nepřiměřeně zatěžující. Žalovaný je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobírá podporu v nezaměstnanosti, která představuje jeho jediný pravidelný příjem, a jeho aktuální platební schopnosti jsou tak omezené. V zájmu spravedlivého uspořádání poměrů účastníků soud žalovanému povolil zaplacení dlužné částky v pravidelných měsíčních splátkách po 15 000 Kč, splatných vždy k patnáctému dni v měsíci, počínaje dnem 15. 6. 2026, s tím, že v případě prodlení s úhradou, byť jen jediné splátky zaniká výhoda splátek a celý zbytek dluhu se stává okamžitě splatným.

23. V celém zbývajícím rozsahu, tj. ohledně smluvního úroku a ohledně smluvní pokuty, soud žalobu výrokem II. zamítl. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, dovozovanou jednak podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, a zároveň s ohledem na rozpor obsahu smlouvy s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., jsou neplatná veškerá její ujednání o výši úroků, poplatků a sankcí, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, pokud by strany neplatnost rozpoznaly včas. Soud má za to, že výše sjednaného úroku a RPSN byla natolik excesivní, že tvořila podstatnou náležitost smlouvy, bez níž by žalobce úvěr neposkytl. Vzhledem k tomu, že smlouva byla shledána absolutně neplatnou, nelze na jejím základě přiznat žádné plnění nad rámec povinnosti žalovaného vydat přijaté bezdůvodné obohacení, jak je uvedeno ve výroku I., a z tohoto důvodu musela být žaloba ve zbytku zamítnuta (výrok II.).

24. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalovaného (74 %) převážil úspěch žalobce (26 %). Jelikož však z obsahu spisu nevyplynulo, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoli účelně vynaložené náklady, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).