17 C 171/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 10 234,18 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 900 Kč od 27. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení další částky 5 334,18 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 5 334,18 Kč od 27. 7. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 25. 3. 2025 domáhal po žalované zaplacení částky 10 234,18 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že se žalovanou uzavřel právní předchůdce žalobce – spol. , právnická osoba, ., IČO , IČO, – dne 25. 7. 2023 distanční formou (přes webové rozhraní www.creditportal.cz) smlouvu o úvěru č. , hodnota, , podle které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 4 900 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala řádně uhradit úvěr ve lhůtě 29 dnů (v jedné splátce), a to s „poplatkem“ za poskytnutí úvěru a dalším úrokem, když celkem měla částka dluhu s příslušenstvím dosáhnout výše 6 525,85 Kč (po slevě), nebo částky 10 389,91 Kč (před slevou). Předchůdce žalobce úvěr prokazatelně poskytl, žalovaná však úvěr neuhradila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Na předžalobní výzvu k plnění žalovaná rovněž nereagovala. Zástupce žalobce eventuelně pro případ shledání neplatnosti smlouvy o úvěru požádal, aby soud rozhodl o navrácení bezdůvodného obohacení, kterého se žalované prokazatelně dostalo.Žalovaná se k žalobě přes poučení a výzvy soudu nevyjádřila.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Žaloba je částečně důvodná.Z žalobcem předložených listinných důkazů – smlouvy o spotřebitelském úvěru, potvrzení o platbě (poukázka) a předžalobní výzvy – učinil soud skutkový závěr, že předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou distančním způsobem (tj. prostřednictvím internetových stránek provozovaných předchůdcem žalobce – spol. , právnická osoba, .) dne 25. 7. 2023 smlouvu o úvěru, aniž by předtím zkoumal možnosti žalované úvěr splatit (úvěruschopnost). Přesto žalované úvěr ve výši 4 900 Kč poskytl (poukázkou) a nebylo prokázáno, že by žalovaná úvěr, resp. poskytnuté plnění předchůdci žalobce nebo žalobci vrátila.Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je jen částečně důvodná.Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato ustanovení lze aplikovat i na hotovostní zápůjčku. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitel – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.Ústavní soud v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.V daném případě původní věřitel nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala peněžitou částku 4 900 Kč, ze které neuhradila ničeho. Soud proto výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalované povinnost vrátit žalobci plnění ve výši 4 900 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena dle § 1879 občanského zákoníku. O povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb.Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu ve zbytku nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III.) vychází z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy ve věci měla většinový úspěch žalovaná, které však dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.