17 C 173/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 28 519 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 800 Kč od 16. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 13 719 Kč, a dále na příslušenství;- kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 562,45 Kč,- smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 764,38 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 775,68 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 17 764,38 Kč od 22. 10. 2024 do 15. 1. 2025.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 19. 3. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 28 519 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), uzavřel dne 13. 11. 2022 se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále také „smlouva“). Na základě smlouvy byla v den jejího uzavření žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč v hotovosti, v souvislosti s čímž se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 13 719 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 489 Kč, se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za tzv. službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 730 Kč (dále jen „poplatky“). Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 9. 2023. Žalovaná dohodnuté splátky řádně a včas nesplácela, poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 5. 10. 2023. Ke dni 19. 11. 2023 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužná jistina činila 17 764,38 Kč a na poplatcích šlo o částku 10 754,62 Kč. Po tomto datu do data podpisu smlouvy o postoupení pohledávek nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak tato zůstala bez vyjádření žalované.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. Soud proto věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 13. 11. 2022 (čl. 16) bylo zjištěno, že Právní předchůdce žalobkyně poskytl dne 13. 11. 2022 žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Část poskytnutých prostředků byla použita na splacení zůstatku celkové dlužné částky žalované z dříve uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , žalované tak byla vyplacena celková částka ve výši 9 312 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 489 Kč a dalšími poplatky v částce 5 230 Kč. Úroková sazba činila 86 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) 167,65 % ročně.

4. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 13. 11. 2022 (čl. 14) soud zjistil, že žalovaná při žádosti o úvěr uvedla, že je invalidní důchodce, žije v nájmu, vyživuje dalších 6 osob, je svobodná a nesplácí spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Jako účel žádosti o úvěr žalovaná označila refinancování. Žalovaná mezi své měsíční příjmy zahrnula čistý příjem ve výši 8 896 Kč, ostatní příjmy ve výši 58 892 Kč a další příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč, celkové uváděné příjmy žalované činí 82 788 Kč. Žalovaná své měsíční výdaje odhadla částkou 30 000 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobkyně písemně informovala žalovanou o postoupení pohledávky.

6. Z transakční historie – tabulky umoření ze dne 25. 10. 2024 (čl. 20) soud zjistil, že žalovaná uhradila na splátkách celkem 5 200 Kč (položka „Celková platba za období“).

7. Z písemné výzvy včetně podacího lístku bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby předžalobní výzvou odeslanou dne 31. 12. 2024 vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky, a to nejpozději do 15. 1. 2025.

8. Žalobkyni byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdila a vysvětlila, jakým způsobem zkoumala schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalované splácet úvěr, především okolnosti ověření žalovanou uváděných příjmů a výdajů.

9. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala vyjádřením, kde bez doložení jakýchkoliv důkazů shrnula informace ze zákaznické karty (srov. bod 4. odůvodnění), kdy s ohledem na výši příjmů žalované a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Žalobkyně má za to, že není povinností právního předchůdce žalobkyně zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dále žalobkyně upozornila, že smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy. Žalobkyně na výzvu soudu nevysvětlila, jak ověřovala žalovanou uváděné měsíční výdaje včetně posuzování výše existujících závazků a spolehla se jen na prohlášení žalované. Doloženy nebyly ani výpisy z účtu žalované ohledně prokázání jejího vysokého příjmu, ani podklady k ověření výdajů.

10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy poskytl žalované dne 13. 11. 2022 částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu ve výši 20 000 Kč, dále se zavázala vrátit poplatky. Úroková sazba činila 86 % ročně, RPSN činila 167,65 %. Právní předchůdce žalobkyně si neověřil tvrzení žalované o jejích skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobkyně ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalované. Právní předchůdce žalobkyně se u žalované jako invalidní důchodkyně spokojil s prohlášením o celkových příjmech ve výši 82 788 Kč, tj. postačilo mu prohlášení o položce ostatní příjmy ve výši 58 892 Kč, kdy takové ostatní příjmy si neověřoval, resp. ověřování nebylo v tomto řízení prokázáno. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, která o tom žalovanou písemně informovala. Žalovaná uhradila na jistinu částku 5 200 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 31. 12. 2024, úhradu pohledávky požadovala žalobkyně po žalované nejpozději do 15. 1. 2025.

11. Žaloba je toliko částečně důvodná.

12. Obecně podle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve znění pozdějších předpisů ve spojení s o. z.

13. Bylo zjištěno, že Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z., kdy Právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované jako spotřebitele splácet poskytnuté peněžní prostředky.

14. Podle ustanovení § 84 až § 89 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro Právního předchůdce žalobkyně, tedy podnikatele, podle ustanovení § 433 o. z. platí, že nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 ZoSÚ byl Právní předchůdce žalobkyně povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Soud k dané věci konstatuje, že ZoSÚ, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná jako spotřebitel byla ve vztahu s právním předchůdcem žalobkyně slabší stranou, a byla tak vůči němu při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

16. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech ZoSÚ. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

18. V daném případě právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel výlučně z údajů uvedených v zákaznické kartě, aniž by si jakkoli ověřil jejich pravdivost či reálný základ. Žalovaná uvedla mimo jiné ostatní příjmy ve výši 58 892 Kč a další příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč, což činilo celkové deklarované příjmy ve výši 82 788 Kč. Tyto údaje však nebyly doloženy žádnými objektivními podklady, jako jsou výpisy z účtu, potvrzení o příjmech, rozhodnutí o dávkách či jiné dokumenty, které by umožnily jejich verifikaci.

19. Současně dospěl soud k závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle § 576, § 577 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to pro rozpor sjednaného úroku ve výši 86 % ročně s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 o. z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu (bez úvěrů na bydlení) celkem cca 10 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než osminásobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

20. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli osminásobek. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.

21. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala celkem z titulu ex tunc neplatné smlouvy peněžitou částku ve výši 20 000 Kč, ze které žalovaná uhradila celkem 5 200 Kč. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované dle ustanovení § 2993 o. z., když se jí dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 14 800 Kč.

23. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet ze smluvně stanoveného data splatnosti dluhu. Soud proto pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

24. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalované byla doručena výzva k plnění. Předžalobní výzva byla žalobkyní odeslána dne 31. 12. 2024. Dle domněnky doby dojití dle § 573 o. z. se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 4. 1. 2025. Listina obsahovala výzvu k úhradě dluhu nejpozději do 15. 1. 2025, přičemž žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas do tohoto data nesplnila, proto se dostala od 16. 1. 2025 do prodlení. Žalobkyně má tak vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

25. Výrokem II. rozsudku pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla Smlouva od počátku neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby smluvních úroků, pojištění ani dalších poplatků, rovněž pak žalobkyně nemohla požadovat zákonný úrok z prodlení od 22. 10. 2024, když se žalovaná ocitla v prodlení až ode dne 16. 1. 2025. Žalobkyně nadto požadovala po žalované zákonný úrok z částky 17 764,38 Kč, soud má však s ohledem na výše uvedené skutečnosti za prokázanou zbývající jistinu ve výši 14 800 Kč.

26. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch v poměru 51,90 % ku úspěchu žalované, která se ubránila v řízení co do 48,10 %, nárok na náhradu nákladů řízení by tak vznikl pouze ve výši 3,80 %, úspěch žalobkyně proto de facto odpovídá úspěchu žalované (ostatně kdyby soud připočetl do celkové souhrnné výše zaplacení částky, tj. vč. kapitalizovaného smluvního úroku a kapitalizovaného úroku z prodlení, úspěch by měla v nepatrné výši právě žalovaná). Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).