17 C 200/2024

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 64 337 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 000 Kč od 24. 7. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 24 337 Kč,- zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 40 000 Kč od 28. 9. 2023 do 23. 7. 2024,- kapitalizovaných úroků ve výši 1 321,20 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 6 710,56 Kč,- úroku ve výši 22,02 % ročně z částky 40 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 4 161 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 4. 4. 2024 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 64 337 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, ze dne 4. 11. 2021. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 40 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 40 000 Kč a dále poplatky a úhrady za služby v celkové částce 26 401 Kč (konkrétně částku 23 692 Kč, v níž je započítán obchodní úrok ve výši 17 600 Kč, částka za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částka za rozšířenou doplňkovou službu konformního a flexibilního splácení ve výši 1 592 Kč) a pojištění ve výši 2 709 Kč. Celkem se tedy žalovaný zavázal vrátit 66 401 Kč, které se zavázal splácet žalobci v pravidelných 21 měsíčních splátkách ve výši 3 162 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas, když z titulu této smlouvy neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností od 27. 9. 2023 postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobce po žalovaném žalobou požadoval úhradu částky 64 337 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 40 000 Kč a poplatků ve výši 24 337 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 321 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 6 710,56 Kč, smluvního úroku ve výši 22,02 % ročně z částky 40 000 Kč od 28. 9. 2023 a zákonných úroků ve výši 11,75 % ročně z částky 40 000 Kč od 28. 9. 2023. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 4. 11. 2021 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s poplatkem ve výši 23 692 Kč a doplňkovým pojištěním ve výši 2 709 Kč. Žalovaný se zavázal celkem uhradit 66 401 Kč, v pravidelných 21 měsíčních splátkách ve výši 3 162 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla dne 21. 9. 2023 s účinností od 27. 9. 2023 postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky.

6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný z titulu této smlouvy neuhradil ničeho.

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán jako dělník, žije v nájemním bytě, nevyživuje další osobu, je svobodný a splácí spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul čistý příjem ve výši 14 274 Kč a dále částku 15 000 Kč, která má představovat další čisté příjmy domácnosti. Soud dále zjistil, že žalovaný mezi své měsíční výdaje zahrnul částku 3 000 Kč za externí splátky a částku 5 000 Kč představující odhadované měsíční výdaje. Celkové měsíční příjmy žalovaný stanovil na 29 274 Kč (zahrnující čistý příjem 14 274 Kč a další čisté příjmy domácnosti 15 000 Kč) a celkové měsíční výdaje stanovil žalovaný na částku 8 000 Kč, kdy rozdíl mezi těmito částkami činí 21 274 Kč.

8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet (např. lustrace žalovaného v příslušných evidencích, pracovní smlouva, výplatní pásky žalovaného, prokázání dalších příjmů domácnosti ve výši 15 000 Kč atd.).

9. Žalobce však reagoval jen krátkým vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul, že o žalovaném zjistil, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve společnosti , právnická osoba, , jeho měsíční příjem činí 29 274,00 Kč, žije v nájmu, a s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak není jeho povinností zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Dále upozornil, že předmětná smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2019 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.

10. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval tzv. další příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč a spolehl se jen na prohlášení žalovaného. Doložena nebyla ani pracovní smlouva, ani výplatní pásky žalovaného ohledně prokázání příjmu z jeho zaměstnaneckého poměru.

11. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky.

12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 4. 11. 2021 peněžní prostředky v souhrnné výši 40 000 Kč s tím, že žalovaný mu měl zpět uhradit částku 66 401 Kč v měsíčních splátkách 3 162 Kč. To vše, přestože si nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech, když nebylo prokázáno, jaké další čisté příjmy domácnosti představuje tvrzená částka 15 000 Kč/měsíčně. Dále věřitel ani nijak neověřoval tvrzení o měsíčních nákladech žalovaného ve výši 5 000 Kč, které mohly maximálně pokrýt výši nájemného. V zákaznické kartě je tvrzeno, že čistý příjem žalovaného byl ověřen na základě výplatních pásek, které ovšem nebyly soudu předloženy. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnosti žalovaného.

13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., když v tomto případě věřitel (právní předchůdce žalobce) tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o úvěru je z tohoto důvodu tudíž neplatná.

14. Z daných důkazů je zřejmé, že žalovaný přijal od právního předchůdce žalobce částku 40 000 Kč, když z této nevrátil ničeho, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení ve výši 40 000 žalobci vydat.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

16. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

17. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

22. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

23. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

24. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 40 000 Kč a nevrátil z ní zpět ničeho. Soud proto výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 40 000 Kč. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb, kdy vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, zda a kdy se písemná výzva k plnění dostala do dispozice žalovaného, soud proto počátek doby prodlení vázal na datum doručení žaloby. Žaloba byla doručena fikcí dne 23. 7. 2024, kdy mohl žalovaný dobrovolně plnit, a jestliže tak neučinil, pak se od 24. 7. 2024 dostal se zaplacením do prodlení.

25. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

26. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalobci, který měl úspěch v poměru 62,17 % ku úspěchu žalovaného, co do 37,83 %, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 24,34 %.

27. O výši náhrady nákladů řízení žalobce v této věci soud rozhodl dle § 151 odst. 2 o. s. ř. Při plném úspěchu ve věci by žalobci náležela náhrada ve výši 17 094 Kč (z toho na zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 574 Kč a na náhradě účelně vynaložených nákladů řízení za právní zastoupení advokátem dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif, dále jen „AT“) ve výši 14 520 Kč.

28. Vzhledem k poměrnému úspěchu žalobce přiznal soud žalobci oproti žalovanému právo na náhradu 24,34 % z celkových nákladů řízení, tj. částku 4 161 Kč, po zaokrouhlení na celé koruny nahoru. Náklady řízení jsou splatné k rukám zástupce žalobce podle § 149 o. s. ř. Lhůta k plnění dle výroku III. byla rovněž stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.