17 C 220/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 10 733,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 000 Kč od 6. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 5 733,92 Kč, a dále na příslušenství;- kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 900,83 Kč,- smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 5 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 877,08 Kč, a- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 000 Kč od 22. 10. 2024 do 5. 3. 2025.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 21. 5. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 733,92 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), uzavřel dne 24. 4. 2023 se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy byla v den jejího uzavření žalovanému poskytnuta částka ve výši 5 000 Kč v hotovosti, v souvislosti s čímž se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 3 575 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 218 Kč s úrokovou sazbou 15 % ročně sjednanou na straně 2 Smlouvy o spotřebitelském úvěru, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za tzv. službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 857 Kč (dále jen „Poplatky“). Celkovou částku odpovídající jistině a Poplatkům se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 26týdenních splátkách po 330 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 23. 10. 2023. Žalovaný dohodnuté splátky řádně a včas nesplácel, a proto ke dni 20. 8. 2023 činila dlužná jistina 5 000 Kč a dlužné Poplatky 3 575 Kč. Po tomto datu do dne podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek žalovaný na předmětnou pohledávku ničeho neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Ke dni postoupení pohledávky činila výše dluhu bez příslušenství 12 815,07 Kč. Žalobkyně vůči žalovanému uplatňuje jistinu ve výši 5 000 Kč, dlužné poplatky ve výši 3 233,92 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 900,83 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 877,08 Kč. Vedle toho požaduje též úrok ve výši 15 % ročně z částky 5 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 5 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, avšak tato zůstala bez reakce žalovaného.

2. Žalobkyně ve svém podání ze dne 28. 8. 2025 uvedla, že administrativní chybou v původním návrhu nespecifikovala právní základ, výši a období, za které uplatňuje smluvní pokutu. Toto pochybení napravila a doplnila skutková tvrzení tak, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. V důsledku tohoto porušení vznikla žalovanému povinnost hradit vedle úroků také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se dostal do prodlení, přičemž tato povinnost byla výslovně sjednána ve Smlouvě. Žalobkyně dále uvedla, že ke dni podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek činila výše pohledávky bez příslušenství částku 12 815,07 Kč, přičemž její příslušenství tvoří smluvní pokuta, úroky a zákonné úroky z prodlení. Žalobkyně uplatňuje smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč, která sestává ze smluvní pokuty postoupené ve výši 1 602,50 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 8 233,92 Kč za období od 22. 10. 2024 do 6. 2. 2025.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. Soud proto věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 4. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , poskytl dne 24. 4. 2023 žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 218 Kč, poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částkou za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 857 Kč. Úroková sazba činila 15 % ročně. Celková dlužná částka byla splatná v 26 týdenních splátkách po 330 Kč. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě prodlení s úhradou splátky vzniká žalovanému povinnost hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

5. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 24. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako dělník u zaměstnavatele , jméno FO, , IČO , IČO, , s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 408 Kč. Dále uvedl další čisté příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč. Žalovaný je svobodný, žije v obci , adresa, , vlastní automobil a jako účel úvěru označil běžné výdaje domácnosti. Mezi výdaji uvedl částku 6 500 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 10. 2024 a seznamu postoupených pohledávek (soud zjistil, že pohledávka ze smlouvy č. , hodnota, byla postoupena na žalobkyni , Jméno žalobkyně, . Dle potvrzení o úhradě úplaty ze dne 22. 10. 2024 byla úplata za postoupené pohledávky připsána na účet postupitele, čímž došlo k účinnému postoupení. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 10. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky písemně informován.

7. Z transakční historie – tabulky umoření ze dne 25. 10. 2024 (čl. 20) soud zjistil, že žalovaný na splátkách neuhradil ničeho. Veškeré položky týkající se splátky úvěru, úroku, úmoru, doplňkových služeb i celkové platby za období jsou uvedeny jako nulové. Zůstatek nesplacené jistiny činil nadále 5 000 Kč.

8. Z písemné výzvy k plnění ze dne 18. 2. 2025 a podacího lístku ze stejného dne bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 13 011,83 Kč, a to nejpozději do 5. 3. 2025. Výzva obsahovala základní skutkový a právní rozbor věci a byla zaslána na poslední známou adresu žalovaného.

9. Z dalšího podacího lístku ze dne 11. 11. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému písemnost na adresu , adresa, , čímž doložila opakované doručování na ověřenou adresu žalovaného.

10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 4. 2023 poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu ve výši 5 000 Kč, dále se zavázal uhradit kapitalizovaný úrok ve výši 1 218 Kč, poplatek za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 857 Kč. Úroková sazba činila 15 % ročně. Celková dlužná částka byla splatná v 26 týdenních splátkách po 330 Kč. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě prodlení s úhradou splátky vzniká žalovanému povinnost hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán jako dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 408 Kč, další čisté příjmy domácnosti činily 15 000 Kč. Žalovaný je svobodný, žije v obci , adresa, , vlastní automobil a jako účel úvěru označil běžné výdaje domácnosti. Mezi výdaji uvedl částku 6 500 Kč. Právní předchůdce žalobkyně se spokojil s prohlášením žalovaného o příjmech, aniž by bylo v řízení prokázáno, jakým konkrétním způsobem byla jeho úvěruschopnost ověřena. Pohledávka ze smlouvy č. , hodnota, byla dne 21. 10. 2024 postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky písemně informován oznámením ze dne 21. 10. 2024. Žalovaný na splátkách neuhradil ničeho. Zůstatek nesplacené jistiny činil nadále 5 000 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 18. 2. 2025, kterou žalobkyně zaslala na adresu , adresa, .

11. Žaloba je částečně důvodná.

12. Obecně podle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“).

13. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdy právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnuté peněžní prostředky. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně ověřoval skutečné příjmy a výdaje žalovaného jinak než pouhým převzetím jeho tvrzení.

14. Podle ustanovení § 84 až § 89 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobkyně, tedy podnikatele, podle ustanovení § 433 o. z., platí, že nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 ZoSÚ byl právní předchůdce žalobkyně povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87 ZoSÚ) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V případě porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Soud k dané věci konstatuje, že ZoSÚ, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný jako spotřebitel byl ve vztahu s právním předchůdcem žalobkyně slabší stranou, a byl tak vůči němu při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek odborných znalostí v oblasti peněžnictví a neměl možnost ovlivnit obsah smluvních podmínek, které byly předem připraveny poskytovatelem úvěru.

16. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech ZoSÚ. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

18. V daném případě žalobkyně nijak netvrdila ani neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli posuzoval úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V návrhu ani v připojených důkazech není obsaženo žádné tvrzení o tom, že by právní předchůdce žalobkyně zjišťoval skutečné příjmy, výdaje či majetkové poměry žalovaného, ani jakým způsobem by takové posouzení mělo být provedeno. Není doloženo, že by si právní předchůdce žalobkyně vyžádal či ověřoval jakékoli objektivní podklady, jako jsou výpisy z účtu, potvrzení o příjmech, rozhodnutí o dávkách nebo jiné dokumenty, které by umožnily verifikaci schopnosti žalovaného úvěr splácet. Ze zákaznické karty ze dne 24. 3. 2023 vyplývá, že žalovaný uvedl čistý měsíční příjem ve výši 18 408 Kč, další čisté příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč a odhadované měsíční výdaje ve výši 6 500 Kč. Jako zaměstnavatele uvedl , jméno FO, , IČO , IČO, , s pracovištěm v , adresa, . Žalovaný označil účel úvěru jako běžné výdaje domácnosti. Přestože zákaznická karta obsahuje prohlášení žalovaného o pravdivosti údajů a doložení příjmů výplatními páskami, není z žádného důkazu zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně tato tvrzení jakkoli ověřoval nebo porovnával s veřejně dostupnými údaji o životním minimu či průměrných výdajích domácností. Z uvedeného tak nelze dovodit, že by právní předchůdce žalobkyně splnil zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

19. Současně dospěl soud k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, je absolutně neplatná podle § 576, § 577 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to pro rozpor sjednaného úroku ve výši 88 % ročně s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 o. z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když dle databáze ARAD České národní banky činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu (bez úvěrů na bydlení) v rozhodné době přibližně 10 % ročně. V daném případě byla úroková sazba téměř devítinásobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Navíc roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 231,12 %, což dále potvrzuje nepřiměřenou nákladovost úvěru. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z., k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

20. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (srov. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli však osminásobek či vyšší. V daném případě činila sjednaná úroková sazba 88 % ročně, zatímco obvyklá úroková míra u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu se podle údajů České národní banky pohybovala kolem 10 % ročně. Sjednaný úrok tak překračuje obvyklou sazbu téměř devítinásobně. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.

21. Nadto bylo ve smlouvě o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, sjednáno ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Vzhledem k tomu, že celková dlužná částka činila 8 575 Kč, může při delším prodlení výše smluvní pokuty dosáhnout částky, která výrazně převyšuje poskytnutou jistinu. Takto nastavené sankční ujednání není limitováno žádným stropem a v kombinaci s vysokou úrokovou sazbou a RPSN představuje pro spotřebitele nepřiměřenou zátěž. Soud má za to, že i toto ujednání je zjevně nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy. Soud proto přihlíží k absolutní neplatnosti smlouvy z úřední povinnosti, a to smlouva je neplatná ex tunc.

22. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

23. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal z titulu ex tunc neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, peněžitou částku ve výši 5 000 Kč. Na základě transakční historie a tabulky umoření bylo prokázáno, že žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného dle ustanovení § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 5 000 Kč.

24. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, nebylo možné vycházet ze smluvně stanoveného data splatnosti dluhu. Soud proto pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaného ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění. První předžalobní výzva byla žalobkyní odeslána dne 18. 2. 2025. Dle domněnky doby dojití podle § 573 o. z. se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 21. 2. 2025. Listina obsahovala výzvu k úhradě dluhu nejpozději do 5. 3. 2025, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas do tohoto data nesplnil, proto se dostal od 6. 3. 2025 do prodlení. Žalobkyně má tak vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

25. Výrokem II. rozsudku pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla Smlouva od počátku neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby smluvních úroků, pojištění ani dalších poplatků, rovněž pak žalobkyně nemohla požadovat zákonný úrok z prodlení od 22. 10. 2024, když se žalovaný ocitl v prodlení až ode dne 6. 3. 2025.

26. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byl úspěšnější žalovaný. Žalobkyně měla ve věci úspěch v poměru 46,6 % ku úspěchu žalovaného, který se ubránil v řízení co do 53,4 %. Nárok na náhradu nákladů řízení by tak vznikl žalovanému, kterému však žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).