17 C 221/2024

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 10 928,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 600 Kč od 19. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 6 328,70 Kč,- zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 130,14 Kč od 28. 9. 2023 do 18. 8. 2024,- kapitalizovaných úroků ve výši 730,18 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 034,79 Kč,- úroku ve výši 18,17 % ročně z částky 5 130,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 4. 4. 2024 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 10 928,70 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, ze dne 20. 12. 2021. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 7 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 7 000 Kč a dále poplatky a úhrady za služby v celkové částce 6 691 Kč. Celkem se tedy žalovaný zavázal vrátit 13 691 Kč, které se žalovaný zavázal splácet žalobci v pravidelných 52 týdenních splátkách ve výši 264 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradil toliko částku 2 400. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností od 27. 9. 2023 postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobce po žalovaném žalobou požadoval úhradu částky 10 928,70 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 5 130,14 Kč a poplatků ve výši 5 798,56 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 730,18 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 034,79 Kč, smluvního úroku ve výši 18,17 % ročně z částky 5 130,14 Kč od 28. 9. 2023 a zákonných úroků ve výši 11,75 % ročně z částky 5 130,14 Kč od 28. 9. 2023. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 20. 12. 2021 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s poplatky ve výši 6 691 Kč. Žalovaný se zavázal celkem uhradit 13 691 Kč, v pravidelných 52týdenních splátkách ve výši 264 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla dne 21. 9. 2023 s účinností od 27. 9. 2023 postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky.

6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný z titulu této smlouvy neuhradil ničeho.

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěru uvedl, že je v invalidním důchodu, je svobodný, žije v nájemním bytě, nevyživuje další osobu a nemá jiné úvěry. Žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul příjem z invalidního důchodu ve výši 5 012 Kč a dále částku 10 000 Kč, která má představovat další čisté příjmy domácnosti (doloženy měly být 2 výplatní pásky, i když nebylo uvedeno, že by byl někde žalovaný zaměstnán – byť na DPP či DPČ). Soud dále zjistil, že žalovaný mezi své měsíční částku 1 500 Kč představující odhadované měsíční výdaje a s tím, že jiné výdaje nemá. Celkové měsíční příjmy žalovaný stanovil na 15 012 Kč (zahrnující čistý příjem z ID ve výši 5 012 Kč a další čisté příjmy domácnosti 10 000 Kč) a celkové měsíční výdaje stanovil žalovaný na částku 1 500 Kč.

8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet (např. prokázání dalších příjmů domácnosti ve výši 10 000 Kč a ověření výdajů uváděných žalovaným pouze ve výši 1 500 Kč, když žalovaný uvedl, že je svobodný a bydlí v nájmu).

9. Žalobce však reagoval jen krátkým vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul, že o žalovaném zjistil, že má příjem z invalidního důchodu, a že předložil 2 výplatní pásky (neuvedl, zda a kde měl být žalovaný zaměstnán), když celkový příjem žalovaného měl dosáhnout částky 15 012 Kč. Dále zjistil, že žalovaný je svobodný a žije v nájmu a současně nemá žádné další povinnosti z úvěrů či zápůjček u jiných společností. Ověření výše výdajů v částce 1 500 Kč, nepostačujících ani na pokrytí základní potřeby každého člověka (náklady na jídlo, pití, bydlení) nevysvětlil žalobce vůbec.

10. Dále žalobce upozornil, že předmětná smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datum nabytí účinnosti zákona č. 257/2019 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.

11. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval tzv. další příjmy domácnosti ve výši 10 000 Kč ani jak ověřil výdaje žalovaného v částce 1 500 Kč měsíčně. Spolehl se tedy jen na prohlášení žalovaného. Doložena nebyla ani pracovní smlouva, ani výplatní pásky žalovaného ohledně prokázání příjmu z jeho zaměstnaneckého poměru, či výměr ID.

12. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky.

13. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 20. 12. 2021 peněžní prostředky v souhrnné výši 7 000 Kč s tím, že žalovaný mu měl zpět uhradit částku 13 691 Kč v týdenních splátkách po 264 Kč. To vše, přestože si nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech, když nebylo prokázáno, jaké další čisté příjmy domácnosti představuje tvrzená částka 10 000 Kč/měsíčně. Dále věřitel ani nijak neověřoval tvrzení o měsíčních nákladech žalovaného ve výši 1 500 Kč, které nemohly pokrýt ani základní životní potřeby člověka na jeden měsíc.

14. V zákaznické kartě je tvrzeno, že čistý příjem žalovaného byl ověřen také na základě 2 výplatních pásek, které ovšem nebyly soudu předloženy, stejně jako nebyl ani předložen výměr invalidního důchodu či složenky o jeho výplatě. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnosti žalovaného.

15. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., když v tomto případě věřitel (právní předchůdce žalobce) tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o úvěru je z tohoto důvodu tudíž neplatná.

16. Z daných důkazů je zřejmé, že žalovaný přijal od právního předchůdce žalobce částku 7 000 Kč, když z této vrátil toliko částku 2 400 Kč, více ničeho, tudíž žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení ve výši 4 600 Kč (věřitelem poskytnutých 7 000 Kč mínus žalovaným zaplacených 2 400 Kč) žalobci vydat.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

18. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

19. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

21. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

22. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

24. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

25. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

26. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 7 000 Kč a vrátil z ní toliko 2 400 Kč, více ničeho. Soud proto výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 4 600 Kč. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb, kdy vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, zda a kdy se písemná výzva k plnění dostala do dispozice žalovaného, soud proto počátek doby prodlení vázal na datum doručení žaloby. Žaloba byla doručena fikcí dne 18. 8. 2024, kdy mohl žalovaný dobrovolně plnit, a jestliže tak neučinil, pak se od 19. 8. 2024 dostal se zaplacením do prodlení.

27. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

28. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a uzavřel, že úspěch žalobce činil v řízení 42 %, zatímco úspěch žalovaného činil 58 %. Protože tedy úspěch žalovaného převýšil úspěch žalobce, ovšem nebylo prokázáno, že by žalovanému v souvislosti s řízením vznikly nějaké náklady, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).