17 C 264/2022

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 11 163,33 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 000 Kč od 13. 5. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení</b> <b>- částky 6 795,62 Kč,</b> <b>- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 761,19 Kč,</b> <b>- zákonných úroků z prodlení z částky 7 795,62 Kč od 23. 12. 2021 do 12. 5. 2022,</b> <b>- zákonných úroků z prodlení z částky 6 795,62 Kč od 13. 5. 2022 do zaplacení,</b> <b>- kapitalizovaných úroků ve výši 7 476,37 Kč,</b> <b>- nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč,</b> <b>- částky 3 367,71 Kč.</b> III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 11 163,33 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 7. 2019, [číslo] které se žalovaným uzavřel původní věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO]. Na základě této smlouvy byl žalovanému vyplacen úvěr ve výši 15 000 Kč, který se zavázal splatit spolu s příslušenstvím ve výši 12 888 Kč v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč (dohromady tedy 27 888 Kč). Žalovaný však uhradil pouze 14 000 Kč. Dlužná částka je tak tvořena nesplacenou jistinou ve výši 7 795,62 Kč, kapitalizovanými úroky ve výši 8 237,56 Kč, náklady spojenými s vymáháním pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokutou ve výši 3 367,71 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo zjištěno, že původní věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl dne 22. 7. 2019 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Z tvrzení, které žalovaný nerozporoval, bylo zjištěno, že původní věřitel do postoupení pohledávky (22. 12. 2021) evidoval uhrazenou částku 14 000 Kč. Z žádosti o úvěr ze dne 21. 7. 2019 bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru zjišťoval informace podstatné pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán, jeho měsíční příjem činil 24 343 Kč a výdaje byly představovány částkou ve výši 10 500 Kč měsíčně. Poskytovatel úvěru na formuláři křížkem označil, že zaměstnání žalovaného ověřoval (výplatní pásky a pracovní smlouvu), jiné listiny nebo doklady však nezkoumal. Žalovaný žil u rodičů. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalovaný se stejným původním věřitelem (společností [právnická osoba], [IČO]) uzavřel dne 23. 3. 2019 jinou smlouvu o úvěru, na základě které mu byly poskytnuty peněžité prostředky ve výši 22 000 Kč.

5. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobci. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.

6. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení jistiny s příslušenstvím a to nejpozději do 12. 5. 2022.

7. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalovanému ve dnech 22. 7. 2019 peněžní prostředky v souhrnné výši 15 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., kdy věřitel tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Přijetím částky 15 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Žalovaný prozatím vydal částku 14 000 Kč, tudíž v době rozhodování soudu dlužil žalovaný žalobci částku 1 000 Kč a byl s jejím zaplacením v prodlení.

8. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

9. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

10. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato ustanovení lze aplikovat i na hotovostní zápůjčku. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

13. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

14. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

15. V daném případě původní věřitel nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

16. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 15 000 Kč, ze které uhradil částku 14 000 Kč. Soud výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci plnění ve výši 1 000 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena dle § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Předžalobní výzva žalobce určila žalovanému lhůtu k zaplacení na 12. 5. 2022. Soud proto počátek doby prodlení vázal k tomuto datu, žalovaný je tak v prodlení od 13. 5. 2022. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu ve zbytku nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani„ poplatků“.

18. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III.) vychází z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy ve věci měl většinový úspěch žalovaný, tomu ale náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.