17 C 268/2024

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 15 186 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 505 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 505 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 14 681 Kč,- kapitalizovaných úroků ve výši 3 698,77 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 479,38 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 598,56 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení- úroku ve výši 20,82 % ročně z částky 9 103,56 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30. 5. 2024 domáhal proti žalované zaplacení částky 15 186 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , RČ, ze dne 26. 5. 2020. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 13 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 13 000 Kč a dále poplatky a úhrady za služby v částce přesahující jistinu úvěru (viz text smlouvy o spotřebitelském úvěru). Celkem se tedy žalovaná zavázala úvěr včetně příslušenství vrátit v 78týdenních splátkách po 355 Kč. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradila celkem 12 495 Kč. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , RČ, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 26. 5. 2020 žalované – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet spolu s poplatky.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovanou o postoupení pohledávky.

6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná z titulu této smlouvy uhradila toliko částku 12 495 Kč.

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná při žádosti o úvěru uvedla, že je v invalidním důchodu, má dvě vyživovací povinnosti, je rozvedená, žije s rodiči a nesplácí žádné úvěry u jiných společností. Žalovaná mezi své měsíční příjmy zahrnula příjem z důchodu ve výši 6 664 Kč, který měl být doložen výměrem důchodu plus další čisté příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč, které však nebyly nikterak odůvodněny. Své měsíční výdaje odhadla částkou 2 700 Kč.

8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalované úvěr splácet (např. prokázání dalších příjmů domácnosti ve výši 15 000 Kč a ověření výdajů uváděných žalovanou – pouze ve výši 2 700 Kč, když žalovaná uvedla, že má dvě vyživovací povinnosti (jen náklady na jídlo pro samotnou žalovanou musely překročit tuto částku).

9. Žalobce však reagoval jen krátkým vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul, že o žalované zjistil, že je v důchodu a není proti ní vedeno insolvenční řízení. Žalovaná měla mít kromě příjmu z důvodu ještě další příjmy, ničím neověřené ve výši 15 000 Kč. Pak „papírově“ vykazovala žalovaná vyšší příjem, celkem v částce 21 664 Kč. S ohledem na výši příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak není jeho povinností zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Dále upozornil, že předmětná smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2019 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.

10. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval žalovanou uváděné měsíční příjmy označené jako další příjem ve výši 15 000 Kč/měsíčně a výdaje uváděné ve zcela minimálně částce 2 700 Kč/měsíčně.

11. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky.

12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované dne 26. 5. 2020 částku ve výši 13 000 Kč, v hotovosti, tedy v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 13 000 Kč a dále poplatky a úhrady za služby v částce přesahující jistinu úvěru (viz text smlouvy o spotřebitelském úvěru). Předchůdce žalobce spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalované o jejích skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalované.

13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., když v tomto případě věřitel (právní předchůdce žalobce) tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o úvěru je z tohoto důvodu tudíž neplatná.

14. Z daných důkazů je zřejmé, že žalovaná přijala od právního předchůdce žalobce částku 13 000 Kč, když z této vrátila toliko 12 495 Kč, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a je její povinností bezdůvodné obohacení ve výši 12 495 žalobci vydat.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

16. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

17. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitel – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

22. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

23. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

24. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala peněžitou částku 13 000 Kč a vrátila z ní zpět toliko 12 495 Kč. Soud proto výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalované povinnost vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 505 Kč. O povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb, když zde vyšel z data požadovaného žalobou, přestože žalovaná se do prodlení s úhradou dluhu dostala již před tímto datem.

25. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

26. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalované v tomto řízení výrazně překročil úspěch žalobce a žalované by tedy náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Nebylo však zjištěno, že by žalované v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.