17 C 283/2024

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 29 563,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 14 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 200 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 15 363,50 Kč,- kapitalizovaných úroků ve výši 1 177,15 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 150,14 Kč,- úroku ve výši 18,57 % ročně z částky 17 420,14 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení a- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 220,14 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2024 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 29 563,50 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 9. 2022. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 20 000 Kč a dále poplatky a úhrady za služby v částce blížící se jistině úvěru (viz text smlouvy o spotřebitelském úvěru). Celkem se tedy žalovaný zavázal úvěr včetně příslušenství vrátit ve splátkách splatných vždy ke konci splátkového období. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradil toliko 5 800 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 21. 9. 2022 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s poplatky.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky.

6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný z titulu této smlouvy uhradil toliko částku 5 800 Kč.

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěru uvedl, že je zaměstnán, jako doplňovač, pokladní, má vyšší odborné vzdělání, žije s rodiči, je svobodný a nesplácí jiný spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul čistý příjem ze zaměstnání ve výši 21 452 Kč, který měl být doložen dvěma výplatními páskami (zde nedoloženy). Soud dále zjistil, že žalovaný své měsíční výdaje odhadl částkou 4 200 Kč a uvedl další čisté příjmy domácnosti v částce 35 000 Kč.

8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet (např. ověření žalovaným uváděných příjmů, ale i výdajů atd.).

9. Žalobce však reagoval jen krátkým vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul, že o žalovaném zjistil, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako skladník ve společnosti , právnická osoba, ., jeho měsíční příjem činí 21 452 Kč, další příjmy domácnosti činí 35 000 Kč, takže s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak není jeho povinností zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Dále upozornil, že předmětná smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2019 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.

10. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval žalovaným uváděné měsíční výdaje včetně posuzování výše existujících závazků a spolehl se jen na prohlášení žalovaného. Doložena nebyla ani pracovní smlouva, ani výplatní pásky žalovaného ohledně prokázání příjmu z jeho zaměstnaneckého poměru, ani podklady k ověření dalších příjmů a výdajů.

11. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky.

12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 21. 9. 2022 částku ve výši 20 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 20 000 Kč a dále poplatky a úhrady za služby v částce blížící se jistině úvěru (viz text smlouvy o spotřebitelském úvěru). Předchůdce žalobce spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalovaného.

13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., když v tomto případě věřitel (právní předchůdce žalobce) tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o úvěru je z tohoto důvodu tudíž neplatná.

14. Z daných důkazů je zřejmé, že žalovaný přijal od právního předchůdce žalobce částku 20 000 Kč, když z této vrátil toliko 5 800 Kč, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení ve výši 14 200 Kč žalobci vydat.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

16. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

17. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

22. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

23. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

24. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 20 000 Kč a vrátil z ní zpět toliko 5 800 Kč. Soud proto výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 14 200 Kč. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb, když zde vyšel z data požadovaného žalobou, přestože žalovaný se do prodlení s úhradou dluhu dostal již před tímto datem.

25. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

26. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení za situace, kdy měl žalobce ve věci úspěch 48 %, úspěch žalovaného činil 52 %. Protože lze hovořit o téměř shodném úspěchu každého z účastníků a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.