17 C 343/2024

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 92 438,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci:a) částku 26 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 26 800 Kč za období od 28. 5. 2024 do zaplacení,b) částku 17 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 300 Kč za období od 28. 5. 2024 do zaplacení,to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 34 710,15 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 6 525,43 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 2 309,62 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 800 Kč od 30. 1. 2024 do 27. 5. 2024,- úroku 22,32 % ročně z částky 26 800 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,- částky 13 628 Kč,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 340 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 2 120,28 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 300 Kč od 30. 1. 2024 do 27. 5. 2024,- úroku 21,39 % ročně z částky 18 300 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 1 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2024 domáhal proti žalované zaplacení částky 92 438,15 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 12. 12. 2021. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 30 000 Kč a dále úroky ve výši 28 923 Kč a poplatky ve výši 7 746 Kč. Celkem se tedy žalovaná zavázala úvěr včetně příslušenství vrátit v 21měsíčních splátkách po 3 175 Kč. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradila celkem 3 200 Kč.

2. Žalovaná dále s právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 10. 2021. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 20 000 Kč a dále úroky ve výši 8 800 Kč a poplatky ve výši 3 796 Kč. Celkem se tedy žalovaná zavázala úvěr včetně příslušenství vrátit v 21měsíčních splátkách po 1 682 Kč. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradila celkem 2 700 Kč. Obě pohledávky za žalovanou byly smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 postoupeny na žalobce, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně. K výzvě soudu žalobce doplnil, že byla prověřována schopnost žalované splatit úvěry, když žalovaná v žádosti o úvěr uvedla v říjnu roku 2021, že její příjem ze zaměstnání činí 45 115 Kč a nesplácí žádné úvěry. V prosinci žalovaná uvedla, že její příjem činí 28 630 kč a nesplácí žádné úvěry u jiné společnosti.

3. Žalovaná se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.

4. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

5. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne ze dne 18. 10. 2021 žalované – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 43 % a s poplatky ve výši 3 796 Kč.

6. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne ze dne 12. 12. 2021 žalované – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 86 % a s poplatky ve výši 7 746 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovanou o postoupení pohledávky.

8. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná uhradila na smlouvu č. , hodnota, částku 2 700 Kč a na smlouvu číslo , hodnota, částku 3 200 Kč.

9. Ze zákaznické karty z října roku 2021 soud zjistil, že žalovaná při žádosti o úvěru uvedla, že pracuje na dohodu o provedení práce, je svobodná, nemá vyživovací povinnost, žije s rodiči a nesplácí žádné úvěry u jiných společností. Žalovaná mezi své měsíční příjmy uvedla částku 12 815 Kč a další čisté příjmy domácnosti ve výši 32 300 Kč, které však nebyly nikterak odůvodněny. Své měsíční výdaje odhadla částkou 1 500 Kč.

10. Ze zákaznické karty z prosince roku 2021 soud zjistil, že žalovaná při žádosti o úvěru uvedla, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, žije s rodiči a nesplácí žádné úvěry u jiných společností. Žalovaná mezi své měsíční příjmy uvedla částku mateřskou ve výši 10 000 Kč a další příjem 630 Kč, dále uvedla další čisté příjmy domácnosti ve výši 18 000 Kč, které však nebyly nikterak odůvodněny. Své měsíční výdaje odhadla částkou 6 000 Kč.

11. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalované úvěr splácet (např. prokázání dalších příjmů domácnosti ve výši 32 300 Kč, resp. 18 000 Kč, a ověření výdajů uváděných žalovanou, které jsou extrémně nízké, s ohledem na deklarovanou jednu vyživovací povinnost.

12. Žalobce však reagoval vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul údaje ze zákaznické karty. Žalovaná měla mít kromě příjmu ještě další příjmy, ovšem neověřené. Pak „papírově“ vykazovala žalovaná vyšší příjem, celkem v částce 45 115 Kč, resp. u druhé smlouvy z prosince deklarovala příjem 28 630 Kč. S ohledem na výši příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak není jeho povinností zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Dále upozornil, že předmětná smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2019 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.

13. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval žalovanou uváděné měsíční příjmy označené jako další příjem ve výši 32 300 Kč/měsíčně, respektive u druhé smlouvy 18 000 Kč/měsíc a výdaje uváděné ve zcela minimálně částce 1 500 Kč/měsíčně, resp. 6 000 Kč/měsíc.

14. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky.

15. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované dne 18. 10. 2021 částku ve výši 20 000 Kč, v hotovosti, tedy v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 20 000 Kč a dále úroky a poplatky a úhrady za služby (viz text smlouvy o spotřebitelském úvěru). Dále bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované dne 12. 12. 2021 částku ve výši 30 000 Kč, v hotovosti, tedy v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 30 000 Kč a dále úroky ve výši 86 % ročně a poplatky a úhrady za služby (viz text smlouvy o spotřebitelském úvěru). Předchůdce žalobce spol. Provident si ale ani u jednoho z úvěrů nikterak neověřil tvrzení žalované o jejích skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalované.

16. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

17. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

18. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitel – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

20. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

21. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

22. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost obou smluv o úvěru.

23. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala od právního předchůdce žalobce nejprve částku 20 000 Kč a následně částku 30 000 Kč, když z těchto vrátila toliko 5 900 Kč.

24. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované dle ust. § 2991 o. z., když se jí dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 44 100 Kč (částky 26 800 Kč plus částky 17 300 Kč), když ze žalované částky splatil 5 900 Kč (50 000-5 900=44 100). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalované byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobcem odeslána 22. 5. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalované dne 27. 5. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem 28. 5. 2024 do prodlení, žalobce tak má vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

25. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

26. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobce (52 %) v tomto řízení prakticky odpovídá úspěchu žalované (48 %). Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).