17 C 371/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 51 510 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 024 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 024 Kč od 19. 6. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se co do částky 6 466 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 466 Kč od 1. 8. 2024 do zaplacení a co do smluvní pokuty ve výši 9 510 Kč, z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, zastavuje.

III. Žaloba se zamítá v části, kde se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 21 510 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 024 Kč za období od 1. 8. 2024 do 18. 6. 2025 a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 976 Kč za období od 1. 8. 2024 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 15. 8. 2025 domáhala proti žalované zaplacení částky 51 510 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 1. 2024, která měla být uzavřena prostřednictvím webové stránky www.rerum.cz. Na základě této smlouvy bylo žalované umožněno čerpat peněžní prostředky do výše úvěrového limitu ve výši 20 000 Kč. Žalovaná čerpala peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč, a to dne 28. 1. 2024 ve výši 10 000 Kč, dne 26. 3. 2024 ve výši 8 000 Kč a 2 000 Kč a dne 16. 4. 2024 ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti s tím, že celou jistinu je možné splatit kdykoliv po dobu trvání smlouvy. Úrok byl sjednán ve výši 40 % p. m. z jistiny. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, v důsledku čehož došlo ke dni 28. 7. 2024 k zesplatnění úvěru a žalované vznikla povinnost zaplatit nesplacenou jistinu ve výši 30 000 Kč a dále smluvní úrok ve výši 12 000 Kč. Dále žalobkyně vznikla žalované povinnost zaplatit v souladu s čl. 4.2 písm. c) smlouvy též smluvní pokutu za prodlení v celkové výši 9 510 Kč a zákonné úroky. Žalobkyně tvrdila, že splnila zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet.

2. Žalobkyně v rámci podání ze dne 15. 4. 2026, kterým reagovala na výzvu soudu ze dne 27. 2. 2026, vzala žalobu částečně zpět v rozsahu částky ve výši 15 976 Kč, neboť po podání žaloby dodatečně zjistila, že žalovaná na uplatněnou pohledávku před podáním žaloby částečně plnila, a to úhradami v celkové výši 15 976 Kč. Z této částky žalobkyně započetla 9 510 Kč na úhradu smluvní pokuty a částku ve výši 6 466 Kč na úhradu jistiny. Žalobkyně proto navrhla, aby soud uložil žalované uhradit žalobkyni částku ve výši 35 534 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu.

5. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo řízení k částečnému zpětvzetí ze dne 15. 4. 2026 dle ust. § 96 odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) zastaveno.

6. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

7. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalobkyně umožnila ode dne 28. 1. 2024 žalované – spotřebiteli – čerpat peněžní prostředky do výše úvěrového limitu. Smlouva obsahuje závazek úvěrované splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti s tím, že celou jistinu může dlužník splatit kdykoliv po dobu trvání smlouvy, nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Smlouva dále obsahuje ujednání o povinnosti žalované hradit zápůjční úroky ve výši 40 % měsíčně z jistiny. Z předložených listin bylo dále zjištěno, že žalovaná sdělila žalobkyni číslo svého účtu – , č. účtu, .

8. Z výpisů z účtu bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč, a to dne 28. 1. 2024 ve výši 10 000 Kč, dne 26. 3. 2024 ve výši 8 000 Kč a 2 000 Kč a dne 16. 4. 2024 ve výši 10 000 Kč, na účet označený žalovanou č. ú. , č. účtu, .

9. Z výpisu z účtu žalované za období od 31. 8. 2023 do 28. 1. 2024 soud zjistil, že žalovaná měla pravidelný příjem ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, (10/2023 6 985 Kč, 11/2023 15 011 Kč, 12/2023 17 506 Kč, 1/2024 18 559 Kč). Současně soud z výpisu zjistil, že žalovaná čerpala v předmětném období více půjček (např. od , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, .).

10. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokátka žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 14. 6. 2025.

11. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně poskytla žalované v období od 28. 1. 2024 do 16. 4. 2024 peněžní prostředky v souhrnné výši 30 000 Kč, a to na základě smlouvy, která obsahuje ujednání o povinnosti žalované hradit úroky ve výši 40 % měsíčně z jistiny. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná na dluh něčeho plnila.

12. Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZsU“).

13. Soud po důkladném zhodnocení práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 576, § 577 a § 588 o. z., a to z důvodu rozporu jejího obsahu s dobrými mravy. Za rozhodující považuje soud zejména ujednání o výši úplaty za poskytnutí úvěru, podle něhož byla žalovaná povinna hradit smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z nesplacené části jistiny, což v ročním přepočtu odpovídá přibližně 480 % ročně, přičemž smluvní RPSN činí 5 555,92 %, což vyplývá přímo z údajů uvedených ve smlouvě a jejích přílohách. Je-li toto srovnáno s průměrnou úrokovou sazbou u spotřebitelských úvěrů, kterou ČNB uvádí kolem 9 % ročně pro nové spotřebitelské úvěry domácnostem (v dřívějších obdobích uváděno i kolem 7-10 %, údaj např. z června 2024 činil přibližně 9,1 %), takto extrémně vysoké úročení představuje podle názoru soudu nepřiměřenou a pro spotřebitele výrazně zatěžující úplatu, jejíž výše nemůže obstát z hlediska zásad poctivosti a slušnosti. Soud má za to, že takové nastavení ceny úvěru je již svou povahou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. a že nemravnost ujednání o úplatě je natolik závažná, že zasahuje do samotné podstaty právního jednání. Jelikož se jedná o ujednání, které bylo pro žalobkyni nepochybně podstatné a určující pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru (bez něhož by k uzavření smlouvy zjevně nedošlo), nelze dospět k závěru, že by smlouva mohla obstát i bez této části. Smlouva je proto neplatná ex tunc jako celek, a to absolutně, ve smyslu § 588 o. z., k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.

14. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli však úrok, který několikanásobně překračuje běžnou sazbu. V projednávané věci sjednaná měsíční úroková sazba 40 %, odpovídající ročnímu úroku přesahujícímu 480 %, a RPSN ve výši 5 555,92 %, představují zcela extrémní odchylku od úrovně úročení, které lze považovat za přiměřené. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů bývají obecně vyšší než sazby bank, tato skutečnost nehraje roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku z hlediska dobrých mravů. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro bankovní instituce, vedlo by to k závěrům zakládajícím nepřípustnou nerovnost mezi poskytovateli úvěrů. Soud dále dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroku z úvěru zde možná není. Přistoupením k moderaci by byl oslaben preventivní účinek pravidla dobrých mravů a žalobkyně by nebyla motivována sjednávat podmínky úvěru v mezích poctivosti a férového jednání. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023).

15. Současně bylo povinností věřitele dle § 86, § 87 ZsU před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ze žalobkyní předložených listin plyne, že žalovaná dosahovala nepravidelných a relativně nízkých příjmů ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, (10/2023 ve výši 6 985 Kč, 11/2023 ve výši 15 011 Kč, 12/2023 ve výši 17 506 Kč a 1/2024 ve výši 18 559 Kč). Současně z těchto listin plyne, že žalovaná v uvedeném období čerpala více úvěrů od různých poskytovatelů (např. , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, .), což svědčí o její zvýšené zadluženosti. Za této situace muselo být již při uzavírání smlouvy zřejmé, že příjmová situace žalované v kombinaci s existujícími závazky neumožňuje řádné splácení dalšího úvěru bez důvodných pochybností o její platební schopnosti. Žalobkyně přesto úvěr poskytla, aniž by zjevně dostatečně zhodnotila reálnou schopnost žalované dostát svým závazkům. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

16. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 a ust. § 588 o. z. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované dle ust. § 2993 o. z., když se jí dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 14 024 Kč, když ze žalované částky nesplatila ničeho. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalované byla doručena výzva k plnění (listina obsahující zesplatnění). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 14. 6. 2025. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalované dne 18. 6. 2025. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem 18. 6. 2025 do prodlení. Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., které soud stanovil od 19. 6. 2025. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

18. V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu výrokem III. zamítl (35 534 – 14 024 = 21 510), neboť při neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá ujednání smlouvy o výši úroků a smluvních pokutách, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o.z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

19. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalované (61 %) převážil úspěch žalobkyně (39 %). Jelikož však z obsahu spisu nevyplynulo, že by žalované v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoli účelně vynaložené náklady, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV.).

20. Lhůtu k plnění povinností výroků tohoto rozsudku soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.