17 C 59/2016

Plný text

: Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 306.523 Kč s přísl. <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 39.848 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 39.848 Kč za období od 18. 6. 2015 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších 266.675 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně za období od 18. 6. 2015 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 20.054 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, rukám zástupce žalobce.</b> Žalobce se žalobou doručenou soudu 2. 6. 2015 domáhá po žalovaném zaplacení částky 306.523 Kč, jako náhrady nemateriální újmy ve smyslu ust. § 13 odst. 1 a § 31a) zák. č. 82/1998 Sb., vzniklé z titulu nepřiměřené délky soudního řízení. V žalobě uvedl, že dne 4. 12. 1997 podal trestní oznámení na [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova] a jejího jednatele a společníka [jméno] [příjmení] pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Jednalo se o to, že [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova] přijímala prostřednictvím marketingové sítě obchodních zástupců finanční vklady, jako potvrzení vydávala podílové listy a slibovala zajímavé finanční zhodnocení vkladů investicemi do různých oborů hospodářství. K takové činnosti však neměla potřebná oprávnění dle zákona o bankách, byť klienty informovala o tom, že vklady jsou dokonce pojištěny. Organizátoři celého obchodu si však vklady ponechávali pro vlastní potřebu, případně z nich vypláceli provize obchodním zástupcům (model letadlo/pyramida). Žalobce do uvedené společnosti vložil 163.500 Kč a zpět se mu dosud nedostalo ničeho. Žalobce se s žádostí o náhradu škody připojil hned v trestním oznámení ze dne 4. 12. 1997. V trestním řízení byli stiháni [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kteří byli nejprve rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 3/2005 ze dne 12. 9. 2006 odsouzeni pro spáchání trestného činu podvodu, rozsudek však nenabyl právní moci. Vůči [anonymizováno] [jméno] [příjmení] bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Vůči [anonymizováno] [příjmení] žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve výši 49.900 Kč v občanskoprávním řízení zahájeném dne 24. 4. 2014 a vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 108 C 32/2014. [příjmení] [jméno] [příjmení] mu byl nárok na zaplacení částky 113.600 Kč přiznán v trestním řízení, kde byl také [jméno] [příjmení] pravomocně odsouzen ze spáchání zločinu podvodu, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012 Ani na základě tohoto rozhodnutí však [jméno] [příjmení] dobrovolně žalobci ničeho neplnil, a proto vůči němu zahájil žalobce u Okresního soudu v Chrudimi exekuci vedenou pod sp. zn. [spisová značka] (sp. zn. [spisová značka]). Žalobce se s žádostí o odškodnění ve výši 400.000 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení obrátil na Ministerstvo spravedlnosti, k němuž se žalovaný vyjádřil stanoviskem čj. [anonymizováno] – [číslo] [spisová značka] ze dne 28. 5. 2015, ve kterém přiznal žalobci nárok na zadostiučinění pouze ve výši 145 Kč. V odůvodnění svého stanoviska pak uvedl, že základní odškodnění ve výši 306.666,64 Kč je třeba krátit pomocí nově zvoleného koncepčního přístupu a zohlednit abnormálně vysoký počet účastníků/poškozených v trestním řízení. Tímto způsobem však žalovaný částku extrémním způsobem snížil tak, že odpovídá 0,05% základního odškodného, s čímž žalobce zásadně nesouhlasí, přestože si je vědom, že odškodnění je možno snížit i podstatně. Žalobce shrnul, že řízení v trestní věci [spisová značka] probíhalo od 16. 3. 1998 do 16. 7. 2014, tj. 16 let a 4 měsíce, když takováto délka řízení je nepřiměřená a ve věci nutně docházelo k průtahům. Byť je celá věc komplikovaná množstvím poškozených, ale i velikostí škody, celková délka řízení je pro žalobce neakceptovatelná, a to zvláště za situace, kdy se i přes existenci majetku obžalovaných nedostalo žalobci dosud žádného plnění. Stát tedy nedokázal žalobci zajistit právní ochranu a orgány činné v trestním řízení, justice, ale ani žádné jiné mechanismy ČR neochránily práva žalobce jako občana. Značnou komplikací pro žalobce bylo i amnestijní rozhodnutí prezidenta ČR z 1. 1. 2013, které jej zbavilo výhod poškozeného a donutilo jej vést klasické civilní řízení vůči druhému z obžalovaných. Žalobce má zvýšený zájem na tom, aby se jeho nárok coby poškozeného z trestné činnosti nahradil, neboť jde o pohledávku z roku 1997 a žalobce je v důchodovém věku (ročník [rok]), když reálně hrozí, že za svého života již žádné finanční prostředky z této kauzy nemusí vidět. Odškodnění se žalobce domáhá pouze ve vztahu k trestnímu řízení, když k výpočtu požadované částky dospěl na základě souhrnného stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, když žádá odškodné na horní hranici možného s ohledem na celkové selhání justičního systému. Od základní částky 306.668 Kč byla odečtena přiznaná částka 145 Kč, kterou žalovaný přislíbil poukázat na účet žalobce. Žalovaným dosud přiznaná částka 145 Kč není adekvátní újmě, která byla nepřiměřenou délkou řízení a závažností porušení práva v této trestní věci způsobena. I když žalobce připouští vysoký počet poškozených a případné snížení částky odškodného, která by se však měla posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu a významu předmětu řízení pro jednotlivé účastníky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). V této trestní věci se poškození navzájem neznají a každému z nich vznikla škoda z jiného důvodu a v jiné výši, když žalobce se necítí být poškozen nepřiměřenou délkou řízení méně, než kdyby byl jediným poškozeným. Žalobce rozhodně nesouhlasí s připuštěním paralely s konkurzním řízením, kde jsou věřitelé a priori připraveni na to, že uplatněné pohledávky se jim vrátí jen zlomek. Na rozdíl od konkurzního řízení se v trestním řízení poškozený přihlašuje s náhradou škody způsobenou mu trestním řízení s úmyslem vysoudit celou tuto částku. Snížení požadované náhrady za vzniklou újmu pak nesplňuje podmínku přiměřenosti, když přiznaná částka nepokryje ani nejnutnější výdaje žalobce na uplatnění nároku. Přiznaná částka žalovaným ve výši 145 Kč v konečném důsledku zásadně snižuje význam dané věci a v konečném důsledku i důstojnost všech poškozených. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal a navrhoval zamítnutí žaloby. Potvrdil, že žalobce u ní dne 17. 12. 2014 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 400.000 Kč a žalovaný jeho žádosti zčásti vyhověl. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 3/2005 pak plyne, že řízení bylo zahájeno vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 1998. Dne 12. 9. 2006 pak vydal Krajský soud v Hradci Králové odsuzující rozsudek, když dne 1. 1. 2013 bylo trestní stíhání vůči jednomu z obviněných na základě amnestie prezidenta republiky zastaveno. Dne 16. 7. 2014 bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto dovolání ve věci podané. Žalovaný dospěl k závěru, že v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. když celková délka řízení byla hodnocena jako nepřiměřená a žalobci bylo přiznáno odškodnění ve výši 145 Kč. V předmětném trestním řízení žalovaný shledal existenci odpovědnostního titulu, když v souladu s judikaturou vnitrostátních soudů i Evropského soudu pro lidská práva dospěl k závěru, že doba předmětného trestního řízení v trvání 16 let a 4 měsíce je délkou objektivně nepřiměřenou a došlo tudíž k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. V případech nesprávného úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce řízení se má dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“), ale naší judikatury za to (jde o vyvratitelnou právní domněnku), že účastníku vzniká nemajetková újma. V daném případě nebyla zjištěna žádná okolnost, která by byla způsobilá tuto domněnku vyvrátit, a proto žalovaný uzavřel, že žalobci vznikla nemajetková újma. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je pak pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí 15.000 Kč – 20.000 Kč za rok řízení, tj. 1.250 Kč – 1.667 Kč za jeden měsíc řízení. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení o polovinu), lze následně modifikovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) - e) § 31 a) odst. 3 zákona. V daném případě je zásadní a klíčovou okolností abnormální a mimořádný počet poškozených v jednom trestním řízení, a to 21.114 poškozených, když podle judikatury ESLP lze u vysokého počtu poškozených odškodnění přiměřeně snížit, a to podstatně, neboť v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Žalovaný dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobce v trestním řízení je obdobný významu věřitele v konkurzním řízení odrážejícímu se v konečné výši zadostiučinění jak uvedl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. Dále je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem zmenšujícím význam řízení pro žalobce, když dle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem opatrovnickým, pracovně právním, věcem osobního stavu či věcem týkajícím se života a zdraví nebo věcem trestním týkajících se obviněných. V daném případě však žalobci vznikla„ pouze“ majetková škoda. Vzhledem k abnormální pluralitě na straně poškozené dospělo žalované Ministerstvo spravedlnosti k závěru, že je zapotřebí zvolit koncepční přístup pro stanovení konkrétní výše zadostiučinění pro jednoho z mnoha poškozených. V daném případě tak žalovaný vycházel ze základní částky 20.000 Kč za jeden rok řízení, za prvé dva roky řízení z částky poloviční, když výsledek v čitateli vydělil jmenovatelem, tj. celkovým počtem poškozených 21.114 osob a dospěl k vypočtené částce 145 Kč. Kromě toho se žalobci dostalo i zadostiučinění formou konstatování porušení práva, tudíž dostalo se mu zadostiučinění v obou formách předvídaných ustanovení § 31a) zákona č. 82/1998 Sb. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že se žalobce domáhal žádostí o zadostiučinění u žalovaného výplaty částky 400.000 Kč (žádost žalovanému doručena den 17. 12. 2014) a že jej žalovaný ve svém stanovisku ze dne 28. 5. 2015 seznámil s důvody, pro které výši přiznaného zadostiučinění v penězích zkrátil na částku 145 Kč. K tomu viz čl. 22 – 24 a čl. 26 - 30 spisu. Žalovaný uznal délku trestního řízení jako nepřiměřenou, čímž ve svém důsledku došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., vzniku nemajetkové újmy a žalobci tak náleží náhrada ve výši 145 Kč. Vzhledem k pluralitě poškozených totiž žalovaný přistoupil ke krácení vypočtené částky 306.666,64 Kč upraveným počtem poškozených – 21.114 osob. Žalobce však s tímto výpočtem nesouhlasí a domáhá se přiznání zadostiučinění v částce žalované. Z trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové soud zjistil, že dne 16. 3. 1998 bylo zahájeno trestní stíhání v dané věci. Obžaloba byla Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové podána na Krajský soud v Hradci Králové dne 14. 6. 2005. V pořadí prvý odsuzující rozsudek v této trestní věci Krajský soud v Hradci Králové vyhlásil dne 12. 9. 2006, ovšem Vrchní soud v Praze zmiňovaný rozsudek usnesením ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. 9 To 94/2006 zrušil a věc vrátil státnímu zastupitelství k došetření. Obžaloba byla opětovně předložena na Krajský soud v Hradci Králové dne 20. 6. 2011. Řízení bylo komplikováno tím, že v roce 1998 opustil obžalovaný [jméno] [příjmení] území České republiky a trestnímu řízení se dlouhodobě vyhýbal pobytem v cizině na neznámém místě (první zatýkací rozkaz ze dne 2. 6. 1998), tudíž bylo proti němu řízení vedeno jako proti uprchlému. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byli [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uznáni vinnými mj. ze zločinu podvodu a byla jim oběma uložena povinnost nahradit žalobci částku 116.300 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 74/2012 ze dne 6. 3. 2013, jež nabyl právní moci dne 6. 3. 2013, byl [jméno] [příjmení] znovu uznán vinným ze zločinu podvodu a bylo mu uloženo nahradit žalobci částku 113.600 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013 sp. zn. 9 To 74/2012 bylo trestní stíhání druhého obžalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] zastaveno podle čl. II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 1. 2013. Dne 18. 2. 2013 bylo [anonymizováno] [příjmení] podáno dovolání, které bylo dne 16. 7. 2014 odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Odsouzený [jméno] [příjmení] mimořádný opravný prostředek nepodal a ve spise není založena ani ústavní stížnost odsouzených. Průběh tohoto trestního řízení nebyl mezi účastníky sporný. O skutkovém stavu tedy soud uzavřel, že žalovaný uznal délku trestního řízení za nepřiměřenou a v důsledku této délky přiznal žalobci právo na náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, když pro poměry České republiky dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 se výše přiměřeného zadostiučinění pohybuje v rozmezí 15.000 Kč – 20.000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč – 1.667 Kč za jeden měsíc řízení. Modifikovány jsou pak prvé dva roky řízení, a to náhradou ve výši jedné poloviny. Žalovaný vyšel z částky 20.000 Kč / rok a popsal vzorec pro výpočet této náhrady. Uzavřel, že částka, z níž je třeba vycházet, činí 306.666,64 Kč, po zaokrouhlení 306.667 Kč. Soud se dále zabýval důvody, pro které je třeba vzhledem k okolnostem dané trestní věci výši této náhrady za nemajetkovou újmu moderovat, resp. zde snížit. Podle § 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále jen„ zákon“, odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 písm. a), b) zákona odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona, odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonném stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a) odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a) odst. 2 zákona se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a) odst. 3 zákona platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých průtahy v řízení odstranit. Dále pak k postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Možnost odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla do právního řádu České republiky zakotvena novelou zákona č. 82/1998 Sb. s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a) zákona). Tím byl naplněn závazek, vyplývající z článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). Podle článku 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Podle článku 41 Úmluvy platí, že jestliže soud zjistí, že k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní došlo, a jestliže vnitrostátní právo dotčené vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Má-li tedy soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušení práva zakotveného již Úmluvou, jeho rozhodování vychází z kritérií ustavených judikaturou ESLP, a to tak, aby výklad pojmu„ přiměřenosti lhůty“ k projednání a rozhodnutí věci odpovídal výkladu podávanému ESLP. Ve smyslu judikatury ESLP je délka řízení nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud posuzoval řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek. I v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, jestliže se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (viz rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti [země]). Do celkové doby řízení se pak započítává i řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti, když v dané věci bylo podáno dovolání pouze jedním z obžalovaných [příjmení] [příjmení] a bylo pravomocně vyřízeno dne 16. 7. 2014 (k tomu viz rozsudek [příjmení] [příjmení] proti [země]). Ve shodě se stanoviskem žalovaného soud posoudil rozhodné doby a také celkovou dobu řízení vycházejíc z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 3/2005, když tato nebyla mezi účastníky sporována. Celková doba předmětného trestního řízení trvala 16 let a 4 měsíce, a to od zahájení trestního stíhání usnesením ze dne 16. 3. 1998 do vyřízení mimořádného opravného prostředku – dovolání podaného [anonymizováno] [příjmení], tedy do 16. 7. 2014. Nebylo sporu ani o tom, že žalobce od počátku vystupoval v předmětném trestním sporu jako poškozený, což vyplývá jak z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 3/2005 ze dne 12. 4. 2012, tak z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 74/2012 ze dne 6. 3. 2013. Na základě posledně zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Praze pak žalobce vede proti odsouzenému [jméno] [příjmení] exekuci, dosud neúspěšně a vůči druhému z obžalovaných [příjmení] [jméno] [příjmení] zahájil žalobce civilní řízení u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 108 C 32/2014, když jeho situaci ztížilo právě rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky, neboť je stíhán poplatkovou povinností a dalšími povinnostmi provázejícími občanské soudní řízení. Dosud však žalobce neobdržel a nevymohl ničeho. Soud tedy ve shodě s oběma stranami sporu vycházel z délky řízení 16 let a 4 měsíce, když tuto hodnotí vzhledem ke všem okolnostem sice jako nepřiměřenou, ale nejedná se o nepřiměřenost jakkoli zásadní, (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1320/2011), když nebylo shledáno, že by v řízení před soudy docházelo k průtahům. Naopak je třeba připomenout, že věc byla skutkově velmi složitá, a to vzhledem k abnormálně vysokému počtu poškozených trestnou činností obou obžalovaných a vysoké škodě. Soud se zabýval tím, zda je třeba za nepřiměřenou délku řízení na místě přiznat žalobci zadostiučinění v penězích, nebo zda jako náprava vzniklé nemajetkové újmy postačuje konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Soud opět ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že samotné konstatování o porušení práva nedostačuje a je na místě přiznat žalobci zadostiučinění v penězích. Opět stejně jako oba účastníci vycházel i soud z částky 20.000 Kč za jeden rok řízení, a to vzhledem k celkové délce řízení přesahující 16 let (konkrétně 16 let a 4 měsíce), když za prvé dva roky počítal s částkou poloviční. Tímto způsobem soud dospěl stejně jako žalovaný k základní částce 306.668 Kč (po zaokrouhlení), od které odečetl 145 Kč přiznaných již v předsoudní fázi řízení žalovaným, jeho odborem odškodňování. Po odečtení přiznaných 145 Kč dostaneme předmět tohoto řízení tj. částku 306.523 Kč. Ve smyslu ust. § 31a) odst. 3 zákona a ve smyslu závěrů prezentovaných stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 uzavřel soud, že je však třeba přistoupit k procentuální moderaci takto zjištěné částky odškodného, a to na základě jednotlivých parametrů. Vypočtenou částku 306.523Kč pak soud snížil o 20%, a to vzhledem k počtu soudních soustav, před kterými trestní stíhání obžalovaných probíhalo, když ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové dvakrát, třikrát rozhodoval Vrchní soud v Praze a v jednom případně rozhodoval i Nejvyšší soud České republiky. Soud nemohl uzavřít, že by došlo k pochybení soudů ze strany jejich funkční nadřízenosti, nýbrž musel uzavřít, že šlo o řízení velmi obsáhlé a tudíž vzhledem k obtížnosti na vysoké úrovni. Obecně je ovšem nutné přihlédnout ke skutečnosti, že každé podání opravného prostředku a rozhodování o něm objektivně nutně vede k prodloužení celkové délky řízení. K dalšímu ponížení částky, a to dalších 47% přistoupil soud z důvodu vysoké obtížnosti vedeného trestního řízení, a to jak po stránce skutkové, tak i procesní. V trestní věci bylo projednáváno obvinění ze závažných trestních činů u dvou obžalovaných a bylo třeba provést rozsáhlé dokazování, zejména vzhledem k vysokému počtu poškozených a velké škodě. V dané věci bylo posuzováno jednání tehdejších statutárních zástupců [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova]. [příjmení] a [příjmení], kteří prostřednictvím obchodních zástupců uzavírali se zájemci smlouvy a vybírali vklady, následně vydávali„ podílové listy“ jako potvrzení o vkladu do sdružení, a to pod příslibem výhodného zhodnocení vkladů investicemi do různých odvětví hospodářství, přičemž již v okamžiku uzavírání těchto smluv byli vedeni úmyslem tyto vklady v budoucnu nevrátit a ponechat si pro vlastní potřebu. Celkem tak byli obžalováni pro 36.636 dílčích skutků, v nichž figurovalo 21.114 poškozených. Již tato čísla sama hovoří o mimořádně vysoké obtížnosti, byť jen nejprve po stránce pouhé administrace, když vedle toho bylo potřeba provádět výslechy jak obžalovaných, tak poškozených. Samotný rozsudek soudu prvého stupně (vydaný v pořadí jako druhý dne 12. 4. 2012) měl 4.356 stran! Celou věc pak ztěžovala i skutečnost, že [jméno] [příjmení] uprchl a od roku 1998, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání, je neznámého pobytu. Řízení proti němu tedy bylo vedeno jako řízení proti uprchlému, což celou věc také komplikovalo. Již z těchto údajů lze uzavřít o tom, že celé řízení bylo velmi složité svojí náročností, a proto soud pro složitost celého řízení a s tím související procesní a skutkovou obtížnost náhradu snížil o dalších 47%. V neposlední řadě posuzoval soud význam daného trestního řízení pro poškozeného žalobce, který význam řízení označoval za značný, když v rámci trestné činnosti obžalovaných přišel o úspory v řádu 10 průměrných platů (počítáno v penězích roku 1998). Soud však musel uzavřít, že trestní řízení vede v prvé řadě k odsouzení pachatelů trestních činů a k ochraně společnosti před takovýmto škodlivým jednáním. Řízení o náhradě škody je řízení adhezní, tedy„ připojené“ k tomuto trestnímu stíhání, které se zákonodárce rozhodl k ochraně poškozených připojit k trestnímu řízení, aby se tito nemuseli samostatně v občanskoprávním řízení domáhat škody. Nelze však odhlédnout od toho, že trestní řízení primárně nevede ke zjišťování odpovědnosti obžalovaných za škodu a přiznání povinnosti takovou škodu platit. Český právní řád dává totiž poškozeným možnost k trestnímu řízení se nepřipojit, popřípadě z adhezního řízení jako poškozený vystoupit a podat samostatnou žalobu v občanskoprávním řízení. Žalobce setrvával v pozici poškozeného v adhezním řízení v řízením vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 3/2005 po dobu 16 let a 4 měsíců, a to až do skončení trestního řízení. A přestože nyní namítá nepřiměřenost délky trestního stíhání obžalovaných, vyčkal rozhodnutí trestního soudu, když nutně mu nepřiměřená délka řízení působila pocit nejistoty a tím spojenou nemajetkovou újmu. Navíc byl žalobce spolu s dalšími poškozenými zastoupen obecným zmocněncem [příjmení] [příjmení], tudíž se mohl o dalších způsobech vymožení škody dozvědět, a v neposlední řadě mohl tuto otázku diskutovat i s dalšími poškozenými, s nimiž mohl své břímě sdílet. Žalobce sám se pak mohl rozhodnout pro jiný procesní postup a podat žalobu vůči domnělému škůdci v občanskoprávním řízení, což se však ze strany žalobce nestalo. U této otázky významu řízení pro žalobce posuzoval soud také charakter nároku, tudíž skutečnost, že zde šlo„ pouze“ o finanční plnění a musel uzavřít, že žalobci tedy nevznikla újma na životě, zdraví či jiných osobnostních či pracovních právech, jak na ně klade důraz judikatura ESLP. Vycházejíc z těchto argumentů pak z důvodu sníženého významu trestního řízení pro žalobce ponížil přiznané zadostiučinění o dalších 20% Celkem tedy shora uvedenou částku 306.523 Kč ponížil o 87%, tedy podstatným způsobem z důvodů, jak popsány shora, a to analogicky ve smyslu závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp.zn. Cpjn 206/2010, když dospěl k částce 39.848 Kč, kterou uložil žalovanému vyplatit žalobci právě na přiznaném zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Na závěr je ještě třeba uvést, že si je soud vědom, že procentuální ponížení částky by podle citovaného judikátu Nejvyššího soudu ČR nemělo klesnout pod 50% přiznané částky, ovšem vzhledem k okolnostem tohoto případu, který je počtem poškozených a výši vzniklé škody v trestním řízení ojedinělý, přistoupil soud ke snížení základní vypočtené částky podstatným způsobem, a to o 87%, právě pro důvody popsané shora - složitost trestního řízení, vysoký počet poškozených a z důvodů snížení významu trestního řízení pro poškozeného toliko finanční újmou. (výrok I.) Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). Úrok z prodlení pak byl žalovanému přisouzen od uplynutí lhůty 6 měsíců, počítaných od doby, kdy nárok uplatnil u příslušného úřadu – zde žalovaného, ve smyslu ust. § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s ust. § 14 s § 15 zákona, kdy podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 je stát povinen nahradit škodu nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona. Žalobce se řádně obrátil ve smyslu ust. § 14 zákona na žalovaného podáním ze dne 2. 12. 2014, doručeným žalovanému dne 17. 12. 2014. Uplynutím lhůty 6 měsíců se tedy žalovaný dostal do prodlení prvně dnem 18. 6. 2015, od kterého žalobce důvodně požaduje přisoudit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně. (k tomu viz Nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb.) – výrok I. Ještě pokud jde o ponížený výpočet žalovaným a jeho koncepční přístup k výpočtu náhrady, uzavřel soud, že pro takovou úvahu zde prostor není a výpočet k jakému žalovaný přistoupil nelze připodobnit konkurznímu řízení a bez bližších úvah vyjít pouze z matematického algoritmu, který nezohledňuje každý jednotlivý daný případ a jeho specifické okolnosti. Výrokem III. soud uložil žalovanému nahradit žalobci plnou výši náhrady nákladů řízení v celkové částce 20.054 Kč, a to s odkazem na ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce byl v základu sporu plně úspěšný a výše zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Proto soud přiznal žalobci oproti žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení vycházejíc z ust. § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., počítáno z puncta 50.000 Kč, když mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby činí 3.100 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalobce učinil v řízení tyto úkony právní služby - převzetí věci a sepis žaloby, písemné vyjádření ze dne 14. 7. 2015 a účast na jednání konaném dne 17. 5. 2016, náleží mu odměna ve výši 12.400 Kč (tj. 3.100 Kč/úkon). Ke každému úkonu právní služby náleží advokátu náhrada hotových výdajů v paušální částce po 300 Kč/úkon podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky, tj. celkem 1.200 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu i daň ve výši 21 % z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobce za zastoupení advokátem tak dosahují výše 16.456 Kč. Zástupci žalobce náleží dále i právo na náhradu cestovních výdajů dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 156 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a to za cestu k soudnímu jednání konanému dne 17. 5. 2016 z [obec] do [obec] a zpět, při vzdálenosti 282 km, za použití osobního automobilu zn. Škoda Superb, r.z. [anonymizováno] [číslo], při průměrné spotřebě 10,1 l na 100 km a ceně benzínu Super O 95 ve výši 29,70 Kč za 1 litr a základní sazbě náhrady 3,80 Kč za 1 km jízdy, dle vyhl. č. 385/2015 Sb. (§ 1 písm. b) a § 4 písm. a)) v celkové výši 1.917,50 Kč, s připočtením 21 % DPH, jehož je žalobce plátcem, činí cestovné 2.320 Kč. Žalobce má dále ve smyslu § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. právo na náhradu promeškaného času stráveného cestou k jednání a zpět dne 17. 5. 2016 za 8 započatých půlhodin ve výši 800 Kč, navýšeno o 21 % DPH = 968 Kč Náklady žalobce za zastoupení advokátem tak dosahují výše 19.744 Kč Vedle těchto nákladů uplatnil žalobce ještě svůj nárok na zaplacení jízdného k soudnímu jednání konanému dne 17. 5. 2016. Soud však nemohl žalobci přisoudit plnou požadovanou výši cestovních nákladů vlastním osobním automobilem, neboť podle § 29 odst. 1 a § 30 odst. 1, 2 vyhl. č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, by soud účastníkovi náhradu cestovních výdajů vlastním automobilem mohl přiznat jen, pokud by o použití vlastního motorového vozidla požádal soud před jeho použitím. Protože žalobce takovou žádost nepodal, přisoudil mu soud pouze náhradu cestovních výdajů ve výši výdajů za použití veřejného hromadného dopravního prostředku v částce 155 Kč/jedna cesta [obec] – [obec], zjištěnou z internetových stránek českých drah a autobusových společností. Tuto částku pak připočetl k nákladům za zastoupení (2 krát 155 Kč) a dopěl k celkové částce 20.054 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému, aby náklady řízení v celkové částce 20.054 Kč zaplatil žalobci k rukám jeho advokáta (zástupce).