17 C 59/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 32 643,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 964,06 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 964,06 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 11 678,95 Kč,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 367,55 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 4 511,05 Kč,- úroku ve výši 29,70 % ročně z částky 26 415,15 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 27 915,15 Kč od 30. 7. 2024 do 4. 12. 2025,- zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 951,09 Kč od 5. 12. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 719 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2024 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 32 643,01 Kč (z toho jistina 26 415,15 Kč) s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 5. 2023. Na základě této smlouvy žalovaný čerpal částku ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce čerpanou jistinu a úroky ve výši 54 % ročně. Úhrady žalovaného měly podobu závazku minimálních měsíčních plateb, a to vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Informace o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb, které byl žalovaný povinen hradit, byl žalovanému sdělen každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb, který byl žalovanému dostupný online na účtu , Anonymizováno, www., Anonymizováno, .cz. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradil toliko 9 035,94 Kč. Úvěr tak byl v souladu se smlouvou a s čl. 11.3 smluvních podmínek zesplatněn ke dni 4. 1. 2024. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne 1. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou žalovanému poskytl úvěrový limit do výše 30 000 Kč s možností opakovaného čerpání. Úrok byl sjednán ve výši 54 % ročně (RPSN 70,81 = ročně). Žalovaný se zavázal hradit minimální měsíční platby, a to vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Informace o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb, které je povinen hradit, byla sdělena každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb (viz smlouva o úvěru). Přehledem plateb bylo prokázáno, že žalovaný vyčerpal celkem částku 30 000 Kč (převedeno na bankovní účet) a uhradil celkem 9 035,94 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky.

6. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet úvěr, především okolnosti ověření žalovaným uváděných příjmů a výdajů.

7. Žalobce však reagoval vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – ve kterém uvedl, že byl žalovaný lustrován v registru k ověření jeho závazků, dále byly zjištěny příjmy žalovaného z bankovního účtu, přičemž s ohledem na výši jeho příjmu dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.

8. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval měsíční výdaje včetně posuzování výše existujících závazků, resp. s jakým konkrétními částkami pracoval. Doloženy nebyly ani výpisy z účtu žalovaného ohledně prokázání jeho příjmu, ani podklady k ověření výdajů.

9. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 1. 11. 2024.

10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 1. 5. 2023 částku ve výši 30 000 Kč, a to převodem na bankovní účet. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 30 000 Kč a dále úrok a poplatky. Předchůdce žalobce spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalovaného.

11. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

13. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

14. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

16. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

18. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

19. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

20. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal z titulu neplatné smlouvy peněžitou částku 30 000 Kč a vrátil z ní zpět toliko 9 035,94 Kč. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného dle ust. § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 20 964,06 Kč (30 000 – 9 035,94 = 20 964,06). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobcem odeslána 1. 11. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 4. 12. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 5. 12. 2024 do prodlení. Žalobce tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

21. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl, tj. co do žalované částky 11 678,95 Kč a příslušenství. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

22. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobce byl úspěšný co do 20 964,06 Kč (64 %) a žalovaný co do částky 11 678,95 Kč (36 % žalované částky); žalobce má proto nárok na náhradu 28 % nákladů (64 % - 36 %). Náklady řízení žalobce tvoří jednak soudní poplatek 1 117 Kč a dále náklady právního zastoupení sestávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 300 Kč/úkon (z puncta 26 415,15 Kč). Ke každému úkonu náleží náhrada hotových výdajů advokáta 100 Kč za každý úkon právní služby dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu. K odměně a náhradě hotových výdajů soud přiznal daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.), tj. 21 % z částky 1 200 Kč. Náklady žalobce tedy činí celkem 2 569 Kč, z čehož 28 % činí 719 Kč, které je žalovaný povinen hradit k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 o. s. ř. (výrok III).