17 C 70/2024

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČ Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 81 404 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9 584 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 584 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 71 820 Kč,- zákonných úroků z prodlení z částky 23 126,82 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení,- kapitalizovaných úroků ve výši 6 394,72 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 000,48 Kč,- úroku ve výši 25 % ročně z částky 28 321,16 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2023 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 81 404 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 6. 2021. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu a úhrady za služby. Celkové náklady poskytnutého úvěru činily 90 320 Kč, které se žalovaný zavázal splácet žalobci v pravidelných 20měsíčních splátkách ve výši 4 516 Kč. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, kdy naposledy uhradil dne 31. 8. 2022 částku ve výši 1 000 Kč, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru, a to ke dni následujícímu po marném uplynutí lhůty pro úhradu další splátky a žalovanému vznikla povinnost zaplatit nesplacenou jistinu ve výši 28 321,16 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 4 389,66 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 18 836,09 Kč, poplatek za administrativní činnost 2 785,84 Kč a poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 5 571,25 Kč. Dále žalovanému vznikla povinnost zaplatit v souladu se smlouvou též smluvní pokutu v celkové výši 21 500 Kč a zákonné úroky. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

3. Z listiny nazvané smlouva o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 23. 6. 2021 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 9 320 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 28 400 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 4 200 Kč a poplatkem za umožnění splácet v hotovosti ve výši 8 400 Kč. Žalovaný se zavázal celkem uhradit 90 320 Kč, v pravidelných 20měsíčních splátkách ve výši 4 516 Kč. Součástí této listiny bylo i ujednání o smluvní pokutě.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla dne 2. 8. 2023 postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky.

5. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný uhradil poslední splátku dne 31. 8. 2022, kdy celkově uhradil žalovaný 30 416 Kč.

6. Z potvrzení o výši příjmu soud zjistil, že žalovaný na základě dohody o provedení práce u společnosti , právnická osoba, , vykonával pracovní pozici traktorista s průměrným měsíčním příjmem 9 900 Kč. Daná dohoda byla uzavřena na dobu určitou do prosince 2021.

7. Z výplatních dokladů a oznámení České správy sociálního zabezpečení soud zjistil, že žalovaný pobíral starobní důchod ve výši 14 609 Kč.

8. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul důchod ve výši 14 609 Kč a dále částku 9 900 Kč vyplývající z dohodo o provedení práce. Soud dále zjistil, že žalovaný mezi své měsíční výdaje zahrnul částku 3 000 Kč za bydlení a energie, částku 6 750 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady, částku 1 399 Kč představující srážky ze mzdy a částku 4 305 Kč představující splátky žalovaného za další půjčku. Celkové měsíční příjmy žalovaný stanovil na 24 509 Kč a celkové měsíční výdaje stanovil žalovaný na částku 15 454 Kč, kdy rozdíl mezi těmito částkami činí 7 055 Kč.

9. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky.

10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 23. 6. 2021 peněžní prostředky v souhrnné výši 40 000 Kč s tím, že žalovaný mu měl zpět uhradit částku 90 320 Kč v měsíčních splátkách 4 516 Kč. To vše, přestože si byl vědom, že žalovaný je starobní důchodce, kdy více než 1/3 příjmů žalovaného pochází z dohody o provedení práce, která měla skončit k prosinci 2021, a po tomto datu by žalovanému zbyl pouze příjem ze starobního důchodu ve výši 14 609 Kč, což by jen s porovnáním měsíčních výdajů žalovaného nestačilo žalovanému ani na pokrytí jeho měsíčních výdajů. Neobstojí tvrzení, že znal žalovaného jako dlužníka, který měl u předchůdce žalobce jako věřitele už i další půjčky. Právě naopak. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnosti žalovaného.

11. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., kdy věřitel tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o úvěru je z tohoto důvodu tudíž neplatná. Z daných důkazů je zřejmé, že žalovaný přijal od právního předchůdce žalobce částku 40 000 Kč, kdy na tuto uhradil pouze 30 416, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení ve výši 9 584 žalobci vydat.

12. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

14. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

15. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

17. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

18. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

20. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

21. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 40 000 Kč a uhradil zpět částku 30 416 Kč. Soud výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci zbylé plnění ve výši 9 584 Kč. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb a je přiznán od data, jak jej požadoval žalobce (byť odvíjejíc toto datum z neplatné smlouvy - od data následujícího po zesplatnění), přestože žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dluhu z titulu bezdůvodného obohacení již před tímto, ovšem soud nemůže přiznat více, než žalobce v žalobě požaduje.

23. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

24. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce měl ve věci méně než poloviční úspěch (11,77 % ku úspěchu žalovaného 88,23 %). Žalovanému náklady řízení v souvislosti s tímto řízením nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Lhůtu k plnění dle výroku č. I tohoto rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. třídenní.