17 C 93/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Milenou Rejchovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 18 452,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 700 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 700 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 11 752,55 Kč- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 168,34 Kč,- kapitalizovaných úroků ve výši 1 522,30Kč,- úroku ve výši 15 % ročně z částky 11 642,08 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 11 642,08 Kč od 30. 7. 2024 do 4. 11. 2024,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 110,47 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 5. 2. 2025 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 18 452,55 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 10. 2022. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu, úroky ve výši 7 457 Kč, a dále poplatky v částce 4 497 Kč. Celkem se tedy žalovaný zavázal úvěr včetně příslušenství vrátit ve 52 týdenních splátkách po 519 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 10. 10. 2023. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradil toliko 8 300 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 11. 10. 2022 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 7 457 Kč a oplatky v částce 4 497 Kč. Úroková sazba tedy činí 86 % ročně a RPSN 171 % ročně.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky.

6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný z titulu smlouvu hradil toliko 8 300 Kč.

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr v říjnu roku 2022 uvedl, že je podnikatel, žije v nájmu, nevyživuje další osobu, je svobodný a nesplácí spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Za účel žádosti o úvěr označil běžné výdaje domácnosti. Žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul čistý příjem z podnikání ve výši 18 273 Kč, který měl být doložen daňovým přiznáním (zde nedoložen). Dále uvedl jako další příjem domácnosti částku 20 000 Kč. Soud dále zjistil, že žalovaný své měsíční výdaje odhadl částkou 3 500 Kč.

8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet úvěr, především okolnosti ověření žalovaným uváděných příjmů a výdajů.

9. Žalobce však reagoval vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul informace ze zákaznické karty, přičemž s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak není jeho povinností zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Dále upozornil, že předmětná smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2019 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.

10. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval žalovaným uváděné měsíční výdaje včetně posuzování výše existujících závazků a spolehl se jen na prohlášení žalovaného. Doloženo nebylo ani daňové přiznání ani výpisy z účtu žalovaného ohledně prokázání jeho příjmu, ani podklady k ověření výdajů, když tyto byly uvedeny v extrémně nízké výši. Žalovaný měl mít kromě příjmu ještě další příjmy domácnosti 20 000 Kč, ovšem neověřené. Pak „papírově“ vykazoval žalovaný vyšší příjem, celkem v částce 38 273 Kč.

11. Z písemné výzvy včetně dodejky bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 1. 11. 2024.

12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 11. 10. 2022 částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 15 000 Kč a dále úrok a poplatky. Předchůdce žalobce spol. Provident, si ale nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Soud zejména považoval za nevěrohodnou informaci, že výdaje žalovaného odpovídají částce 3 500 Kč, dále měl pochybnosti o položce další příjmy domácnosti ve výši 20 000 Kč.

13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

14. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

15. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

17. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

18. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

19. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, a to v obou případech.

20. Současně dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná dle ust. § 576, 577 a 588 o.z., a to pro rozpor sjednaného úroku ve výši 86 % ročně s dobrými mravy dle ust. § 1 odst. 2 o.z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu (bez úvěrů na bydlení) celkem cca 10 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než osminásobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli osminásobek. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.

21. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal celkem z titulu neplatné smlouvy peněžitou částku 15 000 Kč a vrátil z ní zpět toliko 8 300 Kč. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného dle ust. § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 6 700 Kč (částek 15 000 Kč – 8 300 Kč). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobcem odeslána 1. 11. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalované dne 4. 11. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 5. 4. 2024 do prodlení. Žalobce tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

23. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl, tj. 11 752,55 Kč s příslušenstvím. Jestliže byla smlouva o úvěru (zde v obou případech) neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

24. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalovaného (64 %) značně převážil úspěch žalobce (36 %), ovšem žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady dosud nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).