18 C 113/2021

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Evou Tabetovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO ; sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená anonymizováno jméno příjmení , advokátem sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum ; bytem adresa žalované o zaplacení částky 21 973,20 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 990 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 13. 2. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 10 983 Kč kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 788,09 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 598,70 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 12 596,81 Kč ve výši 9,75% od 21. 1. 2020 do 12. 2. 2021, zákonného úroku z prodlení z částky 1 606 Kč ve výší 9,75 % od 13. 2. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 10.990 Kč ve výši 1,5% od 13. 2. 2021 do zaplacení, 29% úroku ročně z částky 12 596,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 3. 2021 po žalované domáhala zaplacení částky 21 973,20 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] a žalovanou dne 28. 9. 2019. V žalobě uvedla, že právní předchůdce žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které jí poskytl peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které měly být splaceny nejpozději dne 22. 11. 2019, v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit i částku ve výši 11 676 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 5 652 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši [částka] (dále jen„ poplatek“). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 428 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 3. 2018. Ke dni 4. 6. 2019 činila dlužná jistina částku 12 596,81 Kč a dlužný poplatek částku 9 376,39 Kč. Od 23. 11. 2019 ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru se neuhrazená jistina úročí dle smlouvy 29% ročně. Do postoupení pohledávky, ke kterému došlo dne 20. 1. 2020, žalovaná zaplatila na dluh 3 010 Kč. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 596,81 Kč a dále nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 9 376,60 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 598,70 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 788,09 Kč, úroků ve výši 29 % ročně u dlužné jistiny ve výši 12 596,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75% ročně z dlužné jistiny ve výši 12 596,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Dále žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Sama žalovaná potvrdila, že původní věřitel před uzavření smlouvy s odboru péčí posoudil její schopnost splácet, spotřebitelský úvěr a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Dále také potvrdila sama žalovaná, že jí uvedené údaje v klientské kartě jsou úplné, přesné a pravdivé.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 28. 9. 2018 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně - společnost [právnická osoba] - poskytla dne 28. 9. 2018 žalované finanční prostředky ve výši 14 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s jednorázovým poplatkem ve výši 11 676 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 428 Kč.

5. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím lístkem vyplývá, že zástupce žalobkyně upomínkou vyzval žalovanou k zaplacení dluhu nejpozději do 12. 2. 2021.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni, žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno.

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná byla ke dni 28. 9. 2018 (uzavření smlouvy) zaměstnaná u společnosti [právnická osoba] v pracovním zařazení skladník, její čistý příjem byl 13 281 Kč, ostatní příjmy uvedla částkou 47 711 Kč. Externí splátky zápůjček uvedla ve výši 800 Kč, odhadované měsíční výdaje uvedla ve výši 3 500 Kč. Žádný ze svých tvrzených příjmů nedoložila, jen zaškrtla kolonku jiné, kde uvedla DPP, PZP a VZR.

8. O skutkovém stavu věci soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně - společnost [právnická osoba] - uzavřela se žalovanou jako spotřebitelkou dne 28. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 14 000 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupovala s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně totiž se žalovanou uzavřela smlouvu o zápůjčce, aniž by náležitě prověřila, zda má žalovaná finanční prostředky na splácení zápůjčky. Pokud právní předchůdce žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovanou, aniž by ověřil ostatní uvedené příjmy žalované ve výši 47 711 Kč, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně jako věřitel nezkoumal při prověřování úvěruschopnosti žalované, o jaké ostatní příjmy se jedná a ani nepožadoval jejich doložení, spokojil se pouze s tvrzením žalované. Nemohl tak správně posoudit, poměř příjmů vůči výdajům žalované, tedy její schopnost zápůjčku řádně splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek z 20. 1. 2020 z právního předchůdce žalobci. Žalobce žalovanou vyzval k zaplacení dluhu upomínkou a vyzval ji k zaplacení dluhu ve lhůtě do 12.2.2021 Žalovaná na dluh ke dni postoupení pohledávky zaplatila celkem 3 010 Kč.

9. Žaloba je nedůvodná.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaná neuhradila na dluh ničeho.

15. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

16. Dle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 17. Soud má tedy s ohledem na shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované jako spotřebitele.

18. V této věci žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnil, zejména podrobně nezjišťoval a neověřoval příjmy žalované. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů k příjmům a závazkům žalované v daném případě nemohlo dojít.

19. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně (resp. jeho právní předchůdce) nesplnila svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobce vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele (žalované).

20. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná od právního předchůdce žalobkyně převzala částku 14 000 Kč a zaplatila 3 010 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou v souladu s § 1879 o. z. žalobkyni. Soud proto žalované uložil povinnost vrátit žalobkyni jistinu ve výši 10 990 Kč. Žalobkyně žalovanou vyzvala ke splnění předžalobní výzvou a ke splnění jí určila lhůtu do [datum], od 13. 2. 2021 je žalovaná v prodlení. Soud proto v souladu s § 1970 o. z. v návaznosti na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. uložil žalované též povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení od 13. 2. 2021.

21. Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o.s.ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách.

22. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže je totiž smlouva o zápůjčce neplatná, nebyla mezi účastníky řízení platně sjednána ani platba částek 10 983 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 788,09 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 598,70 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 12 596,81 Kč ve výši 9,75 % od 21. 1. 2020 do 12. 2. 2021, zákonného úroku z prodlení z částky 1 606 Kč ve výší 9,75 % od 13. 2. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 10 990 Kč ve výši 1,5 % od 13. 2. 2021 do zaplacení, 29 % úroku ročně z částky 12 596,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

23. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěch žalobce a žalované je rovnoměrný. Žalovaná měla v řízení úspěch co do částky [částka] a žalobce co do částky 10 990 Kč. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.