18 C 87/2021

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Evou Tabetovou ve věci žalobce: ; právnická osoba, IČO ; sídlem adresa žalobkyně ; zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum ; bytem adresa žalované o zaplacení částky 76 681,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 36 085 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 1. 1. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 40 596,12 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 503,43 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 005,43 Kč, zákonného úroku z částky 17 212,30 Kč od 21. 1. 2020 do 31. 12. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 11 062 Kč ve výši 8,5 % od 1. 1. 2021 do zaplacení, 29% úroku ročně z částky 17 212,30 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 4 191,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 957,85 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 29 935,47 Kč od 21. 1. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 8,5 %, úroku 29 % z částky 29 935,47 od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1 Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 26. 1. 2021 po žalované domáhal zaplacení částky 24 358 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o zápůjčce - číslo uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností právnická osoba a žalovanou dne 24. 8. 2017. V žalobě uvedl, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 35 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 24. 2. 2019, v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit i částku ve výši 28 079 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 577 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení 8 970 Kč, nákladů za bezhotovostní inkaso splátek ve výši 10 532 Kč (dále jen„ poplatek“). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 2. 2019 Poslední splátka byla žalovanou zaplacena dne 7. 5. 2018. Ke dni 3. 9. 2018 byla dlužná jistina 29 935,47 Kč a dlužný poplatek 18 834,61 Kč. Od 25. 2. 2019 ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru se neuhrazená jistina úročí dle smlouvy 29 % ročně. Do postoupení pohledávky, ke kterému došlo dne 20. 1. 2020, žalovaná zaplatila na dluh 12 115 Kč. Ke dni postoupení 20. 1. 2020 výše pohledávky bez příslušenství byla 68 471,08 Kč. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výš 5 551,43 Kč a dále nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 281,57 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 812,88 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 670,34 Kč, úroků ve výši 29 % ročně u dlužné jistiny ve výši 5 551,43 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 551,43 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Dále žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Sama žalovaná potvrdila, že původní věřitel před uzavření smlouvy s odboru péčí posoudil její schopnost splácet, spotřebitelský úvěr a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Dále také potvrdila sama žalovaná, že jí uvedené údaje v klientské kartě jsou úplné, přesné a pravdivé. - číslo uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností právnická osoba a žalovanou dne 2. 10. 2017. V žalobě uvedl, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 26. 11. 2018, v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit i částku ve výši 13 125 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 683 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení 4 130 Kč, inkaso za bezhotovostní inkaso splátek ve výši 6 312 Kč (dále jen„ poplatek“). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních splátkách) po 469 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 11. 2018. Ke dni 26. 11. 2018 činila dlužná jistina částku 9 467,91 Kč a dlužný poplatek částku 7 057,09 Kč. Od 27. 11. 2018 ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru se neuhrazená jistina úročí dle smlouvy 29 % ročně. Do postoupení pohledávky, ke kterému došlo dne 20. 1. 2020, žalovaná zaplatila na dluh 11 600 Kč. Ke dni postoupení výše pohledávky bez příslušenství byla 24 625 Kč. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výš 9 467,91 Kč a dále nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 057,09 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 203,31 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 977,56 Kč, úroků ve výši 29 % ročně u dlužné jistiny ve výši 9 467,91 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 467,91 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Dále žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Sama žalovaná potvrdila, že původní věřitel před uzavření smlouvy s odboru péčí posoudil její schopnost splácet, spotřebitelský úvěr a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Dále také potvrdila sama žalovaná, že jí uvedené údaje v klientské kartě jsou úplné, přesné a pravdivé. 2 Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3 Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4 Ze smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 24. 8. 2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce - společnost právnická osoba - poskytl dne 24. 8. 2017 žalované finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s jednorázovým poplatkem ve výši 28 079 Kč v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 3 035 Kč. 5 Ze zákaznické karty s datem 24. 8. 2017 soud zjistil, že žalovaná požadovala zápůjčku do výše 12 000 Kč, uvedla, že má plný pracovní úvazek u zaměstnavatele anonymizováno u příjmení, na adrese adresa, ostatní příjem 3 000 Kč, další čisté příjmy domácnosti 15 000 Kč, celkem 26 700 Kč. Odhadované měsíční výdaje uvedla 2 000 Kč, zaškrtla kolonky u ověřených dokumentů u pracovní smlouvy, výpisy z bank u tří účtů a 3 výplatní pásky. 6 Ze smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 2. 10. 2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce - společnost právnická osoba - poskytl dne 2. 10. 2017 žalované finanční prostředky ve výši 15 000Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s jednorázovým poplatkem ve výši 13 125 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 413 Kč. 7 Ze zákaznické karty s datem 29. 11. 2017 soud zjistil, že žalovaná požadovala zápůjčku do výše 20 000 Kč, uvedla, že má plný pracovní úvazek u zaměstnavatele příjmení příjmení – anonymizována dvě slova, na adrese obec, s pracovním zařazením pomoc. kuchyně, výši svého měsíčního příjmu uvedla 13 200 Kč, ostatní příjem 4 000 Kč, další čisté příjmy domácnosti 24 100 Kč, celkem 41 300 Kč. Odhadované měsíční výdaje uvedla 1 800 Kč, měsíční externí splátky zápůjček dle žadatele 200 Kč. Zaškrtla kolonky u ověřených dokumentů u pracovní smlouvy, výpisy z bankovního účtu a tří výplatní pásky z 8., 9. a 10. měsíce 2017. 8 Z nesporného tvrzení žalobce, soud zjistil, že žalovaná na smlouvu uzavřenou dne 24. 8. 2017 zaplatila celkem 12 115 Kč a poslední splátka byla žalovanou zaplacena dne 7. 5. 2018. Na smlouvu zavřenou dne 2. 10. 2017 zaplatila celkem 1 800 Kč Celkem na obě zápůjčky žalovaná zaplatila 13 915 Kč. 9 Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím lístkem ze dne datum vyplývá, že zástupce žalobce upomínkou vyzval žalovanou k zaplacení dluhu nejpozději dne 31. 12. 2020. 10 Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobci, žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno. 11 O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně - společnost právnická osoba - uzavřel se žalovanou jako spotřebitelkou během půl roku dvě smlouvy o výpůjčce a to dne 24. 8. 2017, na základě které poskytl žalované finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách po 3 035 Kč a na kterou žalovaná zaplatila celkem 12 115 Kč a dne 2. 10. 2017, na základě které poskytl žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, na kterou žalovaná zaplatila celkem 1 800 Kč, aniž by jako věřitel poskytující zápůjčku spotřebiteli postupoval s obornou péčí. Právní předchůdce žalobce totiž se žalovanou uzavřel obě smlouvy o výpůjčce, aniž by náležitě prověřil, jaké skutečné příjmy žalovaná má, vycházel přitom pouze z údajů uvedených žalovanou, když ze zákaznických karet ani u jedné z poskytnutých zápůjček není zřejmé kde je zdroj ostatních příjmů a dalších čistých příjmů domácnosti, které dle zákaznické karty tvoří převážnou část příjmů žalované. Uvedené odhadované měsíční výdaje ve výši 2000 Kč a 1800 Kč jsou již pouhou úvahou nereálné, neb s touto částkou se vyžít byť pro jednu osobu nedalo. Pokud u výpůjčky (zákaznické karty z 29. 11. 2017) uvedla žalovaná že exeterní splátky zápůjček dle žadatele je 200 Kč a ze smlouvy o zápůjčce u stejného poskytovatele z 24. 8. 2017 je zřejmé že měsíční splátka byla stanovena ve výši 3 035 Kč, jsou žalovanou uváděné údaje zavádějící a pokud právní předchůdce žalobkyně vycházel pouze z údajů uvedených žalovanou, aniž by je ověřil, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Nemohl tak správně posoudit, poměř příjmů vůči výdajům žalované, tedy její schopnost zápůjčku řádně splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek z 16. 12. 2020 z právního předchůdce žalobci. Žalovaná uhradila na zápůjčky celkem 13 915 Kč. 12 Žalobce žalovanou vyzval k zaplacení dluhu upomínkou zaslanou dne 16. 12. 2020 a vyzval ji k zaplacení dluhu ve lhůtě do 31. 12. 2020. 13 Žaloba je nedůvodná. 14 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 15 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 16 Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 17 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18 Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaná dluhy nesplatila. 19 Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 20 Dle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn.

I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 21 Soud má tedy s ohledem na shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované jako spotřebitele. 22 V této věci žalobce svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnil, zejména podrobně nezjišťoval a neověřoval příjmy žalované v porovnání s jejími výdaji a její tvrzení týkající se ostatních zápůjček. Čemuž odpovídá i chování žalované, která na první i druhou zápůjčku zaplatila právnímu předchůdci žalobci pouze 13 915 Kč. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů k příjmům a závazkům žalované v daném případě nemohlo dojít. 23 V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobce (resp. její právní předchůdce) nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobce vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele (žalované). 24 V řízení bylo prokázáno, že žalovaná od právního předchůdce žalobce převzala částku 50 000 Kč a na dluh zaplatila 13 915 Kč. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou v souladu s § 1879 o.z. žalobci. Soud proto žalované uložil povinnost vrátit žalobci jistinu ve výši 36 085 Kč. Žalobce žalovanou vyzval ke splnění předžalobní výzvou a ke splnění jí určil lhůtu do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 je žalovaná v prodlení. Soud proto v souladu s § 1970 o. z. v návaznosti na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. uložil žalované též povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení od 1. 1. 2021. 25 Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o.s.ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách. 26 Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže jsou totiž smlouvy o zápůjčce neplatné, nebyla mezi účastníky řízení platně sjednána ani platba částek 2 503,43 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení, kapitalizovaného úroku ve výši 5 005,43 Kč, zákonného úroku z částky 17 212,30 Kč od 21. 1. 2020 do 31. 12. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 11 062 Kč ve výši 8,5 % od 1. 1. 2021 do zaplacení, 29% úroku ročně z částky 17 212,30 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 4 191,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 957,85 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 29 935,47 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení 27 O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná měla v řízení větší úspěch, když žaloba byla zamítnuta co do částky 40 596,12 Kč s příslušenstvím, měla by proto právo na náhradu části nákladů řízení. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.