21 C 45/2026

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Šubovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 37 067,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 490,33 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 17 857,05 Kč, částky 1 720,46 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 18 659,98 Kč ve výši 11,50 % ročně od 22. 9. 2025 do zaplacení.

III. Žalobkyni se povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, doplatek soudního poplatku za žalobu (návrh na zahájení řízení) neukládá, když k nevydání platebního rozkazu v aplikaci CEPR nedošlo ze zákonem předpokládaných důvodů.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 347,38 Kč, částky 1 720,46 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 18 659,98 Kč ve výši 11,5 % ročně od 22. 9. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 17. 4. 2024 uzavřela se žalovaným distančním způsobem smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalobkyně tvrdila, že žalovanému úvěr postupně vyplatila na účet č. , č. účtu, , žalovaný své povinnosti ze smlouvy řádně neplnil, a proto mu dne 21. 9. 2025 oznámila ukončení smlouvy a zesplatnění dluhu. Žalovaná částka 35 347,38 Kč podle žalobkyně sestává z jistiny 17 490,33 Kč, poplatku za vyplacení úvěru 347,40 Kč, smluvního úroku 16 687,40 Kč a poplatku za službu „Presto“ 822,25 Kč; částka 1 720,46 Kč pak představuje smluvní pokutu uplatněnou za prvních 90 dnů prodlení.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. Soud proto věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také „o. s. ř.“). Soud provedl dokazování z žalobkyní navrhovaných důkazů, neboť tyto samotné bez dalšího stačily k řádnému zjištění skutkového stavu.

3. O skutkovém stavu věci soud z žalobkyní navrhovaných důkazů (tj. ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek, předpisu denních splátek, potvrzení o vyplacených bankovních transakcích, informace pro spotřebitele, výpisu o posouzení úvěruschopnosti, dokladu o identifikovaných příjmech, BankID výpisu, autorizace ověření totožnosti a účtu prostřednictvím AISP, metodiky posuzování úvěruschopnosti, e-mailu o ukončení smlouvy, předžalobní výzvy a potvrzení o jejím podání) zjistil, že žalobkyně vystupovala jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru a žalovaný jako fyzická osoba – spotřebitel. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 17. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s kreditním rámcem 80 000 Kč, přičemž žalovanému byly na účet č. , č. účtu, postupně vyplaceny částky v celkové výši 86 214,07 Kč. Uvedený účet byl ověřen jako účet žalovaného prostřednictvím AISP a odpovídá též účtu uvedenému ve smlouvě a BankID výpisu. Ze smlouvy a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že úroková sazba byla sjednána ve výši 0,883 % denně a RPSN činila 1 302,39 %. Z předpisu denních splátek soud zjistil, že denní splátka činila 209,37 Kč, přičemž v počátečním období připadalo 203,09 Kč na úrok, 4,51 Kč na poplatek a 1,78 Kč na jistinu.

4. Z listin k posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně označila posouzení úvěruschopnosti žalovaného za úspěšné, a to při uvedeném ověřeném čistém měsíčním příjmu 53 620 Kč, čistém měsíčním příjmu uvedeném spotřebitelem 72 000 Kč, pravidelných měsíčních výdajích na půjčky 7 000 Kč, výdajích na bydlení 3 000 Kč, dalších nezbytných výdajích 1 000 Kč, ostatních zbytných výdajích 3 000 Kč, vypočítaných minimálních výdajích 9 255 Kč a disponibilním příjmu 43 600 Kč. Z dokladu o identifikovaných příjmech však soud zjistil, že částka 53 620 Kč nebyla doložena jako pravidelný příjem ze zaměstnání či jiného stabilního zdroje, nýbrž byla sestavena z velkého množství různých příchozích transakcí na bankovním účtu žalovaného, a to včetně vysokých jednorázových částek 56 670 Kč, 53 000 Kč, 41 962 Kč, 39 347 Kč, 38 934 Kč či 38 536 Kč, jakož i dalších nepravidelných plateb různé výše. Z předložených listin nevyplývá právní ani ekonomický důvod těchto plateb, jejich opakovatelnost, dlouhodobá udržitelnost ani to, zda šlo skutečně o čistý příjem použitelný ke splácení úvěru. Žalobkyně formálně provedla výpočet úvěruschopnosti, jeho výsledek však založila na nekriticky převzaté částce, která podle obsahu předložených podkladů neodpovídá ověřenému pravidelnému měsíčnímu příjmu žalovaného. Z e-mailu ze dne 21. 9. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému oznámila ukončení smlouvy pro prodlení v délce 91 dní a vyčíslila celkový dluh částkou 38 047,84 Kč.

5. Žaloba je částečně důvodná.

6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 17. 4. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně při uzavření a plnění smlouvy vystupovala jako podnikatelka a poskytovatelka spotřebitelského úvěru, zatímco žalovaný smlouvu uzavíral jako fyzická osoba mimo rámec své podnikatelské činnosti, tedy jako spotřebitel.

7. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o spotřebitelském úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve spojení se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“). Žalobkyně jako nebankovní poskytovatelka spotřebitelského úvěru byla před poskytnutím peněžních prostředků povinna ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací o jeho příjmech, výdajích a celkové ekonomické situaci. Tuto povinnost je soud povinen ve spotřebitelské věci zkoumat i bez návrhu.

8. ZoSÚ vychází z ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany a ukládá poskytovateli úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, a to typicky o jeho příjmech, výdajích a existujících závazcích. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 zdůraznil, že prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet je podstatnou povinností poskytovatele úvěru a že obecné soudy se touto otázkou musí zabývat. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 je vnitrostátní soud povinen porušení předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost zkoumat i bez návrhu a vyvodit z něj důsledky podle vnitrostátního práva.

9. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného neprokázala. Žalobkyně sice předložila výpis o posouzení úvěruschopnosti a doklad o identifikovaných příjmech, z těchto listin však nevyplývá, že by žalobkyně ověřila skutečný pravidelný a dlouhodobě udržitelný příjem žalovaného. Výpočet úvěruschopnosti byl založen na částce 53 620 Kč, která byla v listinách označena jako ověřený čistý měsíční příjem žalovaného, avšak z dokladu o identifikovaných příjmech je patrné, že tato částka byla sestavena z jednotlivých příchozích transakcí různé výše, včetně částek 56 670 Kč, 53 000 Kč, 41 962 Kč, 39 347 Kč, 38 934 Kč a 38 536 Kč, aniž by žalobkyně jakkoli objasnila jejich právní důvod, pravidelnost či opakovatelnost. Za této situace nelze uzavřít, že žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet na základě spolehlivých a dostatečných informací; naopak vyšla z částky, která podle předložených důkazů nepředstavovala ověřený pravidelný měsíční příjem žalovaného.

10. Vedle nedostatečného posouzení úvěruschopnosti soud posuzoval i přiměřenost sjednané ceny úvěru. Ve smlouvě a ve standardních informacích o spotřebitelském úvěru byla uvedena pevná úroková sazba 0,883 % denně a RPSN 1 302,39 %. Z předpisu denních splátek současně vyplynulo, že při denní splátce 209,37 Kč měla v počátečním období částka 203,09 Kč připadat pouze na úrok, částka 4,51 Kč na poplatek a na jistinu připadalo pouze 1,78 Kč. Již z těchto údajů je zřejmé, že cena úvěru byla nastavena zcela nepřiměřeně a žalovaného jako spotřebitele zatěžovala způsobem, který nelze považovat za poctivý ani přiměřený. Soud proto uzavírá, že ujednání o smluvním úroku je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z.

11. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy řádně a s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného, a současně byla mezi stranami sjednána nepřiměřená a nemravná cena úvěru, soud uzavírá, že smlouva nemůže obstát jako platný závazkový titul pro uplatněné smluvní nároky. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele představuje základní ochranný mechanismus spotřebitelského práva a soud nemůže poskytnout ochranu právům odvozeným od ujednání, jejichž ekonomický dopad na spotřebitele je v rozporu s dobrými mravy. Soud proto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, a to s účinky ex tunc.

12. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému na účet č. , č. účtu, postupně peněžní prostředky v celkové výši 86 214,07 Kč. Žalobkyně současně tvrdila a žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na jistinu uhradil celkem 68 723,74 Kč. Nesplacená část poskytnuté jistiny tak činí 17 490,33 Kč a z předložených listin vyplynulo, že uvedený účet byl ověřen jako účet žalovaného. Práva a povinnosti účastníků soud posoudil podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., neboť žalovanému se dostalo plnění z neplatného právního jednání. Za tohoto stavu soud uzavřel, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 17 490,33 Kč. Současně soud podle § 87 odst. 1 ZoSÚ posoudil, že přiměřenou dobou k vrácení jistiny odpovídající možnostem žalovaného je v poměrech projednávané věci lhůta tří dnů od právní moci rozsudku, neboť nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti odůvodňující stanovení lhůty delší. V tomto rozsahu proto soud žalobě vyhověl (výrok I.).

15. V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. , adresa, 857,05 Kč představovala nároky odvozené od smluvních ujednání, a to poplatek za vyplacení tranší úvěru, smluvní úrok a poplatek za službu „Presto“. , adresa, 720,46 Kč představovala smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení byl žalobkyní požadován z částky 18 659,98 Kč od 22. 9. 2025 do zaplacení. Jelikož soud smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, nemohly žalobkyni vzniknout nároky na plnění ze smluvního úroku, poplatků ani smluvní pokuty. Žalovanému vznikla pouze povinnost vrátit nesplacenou část poskytnuté jistiny jako bezdůvodné obohacení, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nebyly proto splněny ani podmínky pro přiznání žalobkyní požadovaného úroku z prodlení od 22. 9. 2025. Soud proto žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok II.).

16. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu prostřednictvím aplikace k tomu určené a zaplatila soudní poplatek podle položky 2 sazebníku soudních poplatků, tvořícího přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud elektronický platební rozkaz nevydal a ve věci pokračoval proto, že v řízení ze spotřebitelské smlouvy byl povinen i bez návrhu přezkoumat splnění povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, zejména řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného a přiměřenost ujednání o ceně úvěru. Nešlo tedy o případ, kdy by elektronický platební rozkaz nebylo možno vydat z důvodu vad návrhu, nesplnění formálních předpokladů návrhu, nezaplacení soudního poplatku, nemožnosti doručení či jiné procesní překážky na straně žalobkyně. Soud proto neshledal důvod k doměření soudního poplatku podle položky 2 bodu 2 sazebníku do výše položky 1 sazebníku, neboť k pokračování v řízení došlo v důsledku zákonné přezkumné povinnosti soudu ve spotřebitelské věci (výrok III.).

17. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 37 067,84 Kč bez příslušenství, tvořené částkou 35 347,38 Kč a smluvní pokutou 1 720,46 Kč. Úspěšná byla pouze co do částky 17 490,33 Kč, tedy přibližně v rozsahu 47,20 %, zatímco neúspěšná byla co do částky 17 857,05 Kč a částky 1 720,46 Kč, tedy přibližně v rozsahu 52,80 %, a dále nebyla úspěšná ani co do požadovaného zákonného úroku z prodlení. Procesně úspěšnějším účastníkem byl tedy žalovaný. Tomu však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).